RENÉ  SA ZOZNAMUJE S TRAMPOTAMI FARÁROV. PRÍHODA S FELČIAROM

Do téj príjdúc, poneváďž čas pohodlný bil, obetu mše vikona-ťi umínili. Vejšli techdi do fári, do fári, kďe samé jak v streše, tak v podlaze, tak aj v sťenách ďíri bili, kďe sa blízkím dolu-spadnuťím všecko hrozilo. – „O, mňe za príležitosť jedního cirkevníka, jedního dúš riditela!" – mlúvil mlčkem René.

Farár prám nemocú bil obťížený, kďiž ho techdi spredku na-krátce pozdravili a svobodu do kosťela íťi k viplňeňú umíňená svého pítali, on sa poťešíc, hňedki všecku potrebu pripraviťi rozkázal. I tak mel pohreb, kterého sprováďeňí ňebil dostatečný a který pretož, abi ňekdo s ních sprovaďil, prosil.

To tovariš cesti najprv učinil a potem šli do kostela, který dokonále tak jako fára aneb aj podlejšéj ješťe vihlídal. I tam tolik v zeďi povitlkaních na místo oken ďír, kolik dňuv v roce. Vrabci vňútri tím bezpečňejšé lítali, čvirigali a hnízda po oltá-réch snuvali, čím bezpečňejšé bilo za nimi sa drápaťi, abi kdob‘  to smel, krki ňevilomil.

Oltáruv jsíce bilo vícéj nežli jeden, ale s kterích bi, jestli bi na to vec prišla, aňi jeden slušný a podcťivý ňemóhel povstáťi. Z kresaních obrazuv bili jedni v jakési strakaté strapi pooblí-kané, s kterích bi aj najmúdrejšá švadlena jednéj ňemóhla vistrihnúťi záplati, z jinších, které tak žebrácké rúcho ňemeli, než od malára jeďine dané šati nosili, jedním sa nohi poodlamu-vali, jedním ruki, jedním aj hlavi a poneváďž údi takové odho-ďiťi ňešlechetnosť bi bila ňeomilňe, privázali je k místám svím na motúzi. Podobná bila aj ostatná kosťela nadobilosť a oprava.

Svú tam vikonajíc pobožnosť, ješťe včerajšú mladoženicu musil uvádzaťi, neb k temu ona prislúchala chrámu. Bila pak prijšla s tuž omrzlú musiku a z velikím tancem, na čem kďiž sa Vam Stiphout počal ďiviťi, ríkal tovariš cesti: „To", praví, „ništ ňeňi, neb tak aj k svátosťi manželstvá pristupujú." – „Bolesť", odpovídal René, „že ňé aj k jinším svátosťám techdi, napríklad k pokáňú neb k poslednímu pomazáňú!"

Po temto, kďiž sa k farárovi navráťili, on prvný počnúl mluvit: „Viďeli jsťe, takli, ozdobu kosťela mého, krásu domu božího! Viďíťe i bidlo toto, jestli sa v ňem bidliti múže!" – „Tak jest, viďeli jsme všecko, bratre, z nemalím naším zarmúcením! Ale ke kemuže opatrnosť obidvojého techto prislúchá, prináleží?" mlúvil a tázal sa Van Stiphout.

„K mnohím v osaďe téjto spolupánum, spoluvladárum", od-povedal on. – „Mnohí jsú zďe patróni a ponevaďž mnohí jsú, preto všecko zapovržené leží. Dobré jest ononé príslový: Mezi mnohími babámi i ďíťa bívá zmarňené, zahrdúsené. Mnohokrát choďim po ních jako ten, za kterího česťú túžím, od Piláta k Herodésovi. Kďiž k bohatším pricházím, ti sa hotovími biťi mlúvá, abi jen aj druhí podlžnú svú pomoc spojili, druhích tiíh, poneváďž ňemožnosť jejích dobre mi známá jest, o to je-ďiňe opomínaťi a prosiťi ňeprestávám, abi patrónstvý své tamtím popusťili, neb takím spúsobem bi ti juž všecko opravili. Ale     to pítajíc, královstvý pítaťi sa jím viďím, dejžto mimo holého patróna jména zďe žádního zisku, žádního osohu ňepožívajú."

„A čo to za kosťel buďe (neb budúcím kosťelem sa ze zákla-duv ukazuje), čo tu nablíze stavajú", tázal sa zas Van Stiphout.

„To má biťi", odpovedal on, „modlenica ňepozvolujících evangelických (kterák nazíváními biťi milujú) nábožníkuv.   A i od tíchto bi sebe móhli naší príklad a naučeňí vezmúťi. Ti setvi svobodu predikanta po jistích místách míťi a dum k svím pobožnosťám buduvaťi obsáhli, hňedki i predikanta sebe posve-cili a hojňe ho svú potrebú zaopatrili, i čo k buduváňú prislú-chá, všecko náhle a bedlive pozvážali natolko, že kďi bi jím bilo dopusťeno, jak velký v Mekke muhamedánský biťi ríkajú kosťel položiťi, tak velký bi položili.

Nedávám ja jsíce tú jejích o svéj víri, o svého náboženstvá ucťeňí bedlivosť zcela za pravú, neb že oňi na své synagogi tolik znášejú, tolik vibírajú, že v ňekterích osadách sebe až na hlavi, kterák ríkáno bívá, jistý penízuv počet uložili a že sa tak aj do psoti vrážajú, to haním, ale že predce o svého učeňá veci túžá  a jsú pečliví, to zrozeňe mlúvíc, ňetupím. Péč tá a túžeňí jejích v sebe ňejsú zlé, buďto pre ňeporádnú svú velkosť (na spra-vedlivú pak našú víru prehlídajíc i pre jinšé) aj tupeňá hodné jsú.

Chiba táto, abi sa na naších chiťila, ňeni strach, abi takto ňezhrešili, abi daremné a sebe škodlivé útrati ňečiňili, abi zbi-tečňe ňevinakladali, radňéj ništ ňevinakladajú, žádnéj útrati ňečiňá."

„Takové kosťeli", mlúvil Van Stiphout, „pozadvíraťi a od boskích v ních službí prestaťi bi bilo najlepšé, z takíchto farních domuv faráruv preč vzíťi a žádního jinšího, dokúď slušný stánek ňebuďe vistaven, ňedaťi bi bilo najosožňejšé ke karháňí patrónuv:. Nabudli bi dobrího rozumu a dobréj vúle. Mezitím stála nádej i o temto: Dá Búh, že pod včilejším vaším krajini vladárem i kosťeli i fári svedčňejšéj budu vihlídaťi.

Po temto meli odjíťi, ale i čas sa v horšosť premeňil i farár jích k svému skrz zmlúváňí rozebráňú zdržal. Zustali techdi a mezi jinšími, kterími až do poledňa čas strávili, rečámi bilo, jako on ňezdravý, aj kďiž zdravý jest, múže dostatečňe nad poručením svéj opatrnosťi verními strážiťi, neb otázaný, kolik osad má ve fáre. „Ďevaťenácť", praví, „dcér na toliko vrchéch postaveních, dvacátú pak túto matku."

„Juž čo činíš, bratre", mlúvil Van Stiphout, „kďiž ta k ňemocním na víc strán volajú? Ano, kterák toliký lid hodňe aj vi-naučovaťi stačíš, ponevaďž dokonalím duchovním riďitelum ňeňi dosť, že s kazatedlňice každý svátek kričá, že obecňe všem všec -     ki povinnosťi vihlasujú a vikladajú, než abi v svém svedomý o svéj pastírskéj pečlivosťi bili spokojení, osobitňe každího skusujú, každího sa vizvedajíc, či zná, čo znaťi musí anebo ňé.

