René  so  svojím sprlevodcom van Stiphoutom odchádza do Tripolisu. Tu spoznáva Fatimu a zdôveruje sa jej so svojím tajomstvom. Fatimu unesie zbojník Aborys.

Daremná bila práca, daremné všecko Don VarIeta usilováňí, z kterim Renéa, sina svého, od odchodu do krajini cuzéj chcel zestrašiťi a odvédcti; bez osohu o ňepotrebe umiňeňí techto mlúvil, bez zisku mu predkladal mnohonásobné jisté i na vod'e i na zemi nebezpečenstvý. Jest totižto možné, aneb aspon biťi sa viďi takovím všecko, kterí jednúc bár bez, bár z príčini uverili, že možné jest, ňech jen vstupí do srdca láskavé ňečo, ňech ho ňekolik silňéj ohnem svím rozpálí a rozežňe, v okamžeňí k obsáhnuťí teho všeliký od ňekterích spúsob nacházan bívá: žádná u ňích v vťipe, žádná v moci, žádná v ríchlosti ňeňi pochiba i v najopravďivejšem nebezpecenstvý viďá oňi mňením svojím ňelhajícú biťi bezpečnosť.

A mláďenec tento, ňevím, do kterích počtu prináležil, či múdre, či ňé konca svého obdržeňí dúfal, ve vúli ništméň svojej tak bil stálý, že čokoliv radňéj zňésťi, nežli od teho, co v sebe dávno uložil, odstupiťi mislil. Aňi prosbámi, aňi hrozením, aňi buďto i najukrutňejšim očúm svím viobrazením ňešťesťím ňeňi jest pohnútý, tím meňej od predsevzeťí svého odveďený. –  „Aspon (mlúvil taťík koňečňe), jestli tak zatvrdle krajuv skuselosťi žádáš, jdi do tích, kďe bez horšéj príhodi chodiť múžeš. Zaňechaj pohanuv tich ňevedomosť a odeber sa do zemí, v kterích včil obzvláštňe mnoho prospešného i uslišíš i uvidíš". – Ale i na toto ňé jinšé odpovedel, jak: „To na ten, kďiž sa navráťím, čas zadržme". – Bi techdi mutňejšé volačo ňenasledovalo, dal Don VarIet lod pristrojiťi a ju všelikím tovarem pre slobodňejšé po zemi téj putuváňí naplniťi Poneváďč pak sám v svéj osobe vudce cesti jeho vícej bíťi ňemóhel, víslal za tovariša muža udatního a v stranách tich ňé ňeskuselího jménem Van Stiphouta, který aj tak posaváď ze všú chválú učil a ríďil mládež Renéovu.

A z tímto po krátkém čase do prichistaního hajova i vkročie, mezi kvíleňím, mezi objímaňím, mezi napominaňím taťíka posledním, bi aspon sám seba dobrovolňe nestraťil, dal a prijal oblíbaňí (asnaď posledné) a odbil od brehu šťesťlive.

   Šťesť1ive, neb setví plachti rozšírili, kďiž silný víter do ních nanáhle opríc, do prostred mora jich odňésel. Zmizla v okamžeňí vlastná krajina a na místo téj uhlídali juž Parentium, brech Torreta, sigoť Sala z mestečkem Zara. Podobním šťesťim i vedle Balóni prejdúc, z mora Adriatického vstúpili do Pulzemského a zanechajíc na boku sigoťe Rhodus a Cyprus, dosť pod krátkím časem priťékli k mestu poddanstvý sultánového, Tripoli di Soria rečenému, Tuto, spusťíc kotvi do mora, pribili, poneváďč i odpočinek i visvedčeňí bezpečného po zemi musulmannuv choďeni bilo jim potrebné.

   Ku caddimu jak prišli (skrz 1ehoto hledali žádost svú obsáhnúť) a mimo prosbi i dari obetovali, náchilního jeho k pítaňí svému nalézli. Dopusťil ňéjen v Trirpolisi, dokúď sa jím líbiťi buďe, zustávaťi a krám svúj slobodňe predávaťi, ale aj listi na dalšú cestu a z jenizaruv jedního, který bi jich od ňeporádkuv lidstva obecného hájil i tu i v poveďenéj jejich cesťe, daťi prislíbil.

