LAKOMÝ FARÁR

Do svetnice vejdúc, nalézli starého farára pri čerepovém sed-láckém svítníku seďícího a kterák s tvári poznaťi bilo, ťešké čosi v misli varícího. Príbitek bil niže slušnosťi pripravený a ozdobený. Obrázkuv bilo jsíce ňekolik na sťenách povešeno, ale jen takích, jaké ďíťaťum bívajú ďelené. Stolice pak dve toliko bilo viďeť a na obidvéch pjeť noh toliko. Stúl pošťípaný, jako bi jen prám vtedi od ňeho hráči a žráči bili odstúpili. Jedna postel dotrhaná, domikaná, dve truhi, jedna železná, kterú mal za podnoží a ta musila biťi vlastná jeho, druhá drevená, ta snaď bila kosťelná. Víc ništ. – On seďel s vivinutú vúkol više pása, abi sa ňedrela (samé ništmeňéj to juž bili lati), reverendú.

Takú vinasnážňenosť uhlednuvše René, mislil: „Zďe neb ostat-ňe psotné jsú dúchodi, anebo muž tento velký stoik, z márnos-ťámi sveta pohrdající a k temu jakž dobrý kňez svoje chudím rozmerávajíci musí biťi“. Ale dosťi skoro premeňil svú misel a ze skutku poznal, že sa mu hodňe móhlo spívaťi:

Včecki vlasi jsi juž potraťil mimo pjeť šesť zeleních,

Juž ťi zubi vše vihňili krem dvúch zahrzaveních.

Zle viďíš: očiť do tila kamsi vpádajú,

Piskiť dolu leťá, víc sa ňezadvárajú.

Ťešký slich máš, mach ťi zaróstnúl uchá,

Sedáť na nos pre zamrzlé ruki bezpečňe mucha.

Z ohibléj chrbetnéj kosťi naróstla ťi pekná kosa,

Nohi ťa aňi po cesťe najhladšéj juž ňenosá.

Smradem kašleš, dícháš, chrchleš, fučíš

A dušu po kusi viplvajíc, chrčíš.

Však predce peníze i včil zhrnáš, zbíráš,

Hrabeš, ukadáš, stlkáš, pečeďíš, zadvíráš.

Prečo je už skučko z hromadi ňežiješ,

Kďiž setvi dňuv tolik, kolik lét prežil jsi, juž prežiješ? Na uhlédnuťí aňi ňepomňeních hosťuv velice hňedki zblednúl, trásel sa a sotva preréknuťi ňeznajíc, na kuchárku cingal. Téj spešňe pribehnúcéj, ješťe ništ mlúviťi ňemóhel, než otrčeními toliko obidvema rukámi jéj jích ukazuval. Ona pak odpovedala, že ňeví jako – že však brána bila vždicki zamknútá.

Neskoršéj roztraseního ducha pozebírajíc a všemi ďeseť prsta-mi v hlave sa škrábajíc, na místo víťáňá počnúl: „Ňemúžem, – ňemúžem, – veru ňemúžem – a ja aňi ňevečerávám! Tvrdé roki jsú, Búh nás pre préstupki tresce, víc z dobrovolného po-božního fárníkuv obetuváňá žijem. Tu, na stranách tíchto víno ňerostňe – drahé jest. Nemúžem – však uhlídáťe i sami, že v mém príbitku ništ ňemám – psota – bída – uzkosť! A k horšému jsa jakosi chílí. Mlúvá, že nás budú hotovím viplácaťi. Jako s nami buďe, jestli málo dajú? Včil sa aspoň celý rok dobréj rolnéj úroďe úfaťi múžeme a kďiž zbožíčko poskočí, nám víc do míškuv doskakuje. Čož vtedi? Nádeje té ňebuďeme míťi vícéj ...

Ale ja, veru, odpusťiťe a za grobiánstvý mi ňepokládajťe, ňe-múžem aňi večere, aňi noclahi daťi. Ňemúžem, zajisťe ňemú-žem! Však jest tu, páni bratri, na krčme žid, aneb aj sedlák ňekterý da hospodi, však mu místa ňepreležíťe. Ja ňemúžem!“

Tovariš cesti najprv Van Stiphoutovi a Renéovi prespolním jazkikem poveďel: „Zďe,“ praví, „ňepretreté čelo a bagariovú na lícá kožu potrebujeme, jináč ňezvíťazíme.“ – Potem jemu na-krátce takto: „Pán brat, aneb radňéj, na vek pozorujíc, pane ďedo, bár múžeme, bár ňé, mi tu zustaňeme, poňeváďž aňi tu místa ňepreležíme a kterák uhlídáme, dosť u velikího žida jsme.“ – S tímto sedli dolu všecci tré, kďe který móhel, aj na železnú truhlu. On pak nad ňenadálú odpoveďú ďivením bivše naplňen i leknúl sa víc nežli na vkročení jejích, mislíc pretváreních ňe-jakích biťi zbojníkuv. Čo pošetríc tovariš cesti, mlúvil: „To jsíce od nás daleko jest, abi jsme z hór prijidše, kradnúťi, lúpiťi a zbíjaťi chceli, než v Vdnie iďeme a kdož ví, zdáliž ňé aj preto, bi jsme mnohích faráruv život spatrili a kemu časné všecko sporaďiťi prislúchá, prednésli, oznámili? Ohavné, zvlášť s po-horšujícej škaredéj skúposťi pozhrabávané bohatstvý i v kapi-táléch povipožičávané i doma v tak silních, na jakéj seďím, skri-ňách pozamikané, plesnícé, abi s pozebíraních ních jiný du-chovní napomožení a aj noví náležití dúchovní spravcové nast-vení bili? Poneváďž hrích jest i pred Bohem i pred svetem skú-pího, a to z duchovních dúchoduv, ze svatích príjem kňeza uhlídaťi.

