RENÉ SA STVÁVA UČITEĽOM MOFTIHO DCÉRY, KRÁSNEJ HADIXI, KTORÁ K NEMU ZAHORÍ VÁŠNIVOU LÁSKOU, ICH TAJOMSTVO ODHALÍ MOFTIHO LEKÁR. RENÉ A HADIXA SÚ ODSÚDENÍ NA SMRŤ

Zpredku učedlníka toliko mal, ale po dňuv ňekolik pristúpila aj učedlníčka. Ňech sa pak žáden ňenamníva, že pekňejšé umeňí muhammedánum v celkosťi zakázané jest; ňeňi. Čítať a písaťbilo sa jim učiťi vždi slobodné, ačkoliv málo jích jest, kterí bi sa i takto cvičili apreto kdo u ních Alkorán čítati v mici jest, bárs aj ňerozumí, juž múdry a hlboce učený nazvan bíva.

Chválu túto običajňe obsahujú ňekterí ze zákonníkuv jejích z timi, kterí poctivejší a bohatší jsú. I reč a jaziki cudzích národuv znati líbi sa ňekterím, bárs pre lechtšé kupectvý, které ništmeňéj oňi zrítka a malé držá; jinší jsú, kterí u ňích kupčá, bárs pre samú rozkoš, poneváďč z časem obmekujú predce a divo kosť jejích ňekolik tíchňe. Pre čokoliv, mophti z tích bil zajisťe, kterí ňezňesitedlnú predkuv svojích hlúposť od ďíték prinajmeňéj svích usiloval sa odvráťiťi. A dcéru dosť juž pre stav ten mal učenú, že Renait čudovať sa musil, čo bi víc hledala a žádala. Čo pak z čudu takého nasledovalo, o ňevelmi chutném misterství vsého víchoďe hrube sa obával a v predešlích mišlenkoch víc a víc bil potvrzovan, na jednokaždé jéj pohleďeňí, jednokaždé tázaní dával znameňí bojazlivosti neb blednúťím neb prlňím tvári. Ništ mezitím a žádné zretedlné pokúšaňí aňi od ňéj, aňi od druhího keho pod dlkším časem ňeskusil, ňikdo aňi len hňevivejším pozrením (čo v takém dome mnho bilo) jemu ňeublížil. Neskorej toliko, polechki a potajemňe, začala sa bída jeho, ponajprv ducha jeďiňe trápícá, kterú ništméň po tem i ťelo trpilo.

Bil s ňím stúpil do prítesvý muž, který v temž dvúre podcťive, kolik osoba jeho zaslúžila, bil držan, umeňím lekár, vedle teho ale i v jinších učelostách, jak znati často dával, ňé ňeskuselý. Bil preto u Reinata vzáctný natolko, že za šťesťí sebe pokladal, kolikrát s ňím sa zmlúvaťi móhel, buďto merkoval ňe jednúc, že on ňeňi zrozený muhammedán.

Č sa moptiho dotíče, ten mnohokrát Renaita k sebe zavolal, mnohokrát do svetlice, kde z dcéru a sinem svím zustával, prišel a víc jak aslúženú lásku jemu preukazoval, jeďiňe, že ňekdi, bi muhammedánem bil, raďil, slibujícmnohonásobnú česť z horámi a vrchmi zlatími. A toto bil prvňí ten kameň predhodený, do kterího bi sa i proťi vúli ňepotknúl, často bil strachem prejdutý, tím pak vícej, kďiž z otcem aj dcéra spolumisliťi začala. Toto pak po prvé zjevila z príležitosťú običaja muhamme dánskího, kterí oňi zachovávajú, kďiž kdo ze svého do jejích náboženstvý prestupuje. Ku veťšéj cťi a chvále Proroka svého, k potupe a zahanbeňí neprítelúm jeho vedú z mladoverníkem takím po uliciach, nadevšecko v mestách, kde jinšéj take víri liďe jsú, processiu. Zpredku ňesú dve zelené zástavi, z kteríchž koncuv višších visá chvostimorskích konuv, po zástavách iďe vojstvo, bubnoma, trúbami, píšťelámi a jinšími všelikími nádo bámi musiku činíc. Po tíchto nový muhammedán na koňi pokračuje, v dlhéj, z červeňího hedvábu utkanéj šate oblečený, koňa jeho vedú pešskí dva, kterí veťšej jsú počestnosťi; po ňem zas vojstvo a po vojstvu zbehlá sa hrňe obec krikem, jak povetrý, tak i uši trhajíc. Kďiž takto celéj jest osaďe ukázan, pri vedený bívá na plac aneb pred dum obzvlaštního svého patrona, častokrát i k jatjám, neb dejžto oňi obrezáňi své za svátost pokladajú, ale to predce ňikdi v kosťele aňi ďeťi jejích ňeprijímajú.

