RENÉ SPOZNÁVA „POHOSTINSTVO“ ŽIDOVSKÉHO KRČMÁRA

Dosťi pak sa vzďaluvali dosavád od židuv hosťínskích, čeme-ru od hosťeňá jejích ňechcejíc dostaťi, ale včil jen príliš prinú-zení bili naposledňe k jednímu véjdúťi. Mezitím on všecko, které od žida očekávané biťi múže, človečenstvý preukazuval: Svrabla-vú, smradlavú izbu ríchle odevrel, v kteréj ňekolik starích plun-dér s cvernovím ďeseťbožím prikázaním, ňekolik reménkuv s trojuhelním želézkem, kterími oni sebe pod motlitbú hlavi povazujú, na klincéch visilo, k temu ňekolik dlhokích dreven-ních rovašuv, čo jsíce hňedki všecko dolu postrhal a ven povi-nášil. Ale zustali tam všeliké obrazi z všelikími židovskími pod-pismi, které, kokúď on ňeco v kuchiňi napaplušiťi rozkazuval, prezírali a čítali. Tak v jedném mísťe stálo: Oko za oko, zub za zub, v jiném: Miluvaťi buďeš blížního tvého, ňeprítela pak v ňenávisťi míťi buďeš, v jiném jiné podobné. Načo René reknúl: „Tento sebe“, praví, „najzanmenitejšé a najpekňejšé rádki ze Starího zákona a s Tal-múda povibíral a ňepochibňe že preto, abi je pred očima vždicki majíc aj bedlivejšéj ja plniťi móhel.“

A to tak od ňeho zachovávané zčástki hňeď na sebe skusili, neb za pošachteruvané malé poledňajšé občerstveňí priňésel ná-kladek na kamennéj čírnéj destičke popočtuvaný, nad kterím sa diviťi musili. Otázaný, prečo své veci všecki tak visoce cení, to jedno odpovídal, že on visokú árendu plaťiťi musí. Skusili to i na druhích, čo nasledovňe bilo:

Najprv pánsí hajdúsi naznášali k ňemu z ďeďini všeličeho: halén, kožuchuv, perín, sekér aj okén a dverí, ale najvíc pluhuv a brán. Po temto pricházili gazdové nadevšecko pre tiž pluhi a bráni a dali sa žida prosiťi najponížeňejšéj, abi jím je vidal, že jích prám aj na pánskú oračku hoňá, že sebe pomócťi ňeznajú; pohládali a aj vašumilosťuvali ho. Ale on do konca nechcel ob-mekaťi, to ustavičňe kričíc: „Nech vás čert pobere, vi bezbož-níci, prečo slopeťe, prečo požičúvaťe, jestli zaplaťiťi ňemúžeťe?“

Nekterí odpovídali ze skrúšenú ništmeňéj ťichosťú: „Však jsťe nám“, praví, „pán Mojžišku, mlúvili, že počekáťe až do no-vého a mi vám vtedi opravďive všecko aj z interessem, který jsťe nám usúžili, pekňe, krásňe navráťime“. Nad čím on: „Kmí-ňiťe, sviňe, ja jsem to ňepoveďel – a biť bich i bil poveďel, čož potem? Zdaliž ja ňesmím, kedi chcem, mé pítaťi, nadevšecko kďiž aj ode mňa páni pítajú?“ – „Ale však vi máťe, Mojžiško, (zas jeden premlúvil) odkúď pánstvý spokojiťi, jemu na túto roka štvrť zložiťi. Juž vás pán Búh požehnal u nás a i požehná ješťe. Jen buďte tak milosrdný, počekajťe nám do teho nového, nebo včil ze seba virezaťi ňemúžeme, tenkrát vám aj doho-ďíme.“

Temuto vikríkal: „Ti pes! Kďiž mňa Búh požehnává, snáď ma pre ťeba požehnává? Či jsem já taký jako ti? Či sa ja tužšéj ňeposťím nežli ti? Či sa ja vícéj a neukonalejšéj ňemodlím nežli ti? Či ja mé veci pilňejšéj ňeochraňujem nežli ti? Virež, ja na-mojdušu ňedbám, bár dušu tvú, - a mňe hňedki zaplať, čo jsi dlžen. Jináč ňech ťa všecci čerťi poberú – buďeš v kašťíli v pu-tách – pujďem k úradníkovi!“

Toto ríkajíc, plval ustavičňe na zem a s tím znamenal, že tú jemu počestnosť dává. Neb židuv jest običaj, abi nahnejvajíc sa proťi kresťanovi, chrákali a plvali.

Po časi pretríc bradu, obráťil sa k durhím a s podepretími bokmi ríkal: „No, vám tú lásku učiním, do žatvi, kterák prosíťe, vám dočekám – ale poďťe, podpíšťe sa – čo mi dodáťe“. – S tímto jích do obecnéj kamsi izbi védel. René pak, tovariš cesti a Van Stiphout, jako pred tím jeďiňe prez dvere svetnice, v kte-réj poledňali, tak včil odechílíc tiž dvere, poslúchali.