Na toto jsíce jest kathechetické učeňí, neb tam skrz otázki a odlpoveďe i mladí i starí sa múžú náležiťe cvičiťi. Ale z mnohí-mi, jako napríklad u teba, abi toto hodňe konané v ďeň sváteč-ný ráno, kďiž aj spoveďe uslíchaťi a jinšé službi odbavuvaťi musíš, abi toto, pravím, hodňe konané bilo v deň svátečný ráno, ňepochopujem; abi pak sa oni popoledni zasék, nadevšecko tí, kterí v jinších osadách bívajú aneb v robotný ďeň pozbírali ke kathechisuváňí, ňeverím. Na túto techdi ňepriležitosť, na túto tak zjevnú ňemožnosť prihlídajíc, verní a dokonalí farári aj po doméch choďá, po doméch ze srdečním verních poťešením učá. Kterák to ti múžeš? Prečo pomocníka, spoluďelníka ňemáš?"

„Dobré, užitečné a spasitedlné bi bilo a ja bich takího rád mel, kďi bich ho míťi móhel", ríkal ňezdravý. „Ale ponajprv zďe na ňeho žádná mzda ňeni, s kteréj bi svú chóvu a oďev bral, ja pak, abich pravdu viznal, samího seba ťežce živím. Utrhnúl bich si ništmeňéj i z méj príliš skrovnéj mírnosťi ješťe a ješťe bich sa vícej dobrovolňe sám stáhnúl, podruhé ale, ňeňi dostanitedlný. Cirkevníkuv máme rídkích, setvi do znamenitej-ších osád vistačá, tak málo jích dosavád šťepili. Podobňe sa veci z reholníkmi má. I tito, biť bi jích dvakrát ješťe tolik bilo, všecki své kášteri bi musili prázdné zanechaťi, jestli bi k pomoci všem potrebu trpícím bratrum chceli vijíťi. Mezitím reholnici ňech sebe zustanú, dokúď asnaď lepšéj ve všem budú cvičení. Z dávnej skuselosťi jsem naučen, že sveťejšé jest bez ních nežli s nimi.

V takémto techdi postaveňí, čož jinšé musím, jak čo múžem jeďiňe? Kolik má jeďinkího samího vláda dopúšťá, tolik čiňím, s teho ništ ňeviňechávám, ňezaňedbávám. Kďiž ňekam iďem a náhléj práce ňemám, kďe keho postávajícího nalézám, s tím postojím. Čaisto po doméch, často po poli choďím s tím umíňe-ním, abich z ďítkámi doma, které ješťe ven ňevicházajú a tata, mama lepcú, aj jedního Boha leptať, dokúď sa ho svedčňe jmenuvať ňenaučá; které pak juž venku lichvu pasú, ti sa ja hrubším pdkrmem pásťi usilujem, po pažiti s nimi posedávajíc. Čo sa ňezdravích dotíče, to bez pochibi najťeškejšá jest práca, v chorobňejšé nadevšecko roka časi, kďiž jích v jednej ďeďiňe vícéj leží. Celé dňi ňekdi, celé noci behám a setvi z jedním každím jen aj z najmenšú pobožnosťú svátosťi odbavujem. Kďe pak zústává potešitedlné dúchovné zmlúváňí?! Neb čím pospešňejšéj od jedního k druhímu musím uťekaťi. Jestliže ňekdo dlžšéj žije

a ja vetšého zaňeprázdňeňá ňemám, vtedi sa ovšem k takímu navracám, ale predce ňekedi pripadá, že bez techto ňekterý a ňekterý aj bez svátosťí zemírá, kďiž totižto ja jinďe jsem a tenkrát jinam volaný bívám, aneb kďiž jích v jeden čas vícéj ňe bezpečňe políhá. V takovú príhodu biť bich i krídlá mel, ňemóhel bich ta doleťiťi.

Kdo techto v ten čas príčina jest, ňech sveta správci súďá. Ja, co mi možné jest, ňepúšťám, kolik stačím, tolik pracujem v povinnosťi mojéj a s tím mé svedomý kojím, ťeším."

„Tvé ti jsíce svedomý (mlúvil Van Stiphout) skojiťi, spoko-jiťi múžeš, ale čož to k obecnému dobrému? Jen bi také fári neb na víc fár poďelené neb svími kaplánmi zaopatrené musili biťi. A dobrá náďej slišaťi jest, že i o temto jest pečlivý vladár kraju, že aj túto odkúďkoliv vivírajícu chibu on chce napraviťi."

„Ňech nám tú milosť, ten dar nebe skrz ňeho zešle! Za tím bez přestáňí všecci dobrí vzdíchajú", odpovídal ňezdravý, „a majú za čím zajisťe vzdichaťi. Neb nad to, že bi poručený sebe lid náležiťe opatruvali, jak mnoho z jinšéj stráni obecnéj dokonalosťi cirikevníci ňespomáhali! Ďiví sa svet, prečo v kraji temto od cirkevníkuv tak málo kníh na svetlo pochází, prečo oni ume-ňí svoje skrz písmá ňevihlasujú a potomkum k jejich vinaučo-váňú a k svéj pochvalnéj památce ňezanechávajú. Prečo? – Jsú jsíce jiinšé a jinšé u jinších a jinších príčini, ale u jedních jeďiňe duchovné toto tak stálé a ňepretrhnuté okolo svích verních zaňeprázdňení jest. Však mnozí mnohokrát ťešce hoďinu k ňejakému breviára odmrmáňú nacházajú, čítaťi ňemúžú; šťestliví jsú ješťe, jestli čo sa jakž mláďenci v školách učili, ňepozabívajú, tenkrát ješťe za múdrích a v knihách zbeh-lích pokladaní bívajú.

Mezi tímto prišél čas poledňa a kuchárka, co podle možnosťi prichistala, počala predkladaťi, kďiž prám aj bradiholec do svetnice vkročil. Začuduval sa Van Stiphout, čo bi takový tam chcel, kďiž, jaký on remeselník jest, slišal a pilňe pohlídal, či sa neb holiťi dá ňemocný, anebo ňejakú zevnitrnú bolesť, ranu ukáže, kterú bi tento vázaťi musil, ponevaďž ňeomílňe znal tenž Van Stiplhout, že jsú predce ňekterí všaďe, jenž pomimo strúháňá bradi aj k zevnitrnému ťela obražeňú sa rozumá, všeliké smoli lepiťi veďá, ale že bi sa v kraji temto ten liduv stav aj na vnitrních nemocí uzdravuváňí bral a jako turecký hekim i barvíra i felčíra i lekára i apothekára službu sám jeďinký odbavu-val, to sa ňenamníval, až kďiž tovariš cesti o tem ujisťil, který   aj príčinu tak mnohého umeňá doložil, že totižto po stranách tích príliš málo opravďivích lekáruv jest; v stu aj dvúch stéch osád jestli jedního jest viďeťi, poneváďž jedního toliko stoličný okršlek drží. A preto, že v takém úťisku bradiholci všecko, čo na a v človeku ňezdravé jest, hojiťi musejú.

„Takíto techdi mnohem učeňejší majú biťi nežli ti, kterí ho-lími lekármi slujú", reknúl Van Stiphout. – Potem pak pozo-ruvali, čo za ňedúživosť skusí a poví biťi.

Ale on vtedi ňemnoho čiňil. Dotknúl sa na rameňe žili, na jazik pohlédnúl, jakú stolicu má, sa tázal a k zastretímu stolu prisednúl. Totižto svúj on prv žalúdek musil léčiťi, který hla-dovú hodomku trpil. Teplý paraxismus dostanúc, mnoho počal dle običaja lekáruv viprávaťi a všeliké, které on skusil a uzdra-vil, nemoci vikladaťi. Oni pak mu chvílámi proťi tímž od ňeho skusením a uzdravením nemocám k rozveseleňí ňezdravího následujíce rádki nadhazuvali:

O líku sedláka:

Zimnicu svú sedlák skrz pivo, pálené

A fajku odehnal, lekár ňebiť možné

Prisahal. Ale bárs možné jest, bár ňé, Lík jeho bil fajka, pivo a pálené.