   Z takú príležitosťú, potem nežli bi bili veci jejích obivatelum známé učiňené, do mnohých velkích domuv povolaní vstupovali, ano, i do dvuru samího bašši ňé zadlha bili žádaní od dcéri tehož bašši, kďe prijdúc, jakú česť, jakú podsťivosť, jak líbežné z ňekrajanmi zacházaňí skusili, setvi jest, kdoti pohanuv tich znajíc, za pravé dal a uveril. Bila toťižto muhammedánská táto panna rpeknú z nebe čnosťú obdarovaná, kterú u nasledovníkuv Muhammeda jak ňekdi Diogenes ze zažatím svítníkem o poledni človeka darmo hledáš. Hneď od malička ludmi cuzimi a obzvláštňe europäiskmi dblibovala sa natolko, že setvi který bil v Tripolisi, který bi spolu bil ňebil i v dome taťíka svého; nalézla ona príčinu, pre kteru jedního-každího k sebe dala privéďcti. Velké srdcu jéj potešeňí bilo z úst tichžto mnohé a rozkošné naše običaje slíšaťi, ďivíla a pohoršovala sa nad svojími, že oni v hlúposťi a v divokosťi, buďto ňé tak, jak ňekdi hlbokéj, ješte hňijú. Ale čo do najvetšího všech čudu prinášalo, bilo dobroďeňí jéj ku cizoverníkum. Z tíchto jak kupcuv, tak putujících, tak i jinších pocestnich raddú, listmi a v čem jen úzkosť trpili, napomáhaťi ňikdi nezaňedbala z tú ništmeňéj (čo bez pochibi potrebné bilo) múdrosťú, že ňéjen v žádném zlém podezreňí u obivateluv tripolitánskích ňebila, ano, radňej každý za najjisťejšé držal, že milosrdenstvý takové ťisickrát od tích, kterí ho skusujú, bíva zaplaťené.

A dejžto taťík (kterimu čini dcéri svéj skrité bíťi ňemóhli, neb u ňeho často za takích orodovať musila) lásku takú jakžto zákonu Muhammeda proťivnú jej časem vičitoval, nalézla sa v okamžeňí a mocnú dávala odpoveď. – "Čo (pravila) jestli ptákuv chiťeních vikupujeme a jích znovu do povetrý po sloboďe púšťáme, jestli psuv po ulicách behajících a ribi ve voďe plávajícé kmníme, veríc, že skrz to milosť u Boha a Proroka našího obsáhňeme, čo buďeli hrích a poškvrna duše lidum buďto jakím a kterímkolvek dobre činiťi? Či clovek odhoďenéjší jest, aneb má biti od hovád ňemúdrích? Jsú ale všecci tito všech muhammedánuv hlavní nepríteli? To jsíce plním hrdlem kričíme, ale ci bez vinni, nech súďi múdrý ňekdo. Ja mezitím tak ukrutnému našému mňeňí dost sa načudovať ňemúžem, kolikrát rozpamataná bívam na list pokoja, který učinil od Boha zeslaný Muhammed z timtož národem. List ten až posavád učenejší

Arabšťí, v jaziku vlastném spísaný, zachvávajú a verá, že tenž náš najsveťejší Prorok siIňe slíbil a uložil ňé jen osobi, ale i víru jejích chrániťi; a verá i to podle zretedlnosťi písma poveďeného, že velkéj nešlechetnosťi učastní zustávajú všeccí ti musulmanni, kterí jim v čemkolik bez príčini ubližujú. A čo Arabšťí verá, verili bi sme i mi bár, neb to aj zdravý rozum raďďi a rozkazuje."

Tímto a podobnim vťipnim odpovidaňím krotila často baššu. Pomimo teho ništmeňéj i jinšé čosi núťilo ju k takému s ňimi príťelstvu, čo aj bašša taťik, kďiž od ňej slišal, za opravdivé, osožné a potrebné uznával. Musilo toťižto velké čosi mezi nimi  obidvoma mezi tímito bíťi. Jaký magnes to bil, kterí jich tak spojil? Asnaď faleš, kminstvý, hlúposť Muhammeda skúsili? Asnaď protivnosť, ňeznesitedlnosť učeňí jeho z rozumem pravim uhlídali? Čokoliv, René zajisťe z Van Stiphoutem ňepochopil tak hlbokú tak visokej panni poníženosť, tak pohanského a v samém čistém, od skazeného zrozeňí daném umeňí zetrvávajicého pokoleňi osobi, takú mravnosť, takú vicvičenosť. Neb setvi do svetlice vkročili, ona od obloka, v kterém stojíc, na jidúcích pohlídala, odstupice, vitajících vítala ňé jaký u národu teho, ale jaký u najviučenejších običaj jest. Nakrátce potem o kráme jejich sa dovedajíc, vstúpila do d1kšého zmlúvaňí a o krajiňe, o rodičuv, o cesťe jejích jazikem mnohonásobním sa tázala, v každém slove samú ucťívosť a príveťivosť ukazujíc. Kďiž pak na ten čas dosť juž od ňích k poťešeňí svému bila slišala, k hajovu jich prepusťíc, ten prosící rozkaz dala, bi budúcí ďen znamenané kameňe vihleda1i a s ňimi znovu sa u seba ustavili.