A na jedném z poveďeních míst postanúc celý ten zástup, zskldajú z koňa milú obetu a dokúd ju na to urízený šachter krvácí, ona nasledujíci článek a znameňí víri muhammedánskej hlasňe, zretedlňe vislovuje: Neňi Búch, jeďiňe spravedlivý ten Búch A Muhammed jest apoštol boží. A v túž chvílu splolu v jednéj ruce strílku drží, na druhéj palec napravený k nebu pozdvihuje. Z tímto jedního toliko Boha uznavajíc, z tamtím pak, že víru, kterej sa poddáva, zbrojem ňé len chráňiťi, ale i hlásiť  a rozširovaťi, na ňu siliť chce biť každím časem hotový. Pekný toťižto slib, chvalitebné a samích plesnivých mozguv hodné uložeňí!

Po dokončeňí práce svojéj, který ho obrezoval, vikrikje, že juž mamluch jest, čo podle arabšťskího jazika kúpeního anebskrz silu dostalího znamená; a to prave, neb do pohanstvý svého zajisťe aneb darmi kupujú, aneb stršením múk a smrťi dostávajú. Svích, kterí sa toťižto z muhammedánskej krvi ploďá, musulmanmi nazívajú, jakžto slobodních a sprošťeních od meča vedle tehož arajšťskího jazika, poneváďč v čas, v který Muhammed víru svú zbrojem rozsíval, tímsamím žiťi bilo slobodné, které bez odporování kázňe jeho za čisté a jisté slovo boží uznávali. Ačkoliv pak jmeno musulman všem zrozením muhammedanum společné jest, Turci ništméňej natolko si ho privlastňijú, tak sa v ňem velebá, že ťško a z hňevem poslúchajú,kďiž kdo jích Turkoma nazívá, preto bez pochibi, že Turek blúďícího, na jednem poli len zatúď, zakúď paša pre statek trvá, bívajícího znamená. Jakoví že predkove jejích bili, tajiť ňemúžú.

Naposledi poveďený mamluch hňed na mísťe obsáhlího svého mamluchstvý všeliké take dari obsahuje. Znášajú zhromažďeni hojňe, čo k šactvu a strave dlkší čas slúži; najvetšé pak ze všech jest, daňám a platu sultánovi prinaležíjícímu, ňe len temu, který posavaď skldaťi musil a pre kterího ňemožnosť asnaď do blúdarstvý jejích prestúpil (toto jest ňeomílňe prvňá príčina, pre kterú našího aneb kteríhokoliv jinšího náboženstvý liďé u muhammedánuv bívající muhammedánmi zustaťi často musá, že toťižto kolik od ních pítajú, tolik plaťiť v stave nejsú), ale aňi temu, kterí zrození muhammedáni znášať jsú povinní, ňebiťi poddaním. Viňimek tento od obecnéj ťerchi užívajú aj ti, kterí ňé dobrovolňe, než presilení do počtu jejích bívajú zapísaní; aňi títo ňeplaťá, ale v jinšéj običajnéj lásce ňejsú učastní.