Na lekáruv o melancholii:

Verá lekári, že človek do melanchólie pre černožltnosť vpadá.

To pak odtúď bívá, kďiž kdo prázdnosť v mešťeku svém badá.

Nech prijmú a skusá lekári raddu:

Tímto ňech penežné recipe dávajú,

Nech zlaté,  stríbrné flajstri prikladajú;

Povstanú patienti z nemoce svojej A čím dosis buďe hojňejšá, skorej. Uviďá v experimenťe lekári pravdu.

O jméňe lekáruv:

Máťe -moc nad nami. lekári, jako Búh, Skrz vás bívá vihnan, nebo nechan náš duch, Ze smrťú, životem naším tak vláďeťe, Že nás vždi do hrobu, kďiž chcete, klaďeťe. Nás umoriť ňesmá aj najvetšé prává, Jestli svedkuv ňeňi, kterí hrích náš pravá; Vám ňejsú svedkové a hrích náš potrebný, Dosť jest, kďiž umeňá neb vúle vám ňeňi; Tenkrát nás trháťe, mrskáťe, chladíťe, Sušíťe, ťeplíťe, hrejeťe, paríťe. Hlad vlčí a žížen pípcovú trpíme, Jesť, piť, bár bi strovil žalúdek, nesmíme. Jestli pak čo dáťe, jsú hnusné pohári Aneb (vi to znáťe) z jákích slív lekvári. Tími po ližicách zatúď nás krmíťe, Dokúď dušu k chrbtu zcela prilepíťe. A vtedi ríkáťe, že jsme ňemóhli žiť, Pravda jest: jen že to pre vás musilo biť. Juž pre líki také sa vás vždi lekáme, A lekáruv z leku, ňé z líku voláme.

Rozďíl mezi lékármi a apothekármi:

Prepisovať jest lekáruv, Lík schistať  apothekáruv; Tamten zabiť rozkazuje, Tento rozkaz viplňuje:

Čo dobré jích, mislíš, rozďeluje?

Na lekára hráča:

Znáš odehnať ňemoc, ale znáš aj život odehnať, A to činíš ríchle, bi jsi sa ďlž móhel hrať O patienta tvého blahoslaveního, Neb ho ňenecháváš dlho ňezdravího.

Čo bi na lekáruv mimo lekárstva svedčilo: Musilib' lekári aj jinšú česť míťi, Musilib' lekári aj hrobármi biťi. Ješťe víc! Musilib' stáťi nad márámi, Skúkať, vlasi trhať., bedákať z babámi. Ňech bi, kterích z sveta zlostňe visúžili, Tím aspoň naposled takto poslúžili.

Posledné bilo na felčíra:

Vojnu li, či pokoj mám žádaťi?

V krvavích, či hnojovích ranách sa papraťi?

. . . . . .  jedno mi jest všecko,

I Mars i Venus mi naplňuje vrecko.

Ništ jinšího na vše toto ňeodpoveďel prítomný bradiholec, jak: „Ja", praví, „ňevím, prečo nanás po všeckí veki liďé tak hrčá, prečo nás tak vipisujú, tak sa nám posmívajú? Snaď že všech vždicki ňeuzdravujeme? Kďi bi jme to činili, zákon smrťi bi musil biťi zrušený."

S tímto stali od stola a on k ňemocnému pristúpil, zas žilu (ale z meškanlivú juž pozornosťú) a na obidvúch jsíce ramenách chital, zas jazik kázal viplaziťi a podobné. Jako bi pak bil z techto všecko ňezdravý i s príčinú poznal, ništ sa ňetázal, čo ležícího bolí, na čo sebe sťežuje – než tuho smele na ňeho hle-ďíc, jakúsi 'materiu peccans anebž prekážejícú vlhkosť často spomínal a opakuval. „Táto, táto", praví, ,,kďi bi jen táto ne-bila!"

Nemóhel sa René zdržaťi, abi sa ho ňetázal, čo bi to za ma-tériu, čo sa vlchkosť bilo. Na čo on ríkal:

„Materia peccans jest matéria husto-rídká, krvavo-vodnatá, ťenko-masitá, vržlino-hnilá, kisnúco-hnojová, ňekdi čírná, ňekdi bílá, ňekdi plavá, brňavá, svetlá, modrá, zelená, žltá, kterák kedi paprsleki slúnca do ňéj zapírajú a jako kedi oka na ňu obráceňí v rozďílnú sa barvu meňí na pávového neb holubého perá spúsob.

Matéria táto jest ňebezpečná, škodlivá a čím okolostojíčnosťi, úduv človeka a jéj spúsobenosť ňespúsobeňejšé jsú, tím ňebez-pečňejšá, škodlivejšá jest, mnohokrát (však pred múdrím ňe-zdravím mlúvím, který sa ňeulekňe) aj smrtedlná. Chitá pak sa ňekdi krvi, ňekdi massa, ňekdi kosťí, ňekdi hrubších, ňekdi ťen-ších žil, vchází a vlívá sa juž do nóh, juž do rúk, juž do prsuv, juž do chrbetnéj kosťi, do tila a všaďe, kďe jen ňejaký žlábek k toku svému naléza. A odtúd jest potem žraňí brucha, hrmeňí okolo pupka, zacpaňí dichu, zadevreňí strevuv, rozpáleňí ledvin, rozliťí žlče, krč, podagra, chiragra, suchá nemoc anebožto hektika a phtysis, krvolej a krvomoč, slovem všecki ňeduži-vosťi človeka v téjž materii púvod, základ a počátek svúj majú.

Ale najňebezpečňejšá a najškodlivejšá jest tenkrát, kďiž sa do hlavi, do mozguv dostává. Vtedi, jestliže sa trepanizatia múdre nenaríďí, mozgi splesňejú, človek sa nebo blázni, nebo prám aj zemre."

René, tovariš cesti a Van Stiphout sebe jaziki hrízi od smíchu nad tímto tak vťipníim lekárskím umením, ale ňezdravý v stave ňebil, ňemóhel ho udusiť. Tak chutňe, hlasňe a silňe sa počal smáťi, že sa mu vnítrný vred (o ňemž dosavád lekár tento ništ ňeveďel) rozpučil, peccans materia viťékla a on potem hňedki lepšéj sa cíťil.

„Ďivné zajisťe lekárstvý", mlúvil Van Stiphout ,,a zcela po-dobné temu, kterím ležícího v hrdlovém vreďe ňekdi ňekterího rimanskího kardinála opica uzdravila. Táto kďiž služebníci o svého pána živoťe zúfajíc, všetko (kterák z kňezkím nadobi-ťím običaj jest) habali a hrabali, též ňečo chcela vzíťi, ale juž ništ ňepozustávalo krem jedního červeního širáka. Tento techdi na hlavu svú postavíc, odcházila. Čo pán uhleďnúc, buďto i sám o sebe žádnéj juž vícej nádeje ňemel, musil sa ništmeňéj nad potvorú zasmáťi a v smíchu sa mu zavaleňí hrdla prepusťilo, ňezemrel."

Obráťíc sa potem k felčírovi, podstrčil mu mzdu ríkajíc: „Ja-koliv jsi uzdravil, ale tijs' uzdravil a preto slušné jest, bijs' plat vzal. Zachovávaj, prosím, tento líčená spúsob, neb mnohích múdrích uzdravíš. Viprávaj všaďe tvú smíšnú lekárskú umelosť, budú sa nad ňu smaťi, pohňeš jím žalúdek, vivrhnú, čo v ňem neduživosť pričiňuje a tak predešlé své zdravý bez všech laxí-ruv, bez vipusťeňí užitečnéj mnohokrát krvi obsáhnú, víjďe z ťela obecná vaša materia peccans."