Mezitím ona v mnohonásobné a srdce jéj raníce mišlenki bila zahrúžená a z velku ťesknosťú očekávala zitrejší jejích príchod, bi ze smutného svého pochibováňí do žádanéj jistoti bila priňesená. Neb kďiž na osobi jejích, samotná zustávajíc, rozpamataťi sa začala, kďiž odpoveďe a všecku reč mlúvenú vážila, ňé jináč než jak mečem prebodnútú seba cíťila, obzvláštňe preto, že prám v ten čas, který baššovi nejškodlivejší bil, Don VarIet z Jerusalema do Tripolisi vedle svedectvý Renéového prestupoval. – "Či (mislila a mlúvila sama sebe), či ňebil toto ten kramár, který mňa z taťíkem o najdrakší náš poklad priňésel? V ti dňi nám zahinul, v ti dňi, o, žalostlivá památka, jsme ňeho zbaveni! A dejžto od zďejších bil zpredku nešlechetňe zajan, jak potem pochitaní v nejukrutňejšém mučeňí svedcili, žáden z lúpeže ňespravedlivéj osoch nevzali, vileťila z neporádnich rúk jejích, lechťšéj ju straťili, nežli obsáhli. A jestli tak, či ňemóhla biťi nalezená od teho, o kterém mislím? A či nalezenú ňemóhel bez všeho ublížeňi po mori zavézťi? Móhel zajisťe, aspon ja ňemožnosť toho ňeuhlídám."

Takto dcéra baššova, ňevím na jaikú starodávnú škodu rozpomenúta, dúfala, že skrz Renéa navrácená a zplna vinahrazená buďe. Ale v temž okamžeňí jiinšé a proťivné vstupovalo do mislu, které všecku tak radostlivú nádej ujímalo. – „Jestli," praví, „Don VarIet, kupec, činu techto mňe nadevšecko žalostňejšého mister a spravec jest, jak smí, jak sa opovažuje dvuch tíchto do zeme našéj vislaťi a čo ňepochopitedlňejšé jest, ješťe i do dvúru taťíka mého vkrociťi, tu skrúšením srdcem seba vijeviťi ňezakázal. Jeli možná taká hlúposť, taká nad sebú a svojími ňedbánlivosť?"

Meziitímto dvojnásobním a ze sebú bojujícím mňenírn ňé len ostatek, v který tam bil René a Van Stiphout, dňa, ale i nasledujícú noc strávila dcéra baššova a ťeško, jak jsem mlúvil, priblížeňí ustanovenéj k príchodu jejích hoďini čekala, chistajíc ništmeňéj zatúď budúcé své s nimi mlúveňí a spúsob všecek, kterím bi i od ňechťejících pravdu reči obdržala, hledajíc. A kďiž prám nástroj k víťazstvý hudúcímu zdál jéj biťi hotový, z muriňuv služebníkuv jeden ohlásil stáťi pri dverách včerajších kramáruv.

To jak slišala, tak bez všeho meškáňí do svetlice jich vpusťíc, po pozdraveňí společném prinesený krám kázala jsíce viložiťi, ale pilňéj na pánuv jeho, nežli naň patrila. Pichlo Renéa šetreňí tak bedlirvé, aňi, buďto chcel, leknúťí vňitrné skriťi ňemóhe1, tvár juž zaprlená, juž bledícá žalovala na svedomý jeho. Čo ona za zretedlné pravého svého mňeňí znameňí pokládajíc, perlu jednu ze stola zdvihla a jak bi ju ze svima chcela zrovnávať, do druhéj svetlice vstúpila, volajíc za sebu i Renéa. Tam pak sama ze samím jsúce, z náhlosťi takto začala: "Pre čo najdrakšé a najmilšé uznávaš, bár zďe, bár na druhém sveťe, pre mesto Kods Scherif, pre ráj duše tvéj prosím a žádám, bijs' bez všech slóv pochibních spravedlive spravedlivosť vijevil, zdáliž ti nejsi ...?"

Blednúl-li Renait predtítm na hleďeňí dcéri baššovéj, včil na tázaňí jej omdliva1. Teprv nebezpečenstvý, které doma od Don Varleta doživa viobrazené ňeviďel, oči jeho vykálalo,teprv cíťil, že bremenu setví znesitedlnímu plecá podložil, včil a ňé prv pre strach bil bi začal, ale kterák? Jestli svedčil na otázku, neb blúdnéj Muhammeda víre podpísaťi neb smrt v mladém veku podstúpiťi mal bit prinúzen, bil bi pak zaprel? I vtedi poveďená los na ňeho padnúťi bila hotová z tím toliko rozďílem, že túto toťižto mučeňím prv pravdu od neho mali viprosiťi. Bil techdi postaven uprostred dvúch rohuv, z kterich i jeden i druhý smrtedlňe pichal, jak sa pohnúl.

Ale aňi ňemím bíťi čo prospechuvalo, ano, radňéj vícéj a vícéj potvrzoval mlčením pannu. A zaisťe, neb jak ona dále k ňemu mlúvila: „Jestli bi," praví, „faleš bil, čo sa tážem, odpovídal bijs' bez pochibi smele, že ňé, poneváďč od zrozeňí tak jsme sporádaní, že lež a kmínstvý nám škodlivé za pravdu ňikdi, ačkoliv pradu za lež a kminstvý dáváme ňekdi. Nečula jsem ja, aňi ňeverim, že bi volakto opítaný, či v téjto neb v tamtéj zlosťi čiňitel neb účastný jest, bil odpovídal, že jest, buďto bi nebil.