A tam on najprv rovášmi štrkal, počtujíc každímu, čo dlžen jest. Kďiž pak jedni mlúviťi počnúli, že bi tolik ňebilo, zacpal jím ústá, zaškamrajíc, že oni ňeveďá, kolik pili, kďiž juž jeden-krát ožralí bili. Pomáhali pak mu hajdúsi, dobré od ňeho jakž exekútori bivše chovaní: „Ňepovedalo vám“, praví, „ňeráz sláv-né pánstvý, strela ohnivá ve vaších sedláckích plúcách, že jestli ho chceťe v spravedlnosťi pohledávaťi, abi jsťe od ňeho naveru ňebrali, ňepožičávali?! – Jen ti, Mojžeš, podveď, kolko kterímu súďíš!“

Takto uspokojením najprv, kterák reknúl jsem, počtuval, čo jedenkaždý dlžen bil podavád, potem každímu osobitňe viklá-dal, ro mu zložiťi musí, čím náhle omlácí. – „Ti“, praví, „Jaňe, mi dáš meccu žita, ti, Juro, meccu reži, ti, Maťej, mericu jač-mena, ti, Mišo, korec ovsa“ – a tak dáléj; a všecci na takém urízeňí prestali, poneváďž své oráčské nádobi jináč dostať i ná-deje ňemeli a tiž nádob ňedostanúc, bili bi bili velice tlčení, kďiž na pánské oraťi, kterák spomneno jest, jíti musili.

Kďiž konec biťi badali Van Stiphout, René a tovariš cesti, víjšli do pridvora a odcházejících dlžníkuv sa radem tázali, kolik bi u jednihokaždího mal pohan žid? – Jeden odpovedal, že pjet grošuv, druhý že ďesť, ňekterý aj zlatý a više, ale žáden zname-nitejšího počtu. – A koliký interes mu plaťá?, pítali sa dalšéj. – „Od zlatího (mlúvili oni) mu na tídeň iďe grajciar, toto jest pra-vidlo a dle pravidla takého potem, čo mu na menší neb vetší počičaného počet prichází. K temu, kďiž sa mu zalíbí a ví, v který čas zložiťi dlhu ňemúžeme, dá nám jako včil zálohi pozebíraťi, rozličné sebe potrebi biťi ríkajíc a ťáhňe nás, načo chce, na všecko mu musíme privoliťi. Ňeňi pak jsú dlhi naše, najméň všeckích, s piťá, než v rozličních úťiskéch k ňemu be-žíme, kďiž sa ňemáme čeho jinšého chiťiťi. Ubohý stav do zúbo-žeňejšého háze človeka!“

Ťešili jích ňé slovmi toliko, než Van Stiphout viťáhnúc míšek aj penízmi. Za ňekterích scela zplatil a všeckích ňečím napomó-hel. Prijal žid, ale aj smele a prave (neb majú lidé tito mnohé k temu cesti) poveďel, on interes ten, který včil traťí, na ních budúcňe dohoní. Po temto odejšli ti, ťisíc a tisíckrát za dobro-ďení poďekujíc, ale aňi Van Stiphout, Renait a tovariš cesti sa ňebavili, bi snaď s nimi, jakž z ňeprítelmi svími nahnevaný Mojžiš ňazacházil.

Na cesťe Van Stiphout mlúvil: „Interesi bi meli biťi uporádňené. A árendi biť bi ňikdi ňikďe ňebili, nbebo jsú obcám najškodlivej-šé a jestli je židé držá ješťe víc ňečo nad najškodlivejšé pomislené biťi múže.

Arendáši, poneváďž jedni nad druhích veťší vždi plat nadha-zujú, mrcha krám, zlé veci ve visokéj ceňe držá, abi i árendu viplaťiťi i sami ze zisku žíťi móhli. – Kolik lžámi, kolik lsťámi, kolik klamáňím ňenažívajú i ti, kterí jináč spravodlivosť k všem tuze prikazujícího zákona údi jsú? – Kďiž pak aj ze všem hríšním usiluvaním na své ňevicházejú, pokazíc role a polá a mnohé dlhi po sebe zanechajíc, vspusť sveta uťekajú.

Ale ňech jsú, kterák bívali povčil običajňe aj pozatim árendi v rukách židuv, čo mislá zamskí páni konané biťi ze svími pod-daními? – Vím ja celé osadi pod málo rokmi do najtvrdšéj chu-dobi vrazené skrz árenduváňí židovské. Bezbožný tento národ tuším spravdú, čo v prísloví jest, každoďenne sa ráno i večer prísahú zavazuje, že kresťana, kďe jen mócťi buďe, ošiďí, skla-me, nebo to stálú skutečnosťú ukazuje.

Lžú, kráďežú a lúpežú žiťí mnohích židuv aj jináč sami o sebe oni potvrzujú, kďiž totižto vetší jejích ďíl z jedním potrhaním batoškem, v kterém okrem ňekolik rífuv cverenních stušék ništ ňeňi, celé jarmeki poblúďí, všaďe víc plaťí od míta, nežli všecka jeho predaj stojí a predce i plaťí i žije.

Ja ňeviďím, prečo bi na židuv všaďe ňesvedčila aj polná sed-lácká práca, oračka, kopačka a jiné zeme virábaňí? Snaď, že juž vlastnéj krajini ňemajú? Že jsú, kterák o sebe virávajú, ve vezeňí? Ale či sa jím ve vezeňí takém ňechce jesťi, aneb či v Aefipťe a v Babilóňe ňeobrábali role? Jen rabbínuv jest to vimišleňí. – Jestli jím kupčiťi v obec a ňekterím krajčíruvaťi aňi zákon, aňi kaballa ňezakazuje, ňech bi skusili aj to, jako sa mozole na dlaňe chitajú.“ – Na noc prijšli do fári.