Ačkoliv sa ňemálo stiďil a haňbil, vzal ništmeňéj, čo sa mu podávalo, bradiholec a šél preč. Vtedi o lekáruv úraďe reč držali a Vaň Stiphout jsíce mlúvil:

„Tento liduv stav, který bi jináč po celém sveťe najpodcťi-vejší mel biťi, po celém sveťe najohavňejší a najposmešňejší bil a jest vždicki. Od mnohích národuv babi, kaťi a lekári do jed-ního potupního radu bili počituvaní, ňepripúšťali jích k svojí-mu stolu. Osobitňe jedali, píjali a z osoboitních rozďílních nádób Ano, kdo lekára ňekdi povolával (že svedectvá Seneki), najvet-šéj hanbi zustával vinníkem. Sokrates u Plátona rozkázal, abi lekári nebili rozmnožuvaní. Rimiaňi za. času Káta censorskího lekáruv ňé z .mesta toliko, než aj z celéj vlaskéj zeme vihnali. Lakonšťí, Baibilonšťí, Aegipšťí, Lusitánšťí, kterák Strábo a He-rodot spisujú, lekáruv ňikdi neprijímali. Prečo? Ňé pre jinšé totižto, jak, že kďiž bi lekári najužitočňejší a najosožňejší musili biťi svetu, lekári jsú svetu hrube škodliví skrz svú v svéj povinnosťi neb ňeumelosť neb ňedbanlivosť. Uznajme jsíce, že le-kára takího naléznúťi, s kterího rúk bi každý vždi ozdravil, bilo bi ňé Hippokratesa, Galéna, Avicennu, Rasisa, Averroisa aneb kehokoliv jiního, než samího Boha míťi. Právem spíval Ovídius:

Né vždi v lekárovi, abi ňezdravý z posťele povstal, záleží.

Nebo ponajprv jedního-každího človeka, kterího chce líčiťi, zrozeňí a zvláštné ťela jeho zložeňí zúplna bi musil znaťi. Mu-sil bi znaťi po druhé spravedlivú nemoce príčinu, kterú ňezdravý zrídka ví zjeviťi a kterú jestli lekár nezná, ňéjen ňeodháňí panujícú, ale i novú stvoruje nemoc. K temu po treťí všecki ňe-moce a nemocního okolostojičnosťi bi musil jasňe vždi viďeťi, jakžto čas, príbitek, opatruváňí ležícího a tak dalšéj, ponevaďž s techto mnohokrát víc zlobi nežli z koreňa nemoce pochází. Juž (abich ništ o náležitém v prepisuváňí líkuv umení, ništ o dobrém zelín, zrn, koreňuv, vód znáňí nepoveďel) hojnú a dokonalú i techto toliko známosť míťi mnoho znamená, mnohé dobrích kníh čítaní, mnohá skúsenosť a v oibidvojem temto ňé obecná múdrosť jest potrebná, abi ňikďe ňechibil.

A z téj pričini, že sa ňemocný k svému vždi zdravú ňenavra-cá, to ňé lekárovi vždicki má biťi za hrích pokladano, nadevšec-ko jestliže nemocný ani ňechce tími líkmi a tak nažívaťi, které a kterák lekár prepisuje.

Ale z techto, že ňekdi totižto aj proťi najmúdrejšému lekára umňeňu zlý víchod povstáva, že všecki i najobhlídňejšé pro-stredki proťi zlosťi ništ ňeprospechujú, z techto, pravím, nena-sleduje, abi jsme každé lekára z nemocními zacházeňí za vťipné a rozumné viznávali, abi jsme všaďe s nimi ríkali, že nezdravý v tej jistéj, do kteréj upadnúl, nemoci .musil zemríťi, že ho žádné líki nemohli skrísiťi, ňé, neb toto jest obecná jejích vímluva, aj kďiž ňekeho rovno zabijú. Totižto: poneváďž chabá jejích bívá do zeme (kterák Sokrates mlúví) zakopaná a poneváďž, kterích zmárňili, z druhího sveta sa ňenavracajú, abi svedectvý o svém léčeňí mohli vidaťi, oni, jaké chcejú, také dávajú pričiní, že za-hinuli. Zrozeňá útlosť, ňeduživosťí zlosť, povetrá nakazenosť prednášajú, své lekárske prostredki ňebiťi zázračné, seba jen lekáruv a ňé bohuv biťi, uzdravitedlních mócťi uzdraviťi, ale ňé rnrtvích zbuďiťi ríkajú. Často i mrtvích lajú a jím samím smrťi príčinu ukladajú, že ňechceli poslúchnúťi, že nebili mírni, že zlú svú chuť nasleduvali, že jedli a pili, čo ňemusili a čo musili, to vilívali. Takto sa običajňe očisťujú, takto ruki své od skazení človeka unúvajú, kďiž rnezitím až velice pravé jest, že skazili, že skinožili a pred časem na vecnosť vihnali.

Mohli bi zajisťe choraví z jakkoliv tuhích a prudkích choroby povstaťi, aj jakkoliv ťešké nech jest lekárske umení, nech bi jen do lekárskeho umeňá učiteli a učedlníci jeho hlbšéj a častejšéj chceli vhlídaťi, ale v temto záleží najzlostňejšá chiba, v temto préstupek, pre který n:a nich hodňe škamrano bívá. Prezrime ňekolik običajnú jejích umelosť a uviďíme, v cem a kolik hrešá.

Najprv školské jejích učení jaké jest? – Chudobního spravdú verme biťi teho theologa anebž Boha a boskích vecí vikladatela, který víc ňeví jak spameťi, čo učitel jeho do kniški pospisuval, reptaťi. Nikdi taký kacírum a pohanum hlavi nepotlačí. Tak aj lekár ňikdi z umením tím (krém príhodné slepe), které mu gra-duatný (poveďme schodný anebo krokový) doktor ví a preči-tuje, ňebuďe prospechuvaťí. Ačkoliv i podobenstvý toto krivé jest, neb theolog biť bi ništ víc ňeveďel, jak čo od učitela slišal, dosťi bi predce bilo, abi ňé seba toliko, ale i druhíh, prinajméň hlúpejších, od dúchodních rán móhel hájiťi a hojiťi; spomnené-ho pak spúsobu lekár aňi druhího aňi sebe samího ňikdi ňemúže.

A to techdi prvňá jest u lekáruv chiba, že totižto za veďeňí jednéj, ňeprám druhej kniški hňedki každího do svého počtu zapisujú, prijímajú, hňedki mu ťisíce liduv život do ruki ukla-dajú, zavírajú. Zle, neb ništ ňeni jednímu-každímu človeku nad život vzácňejšé, ništ vďečňejšé, ništ úprimňejšé. Lekári techdi, kterím tak drahý poklad pod ochranu bívá poručen, nech znajú náležťté svú, kterák od nich natzívaná bívá, t h e o r i u. Táto pak ňé z jednéj, než z mnohích vibraních zvláštních kních pozbíraná a znaná biťi múže.

Ale i jakkolik dokonáléj theorie známosť míťi málo jest. Mrcha bi bil jakýkoliv ten remeselník, kterýb' sa své remeslo jen skrz uši, z viprávaňá a z. čítaná kních chcel naučiťi a ňikdi bi oči na príkladi ňeodevíral, skúsenosťi bi ňemel ňikdi. Takí-mu bi své veci žáden ňemíňil dať spravuvaťi. Rovný zúplna ňe-dostatek trpá aj ti lekári, kterí bár celé Aeškulápiusa bibliotheki v hlave nosá, jestli ništmeňéj svú praxim ňečinili, to, čo v knihách hojne čítali, hojňe aj v skutku neskúsili. O takovíchto bezpečňe v litániách doložme: Od lekárstva čistích theoristuv visvobod nás Pane!