Mlčeňí pak, odkúďkoliv ono ňech pocházá, takích ňevihorvárá, neb pre to samé, že jeden-každý od krivdi a nezaslúženího ublížeňí chráňí a musí sa. Misto má nad ňimi onono obcú obdarované povidáňí: Kdo mlčí, spolu sa viďí s mluvícími misleťi. Ti ništmeňéj lekáš sa a sám strach i proťi vúli jazik tvúj zavázal. Na hrob Muhammeda, na Mecchu a Medínu mestá a jak čo sveťejšé jest pod nebem, s l i bu j e m, že ňélen v ničem tebe a z tebú prítomním ňeublížim, ale aňi žádnímu ze živích uznáňí tvé ňevijevím. Mlúv a ulož koňec tvíma ňekolik slovámi tak dlhímu mému zármutku, obrác pokoru unovaňí v žadostlivú veselosť!"

Z tú horlivosťú a srdca pohnúťím toto dokoncila, že nenadále všecka jéj tvár slzámi bila zalítá. Ale aj Renaitovi dosaváď kamennímu navráťilo sa cíteňí a bárs jistú, bárs podvodnú panni žalosťú obmekčený, padel k ruce jéj a í libajíc i močíc ju očuv vitlacenú vodu: „Velká," praví, „velkího bašši dcéra, máš vínníka pred tebú a život jeho doma ješťe na všecko oželený v moci tvéj. Jak kdo pokuti hoden jest, ver, že ja ten jsem a ňé Don Varlet. Neb dejžto on, čo tebe najmilšé bilo, odňésel, však ale, že k rukám tvím naspát ňeprišlo, ačkoliv ťisíckrát móhlo, ja sám jsem ustavičňe odporoval. Bich pak ťa v tázaňí tvém rovno a nakrátce ujisťil, takli že pred časem rokuv ňekolik mocný pán poddanstvý techto, ze Solymi sem sa navracajíc, napadel na lotruv arabšťskích pri vrchu Thábor? Takli, že po ňedlhém bráňeňí on jsíce utékel, ale to, čo hledáš, z dvoma služebníkmi, ňemohúc jeho nasledovaťi, zustalo za záloch u zbojňíkuv. Jakím šťestím potem od nichh vislobozené, kďe od Don.Varleta nalezené bilo aňi čas aňi potreba ňeňi včil viprávaťi. Pítam sa toliko, či znameňí ňejaké na ňem ňebilo, které viďené všeckímu dalšému pochibováňú místo bi ujmúlo?" – Kďiž ona trasícím jazikem odpovídala, že ano, otevrel na prsáeh rúcho a obraz hvézdi jednéj, krvú zabehléj ukazujíc: „Či," praví, „ňeňi toto?"

Pohlédla spolu na ukázané a které ona až posaváď bedlive' v pameťi chovala, znameňí a spolu zrak očum ze všemi ostatňími smisloma ju opusťil. Nestačilo, úzkébilo srdce v okamžeňí a od slušnosť víc virostléj radosťi, odtúď pocházejícé ďeseňí svú rozumu pochopitedlnosť ujmúlo, díchaňí bilo prevreté, krv ostidnúc a stáťi začajíc, údom prislúchajícú hibkosť zatajila a juž hlava klesla, nohi juž jak osika trasícé a jedna o druhú seba tlčicé škodlivé ťela na zem padnúťí slibovali, kďiž Renait priskočíc a obidva rúk jéj palce zťískajíc, uťekajícú dušu pristavil, za mdleňí panni odvráťil. Stála ništmeňéj i potem jak stlp a neskoréj toliko ze všú silú vzdíchnúc, ruki zakleňené pred sebú z pusťila a: „Navracáš sa mi techdi (mlúvila mezi sladkími slzámi), navracáš sa! O, šťesťí! Ňebilo techdi daremné časté mé o tebe vizvedávaňí! Techdi! Ach ...!“.

Túto a podobnú k žalosťi Renaita pozbuzujícú reč bil bi juž rozvázaný jéj jazik konal, ale opravďivejšéj žalosťi obávajíc sa tenž Renait, jestli bi sluhum blízo bedlícím do ušuv ňečo vešlo, rozpomenúl ju na slib predešlý a abi vči1 aspon kvileňí svú malo skrovnosť, prosil: „Panna," praví, „sám čas, který tu dlhší jsem, juž mňa zraďuje. Jak pri tem vrejícú v srdci tvém radosť hlásiťi ňeprestáváš, juž í zahiňujem. Čo prez tolko rokuv hledajíce želíš, ejhle, čas ňiňejší ňenadále ťi priňésel, nalézlajs' ho vťipním tvím tázaním, ačkoliv i bez toho malajs' ho maťi, neb pre to mnohonásobnému nešťesťú hlavu mú jsem podhoďil, bijs' ho mala, jestli ništmeňéj jednéj méj prosbe, zaslúženéj jednéj žádosťi podpíšeš. Téj jak sa odrikáš, znaj, že ho traťíš znovu, a to na veki. Zemrem radňéj, nežli bijs' sa mala ňé podle méj vule v ňem ťešiťi."