Dosť lechko pak znameňí muhammedanstvý múže kdo na sebe viďeť  i proťi vúli, ku príkladu ňech uďerí, neb slivem poňecťí ňékeho s ních; z podobními proťi smíšním jejích zákazúm učineními skutkoma.

A tento, jak jsem poveďel, bičaj bil začátek mophitiho dcere ku vijeveňí mňeňí a žádosťi svojéj. V tú pram hoďinu, kďiž Renait u ňéj bil, z Reckuv jejden poňiže oblokuv veďen bil z rečením triumphem. Pristúpila ona hňedki a Renaita, bi podobňe hleďel, volala: Aňiˇon odporoval, nablížil sa. Čímnáhle ale rozpamatan jest, čo to znamená, v tvári ňechuť ukazujíc, odstúpil a víc aňi ňemóhel biť naprosený, bi sa zas navráťil a ďíval. Odešla potam i ona od okna a k ňemu sa obráťic: „Čo“, praví, „obrazilo v slávnosťi téjto našéj učiťeľa mého, že trpkosťú a ňevrlosťú takú v okamžeňí jest naplňen? Čo móhlo v takoví neb ismútek neb v hňev neb i v smútek i v hňev tak chitro pohnúťi?“ – Počala za tím jak dlhoko, tak široko caeremoniae svojích vikládaťi a chváliťi, ale Renait tak bil na všecko oňemel, že setvi slovo odpovídal, ano, merkujíc uloženú k povinnosťi svéj hoďinu juž pominutú , k Arabšťovi na hospodu (z učienú ňišťméňej panňe slušnú vhlídnosťú a zdvorilosťú) sa navráťil.

Pichlo totot v srci dcéru mophtiho, haňbila sa sama seba a z včilejšího Renaita činu vinášala, jak tvrdú má v ňem skalu lámaťi. Ale jakoliv ťeškú uhlídala biťi prácu svú, bárs jak pochibné v źádostlivém násleďe usilováňí, od mišlenkuv ništméňej, které sa ve vúli ze dňa na ďen pevňéj zakoreňovali a od predzvesťí svého juž jednúc silňe uloženího, odstúpiťi zdálo sa jéj biťi ňemožné. Ztéj prˇičini trápila hlavu, unúvala vťip svúj, ňeprestávala jak ve dňe, tak v noci zmíšľať, kterím bi jeho spúsobem najchitréj a najchlechťšéj do nastaveního saku móhla venaťi.

Sveťiliprám vtedi mesíc, podle svéj reči Rmadan nazívaný, mesíc u ňích mezi všemi celího roka najsveťejší a najslávňejší, v kterém najvedšé vikonávajú pobožnosťi, poňevádč verá, že v ten čas najvíc skytkuv najzázračnejších čiňil a preukazoval jest Buch pokoleňú lidskímu, mezi kterími prvňé bilo zeslání Alkorána anebž treťího, jak oňi ríkajú a najdokonalejšího zákona z neba k Muhammedovi. Ku památce techdi teho dobroviďeňí, ništ aňi ňejeďá, aňi ňepijú natolko, že bárs aj na najhorúrečný mesíc ťelo mučiťi ňepredstávajú, po vśecki ti dňi od rána až do večera, to jest od víchodu slunca až do vačerňajšího hvízdi viďeňí, ništ aňi ňejeďá, aňi ňepijú natolko, že bárs aj na najhorúčejšé leto táto jejích strídmosť padá (čo, poňevádč ňé slunečné než mesačné, kterím hegyra jmeno jest, roki počtujú, stávať sa musí), bárs jak smadnú, né len píťi ňeňeo slobodné, ale i ústa pomokriťi a suchý jazik obvlažiť veliká bi bila duše poškvrna, aj telesného trestáňí hodná ňešlechetnosť. V noci jedine pokrm a nápoj užívaťi jest dopusťené a vtedi kolik chce a stačí. Odtúď čím náhle sa ukáže na nebi hvízda, k misám prisedajú a ňé prv,  ňež kďiž slunce papršleki své nad vrchi vistreluje, ližice skladajú. Kterí z pústu takího žadnú bídu ňechce cíťiťi, najlépej bi si poraďil, kďibi ve dňe spal a tak ďeň na noc a noc na ďeň obráťil, vetšú bi mal predce príčinu jak u nás mnozí.