Ríkajú ništméň sami o sebe, že oni ňejsú púhí a čistí theore-tickí ďelníci, že čo sa s kních učá, to aj v skutku skúmajú, sku-sujú – zďílu hňeď v školách, zďílu pak a vetšího jsíce, kďiž juž za doistatečních a hodních uznaní bivše, ven k plňení svojéj povinnosťi visílaní bívajú. Ale jest to za skúsenosť! – Dokúď do školi choďá, ňekolik mrtvích ťeluv jím učitelové rozparujú a vnítrních úduv zrozenosť, podstatu a spojenosť ukazujú, k té-mu ňekolikrát jích do lazárný a špitáluv vedú, ale abi jen na ležících hleďeli.

Ponevaďž techdl s techto, kterák pochopujeme, príliš málo múžu prospeťi v skúseňí, musejú ho odhoďiťi až na čas, kďiž juž bívajú ven vipusťení. Ale tenkrát beda všem tím, kterích prvních oni léčá! Ďekujem ja jím za takú milosť a lásku, kte-rích kďiž ja volám, abi ma uzdravili, oni na mňe své praxes, svoje experimenta viváďajú, kterí kďiž bich mel biťi od ních z nemoce pozdvihnutý, od ních, abi skúseňí obdržali, bívám za-bitý.

Pre túto príčinu techdi ništ užitečňejšého pre obecné dobré žádané biťi ňemúže, jak abi ti, kterí do lekárskího radu míňá vkročiťi, ponajprv s kních své umeňí hojňe pozbírali, ostrý, do-konalý e x a m e n podstúpili anebožto ostre a dokonale, čo znajú, vizvedaní bili a jestli jsíce v exameňe v otázkach obstojá, jestli za náležitích theoristuv uznaní budú, vtedi po druhé, nech bi bili k skúseňú pusťení, ale ňé abi sami pracuvali, sami uzdravuváňí nemocních na seba brali, neb tím spúsobem, kterák po-veďel jsem, dokúď skúseňí dostanú, ňejedního zabijú, než mali bi bíťi pusťení a vislaní k takovím, kterí juž bližšéj lekárili, kterí chválitebňe v svéj z ňezdravím povinnosťí zacházili, kterí na všech vidomosť jméno lekára hodňe nosa a plat hodňe berú. A pri takíchto bi musili zustávaťi na spúsob tovarišuv, musili bi s nimi choďiťi, viďeťi, jakož oni pracujú s trpícími ňezdra-vý; až kďiž bi po časi jsúci bili nalezení, že juž i sami verne, podcťive v lekárském úraďe obstáťi múzu, teprv nech bi bili graduovaní a za obecniho uzdravovitela vidaní.

Poneváďž ale dobré lekárské umeňí, jakž mlúvil jsem a všem známo jest, z kníh a z múdreho skúseňá zbírano bívá a pone-váďž mnozí za dostatečních bivše jednúc uznaní a svím ňekďe místem zaopatrení, knihi (zvlášť kďiž masné živobiťí dostáva-jú) odhazujú a tak s časem mnoho s teho, čo ňekdi čítali, pozbí-vajíc, do velikích a mnohích chíb vpádajú, z celích dokonalích setvi poloviční a babskí lekári zustávajú. K odvráceňí tak škod-livej zlosťi ňech bi každý lekár každý treťí priniajméň rok znovu spravedlivímu examenu bil poddaný. Timto prostrédkem, pone-váďž bi lekári vždi učení musili biťi, osohuvali bi a ňebilib jed-ním k hrúzi, jedním k posmechu jak po včilejško vždicki."

„Jedem bi ťa napojili (mlúvil tovariš cesti) lekári, jestli bi sa toto na nich melo viplňiťi. Však ništméň pravé súďíš. Za-dajme takové jejích napraveňí, s kterího bi celý svet tak mnoho prospel. Ale jestli bi to predce musilo biťi nastavené, čo mislíš, kolikerý bi tenkrát chcel biťi lekárem? Včil jích po mnohích mistách málo jest, vtedi bi jích bilo ješťe meňéj."

„Ve všelikích vecách (mlúvil zas Van Stiphout) ríkávám: Lepšé biťi dobrého málo nežli zlého mnoho. Že posavád tak ríd-kí bili po ňekterích osadách lekári, to sa z dvéch viďí pocházeťi príčin, s kterích i jedna i druhá v samích záleží lekárech.

Ponajprv tento liduv stav, bár z jak chudobních kolísek sa višmatlal, bárs jak žebrácký ňekdi žíjal, ale čím náhle jest na lekársku policu posaďen, hňedki urozením pánum chce biťi rovný, pánský sa chovaťi, pánský šaťiťi, pánský, a to ve vetších je-ďiňe mestách bívaťi priviknúl. Na všecko pak toto pánský jest potrebný dúchodek. A čož odtúď? To, že ňemocního aj jedno toliko žili tknút'i mnoho mnohokrát stálo, neb lekár, povolaný bivše, počtuval své kroki, které učinil, počtuval štvrťe hoďini, které strávil, počtuval pretrhnuté chutné v ňekterém dome zá-bavki, počtuval misle unuváňí, že rozvažuvaťi musili, jaká jest nedúživosť a jaké prostrédki bi bili najprospešňejšé naproťi ňéj, počtuval i to a pred očima držal, že nezná, jak skoro ňejaký tlučný čas polehňe, který bí mešťek jeho nadul a on predce za-túď vždi chce a musí podcťive dle rádu svého živím biťi. Prí-tomního techdi ňezdravího i za budúcího ňekeho, a to bohatího sebe pokladal.

Juž pak vše toto vespolek zložené, spornú u neho cenu spúso-buvalo. A dejžto sa običajňe na dar a z dobrej ležícího vúle po-cházející plat ňechával, jestli ništmeňéj ňekterá babka s teho, čo on juž dostaťi uložil, chibila, krivo hleďel a víckrát sa ňedal privolaťi. Radňéj ništ ňemal, ňeidúc ven, na ďeďinu obzvláštňe, nežil idúc, meňéj mal od mňená svého zhrnúťi.

Taký bil Peter Appoň, lekáruv prostredce a spojitel, který, kďiž v Bononii lekárské své umeňí odbavuval, k ňezdravímu z mesta ňechcel vijíťi, jestli mu paťďesát dukátuv za ďeň ňebilo vičítano, kďiž pak ho Honorius, na ten čas pápež, v nemoci svéj požádal, od teho sebe na ďen štiri sto dukátuv zajednal.

A toto bila prvňá rídkosťi lekáruv v mnohích (mimo velkích mést, neb sa v tíchto raďi zdržali) osadách príčina, že totižto ňé jináč chceli slúžiťi, jak preplacení; takí pak ňejsú hustí, kterí bi ňemírnéj jejích žádosťi mohli vždi dosťučiniťi. Druhá ale bila hore viložená jejích ňeumelosť, táto činila, že sa jejích mnozí lekali, ponevád'ž uhlídali, že bárs jím jak ňekterí sipú peníze, predce v svéj nemoci zemríťi musejú, vec rozimislili, anebo do-majších jeďiňe líkuv sa chiťili, neb i ti z bázňe zapovrhnúc, zemreť rádňej uložili, nežli bi i zemreť i lekárum za ňeumeňí placiťi musili.