Uznala za pravnú prvú Renaita slóv stránku, prestala kviliťi, ale pítaňí jeho bez meškáňí chtejíc veďeti, višla k Van Stiphoutovi, abi ku krámu jidúc, jinšé čosi zas doňésel, kázala. Poslala

s ňím i ze služebňíkuv jedního, bi tak u domácích svích všecko dlkšího svích rorzprávék podezreňí oddálila.

Čo sa mezitím do príchodu tíchto sami dvá zmlúvali, jakú mzdu píta! Renait za dodáňí pokladu straťeního, jím a ňé jinšému bilo známé. To pravda jest, že panna na žádné ňebezpečenstvý ňepozorujíc, ve všem dúverňe Renaitovi podvolila, jeden jediňe spúsob k viplňeňí slibu svého hledaťi jéj bilo potreba a nalezený z Van Stiphoutem oznámiťi. Tak obidve stránki túžený svuj cíl mali dosáhnúťi.

Ale, o, i slibi liduv zrušené i náďeje často sklamané! Renait po odchoďe dcéri baššovéj ňémeňéj bil poťešen, než jakbi juž čo najbohatšé jest, v rukách držal, jak bi juž doma Don Varletovi zisk svúj ukazoval. Jináč Van Stiphout misliI, v jinšém on bil o veci tak ťeškéj mňeňí a zlý usilováňí svého víchod každú chvilu očekával, neb dejžto bašša v ti dňi daléj od Tripolisa v povinnosťi svéj jest se držal, ale panňe kdo múdrý bez bázňe mohel veriťi? A bárs i podle slóv svích chcela pokračovať, od vúle a chceňí vláda jéj ňebila veťšá, krem jak neb premócťi sílu neb oci ňé len vlastních opatrňíkuv, ale i celího mesta obivateluv oslepiťi umela.

Kďiž toto Van Stiphout bedlive rozvažuje, kďiž sa o svúj a svému ostríhaňú poručeního Renaita život stará, slúnce dennú svú cestu odbavíc, do mora sa zpusťilo a juž sumrak modrú noc juž bila prikríla černú zem barvú, juž v svém spočívaťi začalo všecko pokoji kďiž, ejhle, strašlivý porád krik ztrhnúl sa v celém mesťe. Jeden najprv neb dva, jak običaj jest, po ulicách a rinkoch behajíc, vili víc, jak naríkali nad nešťestím jakímsi, načo zbúrení mešťané  púlnahí z posťele viskočili, jinší nože, jinší meče, pištole, kvóli a jakúkoliv ve tme pochiťenú zbroj k obraňe svéj v holích rukách ňesíc, hotoví bez pochibi na smrť raňiťi hňedki ukázaních ňepríteluv. Ale ješťe ňeznal zbehlí zástup, čo aneb kďe má prenasledovaťi, strašil toliko a strašen bil sám od seba, dokúď jistý posel príjdúc, ňevihlásil príčinu rozbroja a svím ven z mesta ponáhláňim místo zločincuv ňezjevil. Teprv prez bráni v celích húffoch sa visilíc, brehi morské zaplnili, Fattima, Fattima plním hrdlem kričíc a kupcuv na pomstvu žádajíc.

Renait zbuďený ze sna hlubokího, pokúď smisel hlasu ňerozeznal, domňíval sa, že nastávající mesíc vedle običaje národu svého tak slavňe vítajú. Ale kďiž od približujících sa zlorečení a preklnaňí, pritem jmena dcéri baššovej spomínaní (neb Fattima ona sa nazívala) uslišal, uveril, že prchlivosť Tripolitáncuv neb skrz neb pre túž Fattimu jest pohnútá a že včil juž opravďive beh svúj jest pretrhen, konec plačlivý slepímu svému dúfáňú uložen a preto padél k nohám Van Stiphoutovím, jakžto posledňe s ním mlúvící a: „Najmilejší mňe," praví, „mezi všemi smrtelními, juž viďim, viplňí sa, čos' doma k zdržaňí mému predpovedal. O, ňešťastné mé od kraja našího odbiťí, ňeštastné sem priplaveňí! Ačkolik čož jest, že sa ja na príhodú túto ponosujem?! Bil bich, jistý jsem, zemrel i v príbitku taťíka mého pre žalosť. O, taťík múj, Don VarIet! A ti Van Stiphout i nad Don Varleta mého! Ti mňe vic jak Pylades, který Orestesuv do Tauriki tovariš bil! Ti mňe više Pirithousa, který Theseusa svého i do ťemného Plutona královstvý nasledovaťi a tam od tríhlavího psa roztrhaním pre lásku jeho biťi nelitoval! Kterák sa odslúžím, kterák tebe za tvé nevislovitedlné mňa milování dosťi učiním! – O, nebe, jenž i čtnosťi i hríchu mzdu dáváš spravedlivú, súď svedomí obidvúch a čím vetšú ode mňa mal v práci a žádosti slušnéj, tím veťšú ňech má Van Stiphout i v odplaťe zaslúženéj stránku!"