Viplníc tímto spúsobem ustanovený od Alkorána čas, Veľkú noc, kterú oňi Baira nazívajú, odbavujú a slavnosť táto jejích trvá prez tri dňi za častího v moschiti modleňí a spívaňí. Pjeť krát pod dňem a nocú zcházajú sa do kostela, toťižto na svitaní, o poledni, okolo štvrtéj a o púl noci. Prv pak vždicki skrz kostel níka znamení dávané bíva, který, poňevádč zvoni ňedržá, A l l a c h h e c h b e r  trikrát, jak múže, z veže, uši prstoma zatkajíc, kričí. Které slová na našu reč viložené znamenajú: Búch jeden, Búch spravodlivý. Na hlas taký, potem nežli ruki, nohi a všecki aj skritšé ťela strani vodú umili, ponáhlajú a vizujíc pred dvermi kosťeními strevice, jím  p a t s m a g h  rečené, jedni bosí, jedni v čistéj  m e s t h  nazvanéj obuve do tehož kostela vstupujú. Zejdutím ponajprv káže z kňezuv ňekterí i prez dve hoďini; kďiž tento dokončuje, pricházajú dva chlapci a jisté pésňe konajú. Po tíchto zas jeden z kňezuv vijdúc, neb spíva neb modlí sa ze všemi prítomními ztú horlivosťú a pozorovaňím, které i najsveťejších jinšího náboženstvý zahanbiťmúže. Jestli poslúchať musá, víc jak ribi ňemí jsú a ňélen mlčá, ale k temu v takém sa zdržajú pokoji, že bijs‘ sa namníval kolik liduv, tolik drevenních aneb kamenních uhlídaťi stlpuv, jestli ale motlidbi aneb spevu hoďina jest tam mišlenki své tak majú zebrané, že pre vrúcnosť aňi vcházejícich do kostela, aňi odtúď vichzajícich ňeviďá, jsú, jak ríkame, vcele prez seba. V modlení klobúki, které t s a l m a volajú, ňeskladajú, ňež, jak bi chceli, prstoma sa jích často dotíkajú. kláča, oči k nebi mnoho-krát povzdvihujú, zem bozkávajú a čo najmilšé Bohu biťi verá, boki a prsá tlčíc, hrdlo kričíc, ruki na vše strani házajíc, hlavú ustavičňe jak žiďi kívajíc, všej vládi zbavení bívajú a jinší z ústami zapeňeními, jinší z tváru začerňe nú púlmrtví na zem padajú i tam ješte aspoň slovo H o u , čo Boha znamená, chriptajíc. Kosťeli jejích dosť jsú postranné a po všej podlahe rohožámi a pokrovcoma prikrité. Viďíš tam ponajprv mnozstvý lámp oljem horících, po druhé slova ňekteré arbšť ské na steňe vipísané, običajňe: L a i l l a h  i l l e l a h  M e h e m m e d,  i r e s u l   a l l a h,  t a u r e  b i r  p e g a m b e r  h a h. Aneb: F i l a g a l i b i l l e l a h. Prvňéch smisel jest: Ňeňi Búch, len jeden toliko, Mehemmed pak Prorok jeho; stvoritel jeden a Proroci ve všem podobní. Prvňá stránka jest najsveťejšá u ňích, tú všaďe spomínajú, jest velký víri článek, který, jak jsem poveďel, pri obrezáňí nahlas čítajú; druhích pak tento jest smisel: Ňeňi silný jak Búch, anebž Búch jest najsilňejší. Túto tam ozdobu a žádnú jinšú oči tvé viďá. Obrazi aňi malované, aňi kresané zňésť ňemúžú, k temu husle, trúbi, píšťele, bubuni, organi a jakú koliv musiku v cráme svém ňetrpá. Tamto za pravé ňedaj, neb proč peňíze, bárs keho obličejem znamenané, prijímajú? Potrč mu len zlatý, vezme ho, biť bi i Belzebub na ňem bil virezaný.