Tak, kterák pravil jsem, že lekáruv dosavád po ňekterích místách málo bívalo, lekárum sa má pripísaťi zďílu ňevúli, zďílu pák hlúposťi jejích. Bilib´ techdi rozmnožení, kďi bi príčini tito prestali, ano, jedna bi toliko musila prestaťi a hňedki bi sa jích vícéj nalézalo, totižto umeňí jeďiňe povinnosťi svéj bi vetšé mu-sili míťi, tenkrát bi jím každý k hojňejšéj mzďe hotovší bil, na-sledovňe oni bi sa radi pri takovích všaďe držali.

Mezitím, abi zdravú lidum všaďe bilo náležiťe prohlédnúté, v každej temer osad'e jako osobitný duší, tak také aj osobitný ťeluv lekár bi musil biťi. Toto ale žádaťi jeďiňe múžeme – obec-nímu temuto prospechu a úžitku mnohé zastávajú haťi – ja-kovím ništmeňéj urízením bi sa móhlo dobré toto vinahraďiťi – čo bi malo v úťisku a zcházeňí lekáruv, kterí takími jsú s povin-nosti, nastavené biťi?

Ništ jinšé, jak abi sa farári lekárstvú podučili a abi tak, kďiž k uzdraveňí duše volaní bívajú, aj ťelu nezdravému vede mož-nosťi a bez krivdi stavu svého pomáhali. – Či bi toto urízeňí ňebilo obecnéj chváli hodné?"

„Ano, to bi sa nábožňe stalo", odpovídal juž lechčejšéj sa cí-ticí farár, ,,a tím pravšéj bi malo biťi ustanovené, že kolikrát k nemocnému iďeme, tolikrát prosení bíváme, abi jsrne ňečo proťi obtížujícéj zlosťi radďili."

„Ale (obratíc sa k Van Stiphoutovi, mlúvil tovariš cesti) spúsobem tím bi bilo jarmo setvi zňesitedlné farárum na krki vložené. Neb farári jestli povolaňí své spravedlive chcejú plňiťi, majú celý svúj život čo čítaťi, čo čiňiťi. Dolož jím techdi ješťe lekárskú, tak kterák jsi ju ti včil vipísal, vicvičenú povinnosť, jako vistačá? Kďe k temu čas, kďe moc a vládu nialéznú? Ňech sa potem prihoďí, abi ňekdo po jejích radďe, po užívaních, kte-ré oni pripísali, líkuv zemrel, kolík tenkrát z cťi svojéj straťá, kolik z dúvernosťi svéj naproťi ním obec zpust'í? A jak škodlivé bi bilo radu farárum? Posledňe, mnohé kanoni anebž pravidlá církvi lekárské umení kňezum zakazujícéj bi bili zrušené, uťíchnúťi bi musili." – Na toto ríkal Van Stiphout:

„Kďiž", praví, ,,mlúvím, abi sa farári lekárstvú podučili, ňe-rozumím, abi vše to umeňí vimlzli, které jsem svedčil biťi po-trebné obecním lekárum, ňé abi ňekolik rokuv v školách, ňe-kolik pak venku v skuselosťi pri ročitích dokonálích lekárech strávili, než to jeďiňe, abi proťi običajním a každoďenňe, tak mlúvíc, naipádajícím ňedúživosťám, v kterích odvrácaňí bívá tuze psotné a ňeučené lidstvý klamané, raddu daťi móhli a preto abi prvňé zvláštné líki znali. K techto pak naučení ňé prám dl-hoký čas bi potrebuvali, aniž bi to musili pred seba zaujmúťi, kďiž juž farármi bívajú učiňení a kďiž tak dosť jinšéj svéj práce majú, než kďiž k zákonnickéj povinnosťi bívajú chistaní. Ten-krát bi ňekterú rokuv částku temuto umeňú musili obetuvaťi.

Čo sa cťi a dúvernosťi, kterú lid k svému farárovi mívá, do-tíče, abi ju totižto farári nestraťili, kďiž bi ňekdo proťi radďe-ním a prepísaním od nich líkuv zemrel, to bi najlepšéj bilo od-vrácené, jestlí bi, čob' sa málo učili, teho známosť a pravdu ná-ležiťe zachovávali, do tích sa toliko ňemocí míšali, o kterích bi, že je odženú, aneb prinajméň ňepodložá a nerozmnožá, jistí bili. Zretedelňejšéj povím, kďiž bi farári léčili, jen takovími bi musili nažívaťi prostrédkáma, které jestli bi ňeosohuvali, aspoň abi ani ňeškoďili ňezdravímu. A takto bi sa ňikdi ňemusili lekári lekaťi ňejakého cťi svojéj a jména umenšeňí.

Ale ani spomnené cirkvi kanoni bi mali tenkrát čo proťi ním, neb oni práv preto jsú ustanovené a jen preto kňezum lekárstvý zakazujú, abi jím skrz zlé s ním nažívaní ňejaká haňba ňebila primazaná. Jestli bi techdi tak, jak poveďel jsem, lekárili a i za takové lekáreňí žádního ňezbedního platu ňepítali, neočakávali kňezi farári, čob' mohli naproťi ním miťí, biť bi jích i tolik ješťe bilo, kanoni."

Dokončil Van Stiphout a ponevaďž sa na čas bilo vibralo, pristrojíc sa všecci tré, ačkoliv bi jích bil i dlžšéj rád u seba uhlídal farár, pohnúli dalšéj.

 RENÉ  SPOZNÁVA ZEMIANSKY DESPOTIZMUS

Setvi bili na ulicu víjšli, kďiž dve lítosťi hodňe ďívaťi mali. Jedno bilo, že sedláka rukami na chrbét zvázaními na reťazi pred sebú hnali dva, z kterích očuv samé loterstvý vihlídalo, hajdúsi, kterích kďiž sa otázal tovariš cesti, čo bi rab ten bil previnňil, kolik liduv zmárňil, neb jak mnoho pokradnúl, z jed-nú opovrženosťú odpoveďeli: „Panskího zajíca v svéj kapusťe zabil".

To uslišíc, hle, druhé vprostred ďeďiňe: Dva muži bili na oko jedního stavu, neb jednako bili oblečení – i tento i tamten v haleňe, i tento i tamten v huňeních nohavicách, i tento i tam-ten bosý bez širáka, v zhrebnéj košili. Žáden jinší rozd'íl nebil mezi nimi poznaťi, jak že jeden až po uši mal vikrúcené fúzi a mezi strašlivím, které aj z jinších reči míšal, láním bil, tlkel ukrutňe. Druhý pak, snáď neb času neb peníza ňenalézal, abi sa dal oholiť, trojtídňovú majíc bradu, tlčeňí trpil a prosbámi jeďiňe všech svatích, pre samího Boha milosrdenstvý pítajíc, sa bránil.

Nebil ňikdo, který bi bil k retuváňí jeho prišel. Lid jsíce na krik na ulicu vibehnúl, ale od domu svého žáden dalšéj nepo-stúpil, tam toliko spolu cíťeňí majíc, na každé ud'ereňí strpal a nižším hlasem volal: „Jaj, zabije ho! Juž ho zabije!" – A to dosť lechko malo biťi učinené, nebo kat ten ništ nehleďel, kam kúl padňe, všecko mu jedno bilo – hlava, chrbét, prsá, nohí, ruki. A juž ňevolního, po celém ťele zakrváceního tuhším trestem aj na zem bil zrazil, lechce, jak réknúl jsem, to malo nasleduvaťi, čo lidé z litosťi mlúvili, kďi bi predce z celéj osadi jedna žena (ubitího manželka musila biťi) prestovlasá a jako bez duše ňe-bila pribehla. Táto aňi slova prereknúť ňeznajíc, aňi snaď dobre neviďíc, najprv tik bijícího chitala, ale kďiž prevládnuťi ňe-móhla, svého, na zemi sa proťi uďereňú ješťe krúťícího, prilehla a tak ostatek sili ukrutníkovéj na sebe prijala, na sebe skúsila, strpila.