Ješte narííkal Renait, ješťe, objímajíc nohi Van Stiphouta, želil nad ňevinnosťu jeho, kďiž vetšá najedovanéj obce hromada z penícími sa pre hňev hubámi pri hajove jejich povstala. Neb oňi, pravím, potem nežli sa z mesta visipali, pádem k prístavu morskímu pospíchali, ujišťení, že nikde jinďe hlava skutku slepe smeliho ňezustává. Aňi ňemeškajíc, uďerili do lodí, kterích tam ňekolik bidlilo a na všecki národuv zákazí zabudnúc, vinních z ňevinními, zlích z dobrími zvázali a do mesta mezi láňím, mezi sácaňím a trhaňím védli.

   Zúrivosť túto nad všech jinších cíťil Renait z Van Stiphoutem jak na ťele, tak na vecách. Žáden kút ňebil v hajove, kterí bi ňebili prehlédli, žádna truhla, kterú bi víckrát ňebili otevreli, z všeckím mrskajíc, všecko kazíc. Potem pak k pánum sa obráťíc, z jednomislnú ukrutnosťú bili bi bez súdu, čo ostatné jest, na ňích vikázali v tú ješťe chvílu, kďibi jich vojáci ňebili chráňili, na dlkšé živích, podle rozkazu, mučení zadržajíc; a tak v tú noc život jsíce jejích jest zanechan a z druhími jeďine do žaláru bili vhoďení. Meštané mezitím až do rána v zdvíhlém nepokoji zustávali, jinší pri prázních hajovoch bedlíc, jinší po všeckích od Tripolisa cestách ze svetlem zloďejuv hledajíc. Ráno, kedi všecek ňeslíchanéj príhodi spúsob zretedlňéj zveďený biťi móhel, sám caddi z prvňú vrchnosťú višél k moru a znovu loďe vezňuv z najvetšú, která len možná bila, pilnosťú prezíral. Darmo ništmeňéj. Odtúď do zahradí baššovéj prejdúc, videl misto násili učinenéj, viďel aj pažiť zamordovaních Fattimi služebníkuv krvú pokropenú. Do svetIíc potem tejž Fattimi vejdúc, viďel, že všecko v svém jest porádku, že ništ ňeňi pohnúté, ništ vezmúté. Naposledi od zvolanéj čelaďe hoďinu a spúsob ňešťesťá sa prezvedíc, nakolko zveďený biťi móhel, vezňuv dal povolaťi a mezi falešním najprv života darováňím, jestlí bi dosvedčili, mezi hrozeňím a strašeňím mukami ukrutními, jak bi tajili, činu včerajšiho mistruv vihledával, ale nenalézel, kdo bi sa bil učastním, meňéj vimislitelem a spravcem skutku teho uznával.

Na Renaita jak prišla otázka, ništ jinšé neodpovídal, skrz tlumačuv  jeďiné: „Jestli ja jsem, kterího maťi chceťe, či rozum múj všecek ňeňi potraťen, že čekal jsem, až mňa chitíťe, súďťe". Trochu jináč, ale prám to mlúvil aj Van Stiphout. Ani od jenizara, kterího jak slíbil, tak i dal bil caddi, jinšé i mezi palicovaňím po bruchu a podešvách ňebilo čuťi než: „Od poledňa", praví, „včerajšího ňélen ništ ňevnésli méj ochraňe poručení do korábi svojéj, ale aňi ňevikročili s ňéj až do príchodu vašího nočního".

Pravdu mali bez pochibi všecci trá, která aj najhlúpejší pochopiťi móhli, ale ňejsú preto po svéj sloboďe pustení, zas sa v ťemnici železem pevno obití nacházali, a ňé spolu; do rozďílnéj bil jeden-každý vsazený ďíri, dokúď jisté ňéčo mali o ňích dokončíti. Strach mezitím ukrutný Tripolitáncuv obklíčil, neb znali, že baššovi, kďiž na žalostný chír príjďe, hlavú budú mnozi plaťiťi. A čím kdo pečlivejším z povinnosči mal biči, tim víc stidnúl, tím hrubéj zúfal, najvic, kďiž ti, kterí i po voďe i po suchu za násilňíkmi bili vislaní, prázní pricházali. Zajisťe ňé jeden juž ze služebníkuv Fattimi bil uťékel, v ríchlostť nohách svuj život hledajíc. Nadevšeckích ale trnúl caddi, který čím na vikšú bil policu od bašši posaďený, tím hlbéj mal vcil biťi zvalený, neb jemu obzvlášťňe, ano, samému Fattimi a dvúru celiho opatrováňí poručil. Trha1 bradu svú pre bázeň a hrúzu pre hňev a vzťeklosť a po ulicách rozum traťícím podobný behal, žádnú raddu neb ňedopúštajíc, neb ňenacházajíc.