Kážeš li, prosím, ďedko, ňekdi lidu tvému o préstupku temto? Jestli kážeš a ňekdo ťi v oči nadhazuje, prečo čo vikrikuješ, aj príkladem ňepotvrzíš, či tenkrát ňeodpovídáš, abi ťi, jestli tvé príkladi chcejú míťi, aj za to plaťiťi, že jsi ti posavád jen za ústné vinaučováňí mzdu brával? Ale ti hodnovedňejšéj buďeš s počtu tích, kterí bárs jaký jím hrích vičituvan vívá, nebo ho vimlúvajú, nebo prám aj v čnosť pre seba zmeňujú natolko, že pravé biťi musí o mnohích kňezích prísloví, kterím bívá ríkano: Ništ zlého jím ňenadhoďíš, čo bi v sebe hňedki i príkladem svatího ňehájili. Tak: Po-veď jím ňekterím, že jsú ňeučení, že malím umením vládnú, odpoveďá, že Vikupitel sveta učedlníkuv a posluv sebe vivolil, kterí aňi učiteli zákona, aňi pisári ňebili, aňi v synagóge, aňi v školách sa ňikďi ňeučili. Poveď jím, že jsú jazika ňerozváza-ního, prekaženího, že leptajú, odpoveďá, že Mózes dosť mrcha jazika bil, Jeremiáš mlúviťi ňeznal, Zachariáš bil aj onemil a predce ho žáden z úradu kňezujv ňevivrel. Spomeň jím Svatého písma ňeznámosť, chibu, ňeveru, kacírstý, prednesúc Ambró-sa, kďiž ješťe aňi pokrsťený ňebil, za biskupa vivileního, Pavla ňé z ňeverníka toliko, ale i z ukrutního prenasledovníka apoštolem a nádobu Boha učineního, aj Augustína, který ňekdi manichém bil a Marcella mučedlníka, jenž v pápežstvý modlám kaďidlo požíhal. Spomeň horemislnosť, prvních posedávaních žádosť, prednesú sinuv Zabedéa. Vičituj jím bojazlivosť, bojazliví bili Jonáš a Thomáš, tento k muríňum, tamten k Ninivítum sa jíťi lekajíc. Vičituj lež, slibu ňezachovaňí, Peter lež svú aj prí-sahú potvrzil, Krista zatajil. Vičituj, nadhazuj smilstvý, prstem ukážú Ofeáša a Samsona. Nadhazuj vojenstvý, uďerení, vraždu, Martin pd Juliánem brojil, Peter Malchovi ucho odťal, Móses Aegiptskího zabil a do písku skoval. – Tak žádnej zlosťi s nás ňekterí ňespáchajú, kteréj bi sa ňeusiluvali zaplášťiťi. Ale darmo to bívá predce, znajú aj svetskí, čo hrích a čo čnosť má biťi i u nás. Ničemňe zajisťe ti lakomstvý, gazdovstvá, opatrnosťi, prozretedlnosťi aneb čehokoliv dobrého rúchem zakrívaťi bu-ďeš, vždi ono pred všemi samo na seba kričeťi buďe, že lakom-stvý jest.

Posledňe, jakokoliv jsi nám ti, ďedko, opakuval, že ňemúžes, veru ňemúžes, tak i ja ríkám, že ňechceme, ňechceme, veru ňe-chceme tu odtúď, z domu techto nikam na noc jiťi. Povinášaj sebe tvé, jestli sa o ňé bojíš, kamkoliv míníš, pokladi, poodnášaj krov, zeďe a celý príbitek: Zem, na kteréj vše to buduvané jest, jest císarská, královská, jestli pak aňi téj nám ňepraješ, dobre. Odválč aj ju. Mi predce tu zustaneme.“

Spusťil ďedko ze strachu, kterím bil preto pochiťen, že jích zloďejmi biťi veril, ale ho nový prejšél na tak svobodné tovariša cesti mlúveňí a zvlášť na mest Vdnia spomneňí. S techto on sebe všeliké velké potknúťá svého skali zmíšal, viobrazuval. A s téj príčiny mekšéj juž počnúl odpíraťi prenocúvaňí jejích, ano, na konci i večeru (strídmu ništmeňéj, kterák ju nazíval) dáťi prislíbil, ale i večeru i noclah u kaplána, ke kterímu jích aj hňedki védle k zmlúvaňú, jako povídal, dokúď čo k téj večeri buďe prichistané. Vicházejíc se svetnice jeho zbadali, že i dvere zňútra plechem a železem má obité k bezpeňejšímu svého bla-hoslavenstvá aneb radňéj bíd, starosťí a všeho ňešťesťá opa-truváňí.