Druhé ňištméňej ňehaň, neb z kteréjkoliv príčini čiňá, vec v bitnosťi svej ňé zlú čiňá, žádné huki, piski, čvirigáňí a treski v kosťeloch ňedopusťíc, čo običajňe (običajňe mlúvím a v ňiňejší vek obzvlášťňe jest skusiť) bezbožnosť radňéj jak spraved livú pobožnosť v človeku rozžíha a pozbuzuje. Ale aňi to ňestup, ňež chvál, že ženské z chlapskím pohlavím ňikdi ňeňi v kosťele zmíšané; vžďicki žeňi sami a osobitňe v takém jsú mísťe, odkúď mužuv aňi viďeť, aňi slišať a aňi viďené, aňi slišané od tíchž mužuv ňemúžu biťi.

Na túto jejích, která včiljest zpísaná, velkonočnú slavnosť, bil Renait, bi ju toťižto spatril a znal, volan od hore predňeseníholekára, ale on, buďto človeka teho v ňijakém podezreňí ňedržal, na každú ništméň vždi sa obhlídajíc stranu, čo móhel a chcel, odpoveďel a ňeišél. Zveďela sa to dcéra mophtiho a ďevčatskím hňevem pohnútá v tú ješťe hoďinu k sebe zavolanímu takto mlúvila: „Z kterího liduv pokoleňí jsi a jak ňemúdrího običaja následovník, které tak bláznivé zákazi máťe, jenž oňi vámaňi na mnodlících nás se ´dívaťi ňedopúšťajú? – Pohaňi jsme mi vám, dobre vím, ale či pravo? Č o mezitím, – Ňechcem ja tu naše vereňí vichvalovať, vipoveď, čo za hrích malo biť, jestli bijs’bil dovoleňím naším žil, Ňé každodenný jest toto, aňi ňé každímu preukázaný dar, kďiž keho z vás do chrámu našého púšťáme; a ti lásku takú zapovrhnúť?! Ti ju odjoďiť, s ňú pohrdať?!“ – Choďila, toto mluvíc, po svéj svetlici a z ríchlosťú Renaita za ruku chiťíc, ťáhla ho k oknu, odkúď do moschiti síňe móhlo sa hedeťi. „A viď,“ pravila,  „tíchto, uč sa príklad, uznávaj, jak verní a dokonalí jsme mi pobožnosťi, cťi bóžej milovníci, kďiž takú i z najmenšéj v ňéj hňilobi pokutu bebreme.“

Bili v poveďenéj siňi zhromažďení takoví, kterí púst zrušili, aneb na obecné motlidbi, ťežké zaňeprázňeňí ňemajíc, ňeprišli. Leňivosť svú jedňi peňízmi, jedňi kožú vyplácali, jedňi pak haňbú, nebtíchto, zavesíc jim krki kus deski a ňekolik liščacích chvostuv, po mesťe voďili. Spúsob tento, že tak toťižto na pobožnosťi své svích silá nárevníkuv, pre zaňedbané tak treťú, jest jsíce pravý, ale krivího teho članku násled verá, že múžú na náboženstvý své liduv prinúziť dúvodem, kterí telo cíťi, že túto slobodu, ano, rozkaz dal Búch muhammedovi. Neb jak pravda jest, že víru svú mečem a kijem múžu vihlašavaťi, jest a vetšá ješťe, že ve vihlásenéj a jednúc juž prijatéj múžu ťímž prostrédkem zsržaťi všeckích. ale základ ten mdlý jsúce, aj čo naň stavajú, mdlé jest a padá. Mezitím mócťi aj ťelesňe potrestaťi pre ňezachované náboženstvý, otem nežil sa mu kdo dobrovolňe podpísal, s rozumem ňebojuje.