   Pod večer ništmeňéj dna ješťe teho ukázala sa ňejaká nádej zloďejuv známu cestú prenasledovaťi a tá bila asnaď príčina, že caddi potem vipustťl včera pochitaních, ani Renaita z Van Stiphoutem, ačkoliv pre svedectvý ňekterích z domu baššového podezreních, ňezdržíc. Neb zpod mesta jeden pribehnúc, viprával, že u ňeho jedenácť chlapuv od šesť juž dní pod spúsobem odpociváňí zustávalo, ponevádč, jak oni mlúvili, až z konca Persiae jsú a až večer do Mecchi putujú; a že ti včera bez všeho sebe poďekováňí, ano, bez všeho oznámeňí ríchle odešli, zabudnúc aneb dobrovolňe, bi uťekáňí své v náhlosťi zveďené ňebilo, škriňu jednu plnú ňechajíc. Prišél bi techdi caddi a známosť ňejakú poveďeňích chlapuv v téjž škriňi opáčil. Bežal on na reč túto do domu oznámeního, radosť nohi jeho staré posilňujíc, ale jaký prospech uhlídal?! Truhlu rozlámajíc, nalézel ju zrutňejšími karmeňmi naplňenú. Tím darem sa toťižto vďečili prespolní za bidlo hospodárovi. Našél ništmeňéj pri posťelí, kďe oňi lihávalí, puzdro, v ňem všelijaké papíri zavinuté, na kterích jedném nasledujíce rádki bili písané:

Jasná jasního Ibraima dcéra, panna mňe najmilosťivejšá, najáskavejšá.

Slišal jsem bil len toliko o čnosť tvé, o, najlíbežňejšá mezi všemi a tim js' mňe hňeďki ohňem zapálila, že prez všecku širokosť a dlhoikosť moruv víc jak železo od magneza ťáhnutý jsem bil do mesta techto. Jak hlboko pak a ňezhasitedlňe horím od chvíle téj najblahoslaveňejšéj, v kteru i pohlédnúťi na obličaj tvúj mi dané bilo; to, biťbich sto jazikuv mal, visloviťi, biťbich sto vťipmi vládal, vipísaťi ňemúžem. Žáden ňeví, čo jest milovaťi, jeďiňe ten, kteriho srdce madovú strílkú sin Venusin poraňil. – O, zajisťe a sami na sveťe temto ňeštastní, kterí od  osobi, pre nuž Cupida ranu nosá, lék jsúcí ňeobsahujú! Musá takoví zhoríťi. neb pálčivosť jejích ňé jinší, než kdo jéj príčina jest, múže spokojiťi a zhasiťi. Ach! – Ale čo?! I rozum i sila ma opúšťá, ňeňi jsem – téj možťi ňeňi jsem, bich najpoňížeňejšú mú prosbu podle tvéj tebe hodnosťi predložil! O! - ačkoliv, najrozkošňejšá, pochopuješ žádosť moju! – Dopusť, aspoň  opusť k nohám tvojím omdlívajicímu padnúťi a jedno jeďiňe, potešitedlné slovo z úst tvích najdrakšich slišati. Len pre to samé – zemre v službe tvéj, která hodňe dcéri Mohammeda a manželki Aala jmeno nosíš ňehodný Aborys.

Z písma techto, ačkoliv prvňé toliko skládáňí a chistáňi listu biťi sa viďelo, ujišťený jest caddi se všemi, kterí ho čítali, o ňeporádnéj Aborysa, podpísaního lásce a čo z teho nasledovalo. Verili, že on jest ononen Pluto, který Proserpinu násilňe svojú učiňil. Aňi ňemeškali i baššovi oznámiťi i k behu za zbojňíkem potrebu čím náhléj strojiťi. A baššovi jsice poslal caddi poveďené Aborysa písmo a spolu s listem svím dával jemu na veďeňí dňa predešliho ňešťestí. Vimlúval préstupek svúj v ňebedlivosťi a bi tím lechťšéj hňev jeho ukroťil, dokladal, že Fattima dobrovolňe to učiňila. Neb, praví, podle svedectvý celiho dvuru v ten ďen naproťi skuseňi bila zamislená, často v tvárí premeňená, ňé pokrm, ňé nápoj prijímala. Večer, na zmrkávaňí juž, dvúch toliko ze služebňíkuv mimo običaje sviho pojmúc, do zahradí išla a čo ju najvíc v podvoleňí prezraďuje, žáden krik, žádné znameňí ňedala, bi sa z domu na pomoc zbehli, kďiž spomňeňí dva sluhové pri bokoch jéj mordovaní bili. Zavrel :potem list svúj, slibujíc, že po kratkém čase obidvúch jemu na hodnú pokutu priveďe, biťbi i všecki morá za nimi oraťi musil. A toto ňesícího behúňa za baššem vislajic i vstúpil do cesti caddi. Dve lechké caraváni vibÍoranšími vojákmi naplňic a hajovníkum rozkázajíc, bi všeckú silú i proťi vúli vetruv k mestu, kterému jméno Tripoli di Barbaria, pospíchali, ,ponevádč Aborysa jedniho a i včil u lotruv najveťšího veďel tam bívaťi, za kterího sina držal falešného techto pútnika.