Ke kaplánovi príjdúc, nalézli ho v rozďílném mnohem od principála zaneprádzňeňí. Mel u seba hromadu dítek, které ka-techizuval. A prám, kďiž k nemu vkročili, tázal sa jedného: „Čo – jest – dobré?“

Dosťi sa zďe nasmáli, neb kďiž tož ďíťa jen sililo sa a ništ zretedlňe ňevipovedalo, on mlúvil: „Dobré jest – čo – sa – z božím – prikázaním – zrovnává.“ Ono pak vikríklo: „Jaj, veru jsťe nás, pán páter, takto rok jináč učili. Vtedi jsťe takto povedali: Dobré jest – čo – sa – ze zákonem – boskím – zrovnává. Tenkrát jináč a včil jináč.“ – „Všecko jest to jedno, mé milé ďíťa“, ríkal on. – „Tak, (zas ono mlúvilo) a keď kuďe fizitanciam, keď príjďe ten arci-diák anebo viskop v červenéj veverenďe a buďe sa nás na-raz všeckích pítať, ňeodpovíme mu jednako.“

Toto zanechajíc, tázal sa druhého: „Které pravdi má – každý – katolícky – kresťan – krom – više – poznamenaních – gruntovních – učeňí – kresťanskéj – katolíckej – víri – ješťe – veďeťi – a veriťi?“

Počnúlo ďíťa: „Višéj – tíchto – pravdi – krom – gruntovních – ješťe – veďeťi a veriťi – kresťanské – katolícke.“ – Né tak, Janko,“ mlú-vil on, viďíc, že zlé jest, než takto. Vičítal mu všecku odpoveď a Janko znovu po ňem lámal a leptal: „Krom – grun-tovních – kresťanské – katolícke – učeňí – pravdí – má – ješťe – každý – veďeťi  a veriťi, ponajprv...“ – Jináč, jináč,“ zas kaplán volal, „po-zoruj dobre!“ – Opakuval mu potem túž jistú odpoveď více než dvaceťkrát, které ve Felbigerových školách vipisuvané bívajú, učeňá prostredki zachovávajíc a ten nadevšecko, abi ďíťa samo badalo, že krive odpovídá a bai s krivého svého odpovídáňá sa-mo seba naprávalo. Ale všecko daremné, jen víc a víc sa ďíťa zamotávalo.

Po temto rozpusťil ďítki kaplán, prikázajíc, abi sa budúcním dňem bedlive zejšli a tenkrát Van Stiphouta, Renéa a tovariša cesti dlžšéj, čo pred tím nakrátce bil juž učinil, vítal. Po spolec-ném sebe pozdraveňí do rozličních sa (farár sa juž dávno bil ze svetnice potajemňe vikliznúl) vpustili rozprávék. Prvňá bila o spúsobe katechizuváňá, poňeváďž to včilejšá príležitosť nad-hoďila a poneváďž Van Stiphout tri knižečki na stolíku viďel, z nichž jedna mela nápis: Katechizmus – pre naj-menšé ďítki, druhá: Pre vetšé, treťá: Pre naj-vetšé, nasledovňe prvňá bila malá, druhá vetšá, treťá naj-vetšá. Ale posledňá táto tolik predce lituv v sebe obsahuvala, že sa tenž Van Stiphout s poďivením zvedal, zdáliž sa nalézá ňe-které z ďítek, s tích nadevšecko, jenž k knižki čítaťi ňeznajú, které bi sa vše to naučiťi, vše to ze slova do slova v sebe v pa-meť zebraťi móhlo?

Čítajíc potem najmenšéj otázki, mlúvil: „Totož vinaučováňí dostatečné jest pre všech vekuv obec; ňech jest jen k zrozume-ňú a pochopeňú vikladané. Ale vikladáňí §emusí biťi k jistím osobitním slovum privázané, nebo bi tak s neho zas najvetší ka-techizmus virostnúl, ke kterího naučeňí a ňezabudnuťí bi ňesta-čila aňi ta najvirúsňejšá, najdržánlivejšá pameť, o které najprv Simonides Melíto, potem Metrodor Sceptijský písali a kterú sa z novších pisáruv knihámi vicvičiť usiluvali František Petrarcha, Marceol Veronenský, Peter Ravennatský, Herman Buschi.“

„Tak“, odpovídal kaplán, „to ja činím, neb najvetšího teho zvazku naučeňí aj podle slov ňevím, od keho bi kdo žádaťi mó-hel, s nás obzvláštňe na ďeďinách, kďe ďítki od zimi do zimi po poli za lichvú postávajú a ňején ve fáre na katechizmus, ale aňi v kostole prez celý ten čas ...