René tak hlboce jest lítosťú nad biťím a hnevem nad bijícím v srdci pohnutý, že bi bil z vúza zeskočil a k tehoto mstve, k po-moci pak tamteho, kolik vláda mela dopusťiťi, ponáhlil, kďi bi ho bil Van Stiphout z tovarišem cesti násilňe ňezdržal, mlú-více, abi jen počekal, dokúď z ňekterího reči nezbadajú, čo ten-to za pána, tamten pak za hríšníka jest, že vtedi teprv vráž-dníka takího u prislúchajících sudcuv podle práva múžú obža-luvaťi. Ale na to dlho musili očekávaťi, až do konca totižto. Neb trpící, kterák poveďeno jest, prosil toliko, zakúď mlúviťi móhel, abi sa zlituval, smiluval, který zarážal, že tenkrát, kďiž jeho rozkaz mal plňiti, stoličnú prácu musil odbavuvaťi. On pak lál jeďiňe bez prestáňí. Tolik ohnivích, ocelovích zjasna strél po-volávajíc, kolik jích ani ňevipadlo ješte dosavád, ani ňevipadňe až do znivečeňí sveta i z najčírňejších mračnuv, tolik tisíc pá-rum regimentum rohatích ocazních ďábluv mizerního odevzdá-vajíc, že kďi bi bilo nebe hlas preklínajícího vislišalo, aňi tril-lionská jedního vlasa částka bi sa ňebila každímu tému zlímu duchovi s ňeho ujšla. – Naposledi, kďiž juž ustal ruku zdvíhaťi, ješťe ňekolikrát i ženu i muža kopnúc (dlho to nemóhol, pone-váďž, jako poveďel jsem bosý bil), kričel: „Uč sa, sedlák podda-ný, zemana pána tvého poslúchaťi, sedlák hovado zemana zem-skího tvého pána prikazi zachovávaťi". – To kďiž tovariš cesti uslichnúl, „poďme", mlúvil, „poďme, neb právo naše z človekem tímto ňevím, kedi bi jen i zaujali pred seba sudcové."

Išli techdi a po tragaedii téjto komediu viďeli na konci ďe-dini. Vézel sedlák (zas ze sedlákem bila vec) v sebe ňé tak vel-kú, ale pre své koňe predce ťerchu, neb tak tlučné sa viďeli biťi chované, že bi jsi jím bil všecki rebrá prečítal. Tito takoví tátoši ve vrščeku, po kterém do ďedini bila cesta, ňenadále zastali a ňéjen ňetáhli oni vúz, než radnéj od voza naspad bili ťáhnutí. Gazda ponajprv ťicho s nimi zacházil, pekne jích opomínal, mlúvíc: „No, kóničkí, ve jméno bože, no, len pomálički, krásňe, no, moje" – a podobňe, ťicho, kterák jsem poveďel a podcťive jích napomínajíc. Ale kďiž takto ňeprospechuval, zhoďil sa vo-za a bič aj z bičiskem za tupý osteň pokladajíc, strhnúl levču a tú tak tvrdo jích masťil, že klbi oheň sipali. Po temto zas vistúpil hore na vúz a juž ostrejšéj, hlasnejšéj volal: „Hat", praví, „hat, dereš, hat fakó!" – Darmo ništmeňéj. Podruhé techdi zeskočíc dolu, podruhé i jedního i dnuhího poťíral zpred-ku, to obecné kričíc:

Prečo si kňezem ňechcel biťi. Bil bi jsi ňebil tolik bitý: Včil jsi vic bitý nežli sitý.

Potem pak: „Či", praví, „ňeviďíš, čo sa tamto z mojím spolu-služebníkem činí (včil vipísanú ukrutnosť znamenal, neb ju vi-ďel), či i ja mám biť pre ťeba tak mučený, tak masaruvaný? Né radňej vás obidvuch, psi, tisíc milionuv reťazních čertov . . . !" – zďe vihoďíc sa na sedlovího, počal velkím krikem, jako hore víš doložený zeman, zlorečiťi a mezi zlorečením opätkámi bótuv na boki obidvúch bubnujíc, obsáhnúl, že sa silňe opreli i kopita potraťili a hore viťáhli. Kďiž juž na roviňe bil, mlúvil: „Či vás", praví – „tento ononen ví, čo za prekláte mršini jsťe! Dokuď vás ve jménu božém ponúkam, ništ ňeprospechujem, na Boha ništ nedáváťe, než na ďábluv. Tíchto sa i vi jednak bojíťe."

Zasmál sa mu tovariš cesti a Van Stiphout, ano, aj René. Ale tento hňedki na predešlú trúchlivú príhodu rozpamätaný, pital sa: „Prečo bi jsme darmo bili z ňečlovekem tím právo zaujali? Prečo bi jsme mali zúfaťi o pravém odsúzeňí? Jaké tu despotické vladárstvý panuje, čo za slobodi majú zde ňekterí nad spolulid-mi, nakrátce, čo jest to zeman, odkúď toto jméno a moc v kra-jéch tíchto?" Mlúvil tovariš cesti: „Znáťe bez pochibi, že od časuv, v které všeliké mezi lidmi pánstvá a vladárstvá nastali, nastali aj vše-liké u všelikích národuv zemanstvá pre rozličné víborné, ob-vzlášť ve vojne páchané skutki a jinďe jsíce samé velké jména z ňekterími znamenámi a do času trvajícími darmi velkím ví-ťazum ďelené, jinďe mimo velkích jmén a zástavních neb pe-čedních znamén aj jisté zem kusí, jisti poddaní jím a jejích po-tomkom dávaní bívali. – U Rimanuv običajňe znamenití vojaci koruni dostávali. Odtúď u ních tolik rozličních korún mestskích, zedskích, oblíhajících, lodskích, že totižto, který sa v lodňeni boji silňe držal, dostával loďskú, který zeďe osád pevno kazil, dostaval zedskú a tak daléj.

Dávali k temu Rimani svím velkím bojovníkum drahé krkové reťaze, prsťene, kopije, opravi koňuv, vistavuvali jím na pa-mátku stlpi, obrazi. Aj Karthaginenski prsťenmi obdaruvávali svojich a jsíce tolikmi, v kolík vojnách ňekdo bil a tolik stlpuv okolo mrtvího hrobu kládli, kolík on nepríteluv zabil. U Scythuv jen tím (bilo svobodno z okolo idúcího pohara pri hosťine píťi, který ňekeho z neprátelského vojska zabil. U Macedónuv zákon bil, abi temu, který ňikeho z nepráteluvv ve vojňe zabil, ohlávka konská na hanbu bila vhoďená. U nemeckího pokoleňá nebilo sa žádnímu ženiti dovoleno, který bi ňebil ňekeho ve vojňe zabil a hlavu jeho ke královi doňésel. Takto juž v starích vekech zlí vojaci bili tupení a trestaní, dobrí ale cťení a obdarúvaní.

V temto ale kraji zeman i vedie smislu nazvaňí svého znať dáva, čo on jest, totižto ňekterího kusa zeme pán, toto jest podlé jména, podlé nažívaná svého zeman. Odtúď vi-ďíme, že ačkoliv i jinďe jsú zemani, ale vlasíná jejích moc ňik-ďe skrz jméno v žádném jinšém jaziku tak zretedlňe ňeni vilo-žená jak u Slovákuv. – Ale ani nemajú oni všaďe tak dokonalé a plné vladárstvý jako v kraji temto, neb zďe tak mocní páni jsú oni, že zadnej ťerche, žádním danám ňejsú poddaní, víjmúc čas vojni a i to vojni proťi svému kraju zdívihnútéj. Vtedi teprv nakladajú ňečo na obecné dobré, poneváďž nebo sami v svéj osobe iťi nebo druhího na své místo do bitki vislaťi musejú. Druhé toto, že sami sebe z času nastavili, zdá sa z prehlédnuťí pocházeňi a ustanoveňí zemanstvá, které zďe takto nastalo:

Kďiž pokoleňí Uhruv, nové bidlo hledajíc, na títo strani prijšlo, čokoliv skrz vojnu dostalo, to mezi sebú všecko i zem i liduv dle míri bedlivosťi viceďeního krvavího potu ďelilo. Který mnoho vistál, dostal mnoho, meňéj který, meňéj který nošt, který sa snaď na meč a strilku aj pohlédnuťi lekal, ten ništ neobdržal, ano, čo víc, z previšeními národmi i on musil poddaním biťi a slúžiťi svím vichirením víťazum a bojovníkum.