Pred odchodem pak ješťe svojím bil tenž caddi, jak jsem povídal, vipusťil všech ňevinňe pochitaních a slobodu učiňil znovu tam sa baviťi, dokúd kterím sa líbiťi buďe. Ale čo Renaitovi pozustávalo v Tripolisi?! Úbohý Renait! Fattíma, která sama cíl, jeďinká a sama bila koňec všeho jeho unuváňí, hle, preč jest pojmutá! A že sa kedi navráťí, kdo móhel ňepochibňe dúfať? Či milovňík jéj ňé do takího s ňú místa ponáhlal, které druhímu aňi do mislu ňevstúpilo? A či skrz ňemožnosč i nalezený ňé radňéj všecko, čím vláďe, nežli ju opusťí? A jakbi predce opusťiťi musil, či ňé ju vlastnú svú ruku v tem okamžeňí na druhý svet višle? Milování, kďiž nasícené ňebíva, v hňev, vzťeklosť a ňenávisť sa prevracá milujícího, bi sa i nad sebú i nad milovaním pomstvil, kolikrát spúsob jest, tolikrát núzí. Láska nasledovňíka ňetrpí a jestli sama, čo laskavé jest, ňeobsahuje, čiňí, kolik muže, bi aňi jinší ňeobsáhnúl; nejednúc juž švárnosť švárního skázi bila príčina. A ňech i našél caddi Aborysa zloďeja i Fattimu zdravú z rúk jeho vitrhnúc, domu privédel, smel li ješte v nádeji svéj Renait zetrvávaťi? Juž posavád slepá bila i žádost i smelosť jeho, jak sa pozatím obidvojéj ňeodručí, či chváli, či hani buďe hoden, ňevím. A toto on jsíce všecko pochopil, všecko, bárs aj odporoval, zretedlne ocám jeho svíťilo. A čo odtúď pocházalo, veťším vždicki žálem, veťšú trpkosťú jest súžený. Málo dbal, kďiž do žaláru bil vhoďen a jačkoliv smrt bez všeho strachu očekával i preto, že doma ješťe na obidvoju los život svúj odevzdal, aj preto, že smelím svím zemiraním Fattime mal preukázaťi, jak vícéj šťesťí jéj nežli vek svuj šacoval. Neb v tem bil v zbúrenéj noci, jak poveďené jest, domnívaňí, že ona lsťive všecko slibovala v prítomnosťi svojéj, bi tím lechťšéj držaný biťi móhel; a jak to né, že druzí své vulí skladáňí slišeťi musili a tak obadva hojňejšú jak hodňejšú odplatu vezmú. Kďiž ale pred caddiho postaven a tázan bil, či dcéru baššovu v svéj loďi nezdrža a kďiž dále celý účinek skusil, techdi bolesť srdce jeho sťískala, techdí žádné potešeňí ňedopúšťal. Ponevádč za najjisťejšé držaI, čo mu do misIu bilo vešlo jeďine pred tím, že Fattima k sebe v ten cas ujdúťi míňila.

Z techto spravedlivú jéj k sebe náchilnosť vinášajíc, zasek obnovil uložeňí své, zasek sa zavázal do ostatního díchnuťí bárs po kteréj sveta strane ju hIedaťi. Ale téjto, aňi ňevím jakího nazívaňí hodnéj vuli, odporoval Van Stiphout, jak móhel a musil, juž prosíc, juž strašic jeho, že jestli od žádosťi svéj ňeodstupí, samotního mezi pohanmi opusťí a sám domuv sa navráťí. Bil ništméň prevíšen ňé tak pričinámi, které on dosť silné prednášal (ponevádč žáden ňeňi poviňen druhího z nebezrpečenstvý viťáhnúťi, jak bi sám do tehož aneb hlbšího ješťe mal vpadnúti), jak láskú, kterú rítkím prikladem na proťi ňemu horil. Tá činila, že každé proťivné šťesťí, které bi sa mu prihoďiťi móhIo, za své pokládal a kďiž dosť lechko to, čo i nad smrť ňešťastňejšé jest, budúcé previďel, jak bi plačlivím jeho prosbám ňeustúpil. Spojil naposledi mísel sw ze žádosťú jeho, ale útoku jeho predce i chotár položil. Svú mal raddu a ňé smeIosť, v kteréj on jeďine dúfal nasledovať, podle tamtéj a ňé podle téjto kráčať.