Običaj tento strvával aj vtedi, Kďiž Uhri slováckú krajinu ze všech strán v jeden čas z všú silu sťiskanú obsáhli a kďiž juž všecci jedním Uhruv jménem slúli, pod jedním vladárem bidlili. I vtedi, kolikrát se ňejaká mocnosť naproťi krajine pozdvihla, král tích, kterí spešňe pribehli a život svúj na všecko nebezpe-čenstvý za obranu svojích vyložiťi ňeželali, podobňe cťil a rovňe obdaruvával. Dával pak jím tích, kterí život svúj kostke ne-chceli podhoďiťi, kterí, abi asnaď prečesť a kraja od nepríteluv hájeňí zabití ňemuseli biťi, radňéj doma seďeli. A odtúd povstalo jméno sedlákuv, že totožto v čas vojni, kďiž jinší v krvi a ra-nách z všem svím ništ ňevážic za Bohuv a liduv, za svátki a celéj krajini stáli, oni v domech od nebezpečenstvá vzdá-lení posedávali. Pokuta táto, že totižto pre svú hnilobu bedlivím a obecné dobre pečlivím bili poddaní, z otcuv na sinuv, pokuta ta, pravím, z otcuv na sinu a na vnukuv prestupila, jako aj ze-manská čest, dejžto aňi zemani juž všecci čtnosťi, aňi sedláci hríchu rodičuv svojích ňemajú. Ano, sedláka jméno na včilaj-ších sedlákuv práv zle priupadá, neb ňéjen ňeseďá zbitečňe, ale mnohokrát k pohodlnosťi téjto aňi chvíle ňenalézajú, Jsú usta-viční ve virábaňí zeme,ustavičňí ve vojnách neb za sebe samích, neb za svojích pánuv, ponevádž, kterák ríkal jsem, včil juž neb sám v svéj osobe iďe do pozdviženskej vojni zeman,nebo druhí-ho posílá a ten kdož jinší jest jak sedlák poddaný? – Jestli pravdu smíme poveďeťi, jako první zemani pre obdržaňí svého i počestného i masného jména sami sa pocťili, tak také i potomkové jejích, abi sa hodních takého ďeďictvá preukázali, bi sa meli poťiťi, bi jím ňebilo s posmechem nadhazuvano, že jsú jen urození a ňé vlastnú prácu učinení páni.

Krivdu bi ništmenéj činil mnohím, kdo bi to o všeckích chcel poveďeťi, nebo sú i včil, kterí tvárú, srdcem a skutkem zname-najú, že jsú spravedliví čtnosťi otcovskéj, ďedovskéj ďediči. Ko-likrát sa príležitosť velké veci sméťi nadnáši, tolikrát veliké ve-chválitebňe smejú, chválitebňe víborňe skončujú. Jsú ješťe, kterí aj z rúchem starodávné mraví zachovávajú a takovímto také čtnosť kdož bi česťi zatajil?

Ale ňech jsú mnozí zemani svého zemanstvá aj ňehodní, v každej ništmeňéj krajiňe jinší jsú, jenž panujú a rozkazujú, jinší pak, kterí slúžiť a poslúchať musejú. Vtíchto zemách do prvního radu jsú popísaní (mlčím o moci krála) zemani, s taki-mi, jako horevíš spomenul jsem, svobodámi a to od mnohích vekuv až dosavád trvá. Do druhího radu padli sedláci a títo (abi jsme sa juž v reči k viďenéj príhoďe navráťili) svím zemskím pánum majú biťi poddaní, majú jim podle krajanskího zákona službi odbavuvaťi a jestli zapovrhujú, majú biťi i trestaní, mno-hokrátostrejšéj, jaký totižto préstupek jest.

Više míri ništméň ňikdi, čo však ňé jeden predce čiňí a i tento z jejích sa biťi viďí počtu. Više míri, pravím, ňikdi ňemusejú biťi sedláci aňi trestaní, aňi robotu obťižovaní, neb dejžto oni mnozí od zrozeňá, kďe múžú, odťahujú sa od pánskéj práce a kďiž ju vykonávajú, to z ňechuťi iďe, čo pak z ňechuťi iďe, to zle iďe. Ale jestliže vše máličko povážime, odkúď to pocháziťi rek-neme? Kdo jím tú takú nevražnosť do práce pána a v jejích vúlu, v zrozeňí jejích vlál? Ňé jinší zajisťe, než abich jasňe svedčil, ukrutnosť pána. Neb ten mrav, tú zvláštnú lidskú ná-klonnosť predce majú, abi milosrdňe ze sebu zacházajícím, sebe dobre činícím dobre činili, dejžto potem zabívajú na druhý nábožný príkaz, kterím sa ukladá, bi jsme i zvadlivích a zlostních nám predloženích vladáruv poslúchali; ale zabudlivosť táto anebňedbánlivosť príkazu samím pánum, jak mlúvil jsem, má biťi pričítaná.

Lidskím techdi ňech je s nimi nakladáno spúsobem, který v ťichosťi, v milosrdenstvý, v podcťivosťi a v jinších duchovních múdrích dúvodéch záleží, který ňikdi víc, nežli vikonáno biťi múže, ňerozkazuje, kúlmi jakožto hovadskími ostéňmi a ponu-kačmi jeďiňe v potrebe, kďiž ju vše jinšé prostrédki ničemné jsú, nažívaťi káže, ale i tenkrát tak mírňe a strídme, abi na místo popraveňá zhoršeňí nenasleduvalo.

K prijmúťi a zaujaň´radi téjto ňech rozmislá panujíci ďalšéj, že ze sedláka všecci žijeme. Vezmi kteryhokoliv liduv stav a ač-koliv sa ťi viďeťi buďe, že on sám na sebe a na své viživeňí pracuje, ano, že sa víc ješťe unúvá nežli mnozí sedláci, ale po-hlédňi jen pilňejšéj, prvný základ vždicki z rúk sedlákuv vichází.

Juž ňech sedlákuv sužujú, ňech jích všelikeronásobňe prena-sledujú, ňech jim bremeno nad ťerchu nadhazujú, nadevšecko, abi k svím vecám prihlídaťi ňemóhli, čo z teho vijďe?! – Príliš zretedlná pravda jest onoho prísloví: Jestli sedlák pevno na obi-dvéch svích nohách stojí, stojá pevno i jinší všecci, kďiž pak sedlák počíná kulhaťi, kulhajú všecci. – Abi techdi prvné stálé bilo, stále mírňe (opakujem) ňech sa s nimi zachází.

Ale která jest tá míra, podle ňéjž bi sa mali službi sedlákum ďeliťi? Mnoho bich mlúvil, dokúď bich to pochopitedlňe vyložil, čo však viložiťi aňi ňeni mé predsevzeťí. Chibu jeďiňe ja kar-hám, kpolepšení chibi ňech jinší dohlédnú. Mezitím ňech páni zbitečnú opusťá nádhernosť a chiba ňé polepšená toliko, než zcela znivečená buďe.