Ale čož Renait na viďení tíchto a na dohováraňí panni tak prutké, Za ňišt, bi ju odpoveďú víc ňepodžal a sebe nabezpečnú reč ňepodlžil. Ona pak ňé tak bila seba prichistala, žeb’ chcela biť mlčením prevíšená, zatúď bodla, pichla a prenasledovala jeho mnohonásobím tázaním, adevšecko čob’ mal proti Muhammedovi a Zákoňe jeho, že konca ňedúfajíc, jakbi ňepremlúvil, toto nakrátce odpoveďel: “Jestli,“ praví, „to,čo v podezreňí mám, jest, ňech sa mi radňéj zjevňe arovno poví, bich do muhammedánstvý vstúpil, vtedi i ja zretedlňe oznámím mňeňí moje.“ A toto spolu vislovíc, spolu v okamžeňí ukrutňejšú od všech príhodu, jak juž prítomnú mislíc želiť poča, čo oči v slzách plvajíce znaťi dávali. Domňíval sa on a ňišt jinšé z takého panni usilováňí a z všetečnývh jéj otázek ňevinášal jka lsťivé, ku svémuzamotaňí naložené sídlo, neb pre kterú jinšú, mislil , príčinu proťiMuhammedovi ňeco slišať žádá jak, abi ma obžalovala a nasledovňe sebe podobním spravila? a jest to tež z tích, pre které chťíc-nechťíc bíva kaŽfý obrezan, kďiž toťižto jejích aneb nastaviťeĺa jéj haňí, potupné proťi ňemu volačo mlúví. Aj takový který do kosťeľa vejdú sa opovažuje, tejž pokuťe jest poddan, krem jak sa peňízmi, kterích počet dobrý jest, vikúpí. V Solyme ňištméňej taký majú na mísťe, kďe ňekdi Salamonuv stál, že kdo len do síňe jeho vkročí, len preto neb do pohanstvý jejíchvstúpiťi neb život opusťiťiť musí. Tamto dosť pre smíšnu príčinu, poňevádč verá, skrz druhích prítomnosť chrámi jejích poškvrňenébívajú, toto pak i preto i pre proroctvý jakési, které jím predpoveďelo, že skaza a vikoreňeňí jejích odtehož kosťeľa sa počňe.

Na počaté Renaita mlúvňí zastavila sa v precházaní svém dcéra mophtiho, žádanú očekávajíc reč, ae kďiž aňi ňepomiselnú slišala odpoveď, všecka zbúrená zchitila sa a do druhéj svetlice išla. Odtúď po chvílách ňekolik skrzchlapca odkázané jest Renaitovi, bi domu šél a jeďiňe, kďiž volan beďe, prišél. Čo toto malo znamenať, či hnev, či zármutek panni, či obidvoje? Dosť na tem, že ona v celý ten a nasledujúci ďeň ňé jak ind seba cítila i ve dňe i v noci, velké a ťešké čosi rozmíšľajíc; až na treťí potem ďeň dala k sebe privolať Renaita a zpredku málo volačo a i to zmíšané pohovoríc, podala mu, bi doma prečítal, trasícími rukami papír, v kterém toto ležalo napísané:

Ňetajím, že silňe jednúc u mňa uložíc, bich ťa v kňize zákonu Muhammeda zapísaňího viďela a od uložeňí takého žádním spúsobem odstúpiťi ňemohúc, k lsťi a podvoďe jsem bila všecekmúj vťip, misel a bedlivosť obráťila. Ponevádč (rozváž a tuto aspon krehkosťi tejto, pohlavný našímu običajnéj, odpusťíš), poneváďč spúsob tento bil jeďinký, k temu, jak sa mi viďel biť i najlechtšéjší ku doštáhnuťí žádostlivího konce. Ale – vetší bil tiťižto rozum tvúj jak múdrosť moja! zahaťila oňechdajšá krátka tvá odpoveď všecki mé mišlenki a dlho hledaný  prostrédek v jedném oka mrknuťí tedáž zňivečila. Bilo bi pak nebe bárs hňevlivé, bárs milosrdné dopusťilo, bi pokazením prostredkém i žádosť veci bila pokazená a zadusená! Ale tú celú v srdci zaňechjíc, ano, vícješťe zapálic a rozdrážíc, čeho jinšího sa mám chiťiť, ňevidíc jak, abich rovno bez všej pokrvi a haňbi vijevila, čo a prečo tak tuze všeho vúle premeňeňí ďichťím.

V prvňé hňedki, v které do Cahira vstúpil jsi, dňi viďen js‘ v zahraďe a to, nešťastná, od kteréj js‘ viďen! Bil bijs‘ radňéj nikdi očum jéj tak mile nesvíťil, jestli, kterák ona seba obetuje, tak ti jéj teba ňedaruješ! – Od téj chvíle láskú tvú rozžatá hledá a hledaťi jak ve dňe, tak v noci ňeprestáva, jakím bi ťa spúsobem obsáhla, svím čím skoréj, tím jisťéj učiňila. – Prevíš, milí jednu jeďinkú, kterú biťi patríš, peukážku! Ostatné, jestli bi snaď které osobu takovú tajili a cestu čistého tovaršstvý zaňeprazdňovali, pod krátkím časem pošlápe taž ososba, preukáže, že za hodního ňéj od všech uznan a držan buďeš. Prijimi dar a milujícú miluj – aspon z milosrdenstvý!    Kolik snúv, kolikrozličného srdca tknuťí ňemal Renait, kďiž totoňé jejden, néž víc krát čítal a prečítal „O mňa (mlúvil naposledi v sebe), mňa zaisťe na hňevkivý príchód posmech z domu Don Varleta vistrojeního, jestli jedúc ňepremeňitedlňe uríďilojs‘ nebe násilné mé skinožeňí, proč úd tvúj ňeplňíš? Proč ma neb vzťeklosť tripolitanská ňeroztrhla, neb more ňerežrelo, neb potvori zubmi svími ňeposekali!? Do nebezpečenstvý smrťi ma háďeš, smrť ňedáváš,mučíš a púlživího ňecháváš, moríš a ducha ňevitrháš, toťižto bich dlžéj zemíral, dlžéj žijem a abich koňec bíd obdržal, ačkoliv pracujem o to, i v počťe i ve velkosťi rosťícich jeďiňe hlavu, jeďiňe počáteknalézám. – O, perla má nejdrakšá (rozpomenutý potem na Fattimu vzdíchal), samé a všecko mé ťešeňi! – Ejhle, který teba jaďinkú jsem miloval, tebe celú mú lásku, vše jinšé vivrejíc, choval, ejhle! – Čo bijs‘ povídala, kďi bijsV ňiňejší a budúci múj stav viďela? O, má – v kteréj sveta částce a jako?“ – Fattimu oplakajíc, naríkal nad Don Varletem Taťíkem apo temto slzavú obetu čiňil sebe drahímu Van Stiphoutovi: „Ach, vudce múj,“ pravíc, „užívaš li ješťe povetrý, díchaš li ješťe, aneb pokrm ríb v jezeri morském učiňen jsi? jakú radu bijs‘ mňa v prítomnéj méj úzkosťi ťešil? Čo bijs‘ konať, čo zaujmúť poručil? – Ale merkujem, čo bijs‘ raďil, vím, ňé jinšé bijs‘ poveďel jak, abich slib múj a tvé, na každé ňebezpečenstvý dané učeňí zachovával. – Buďem, buďem.“

Posaďíc sa potem k stolíku, rozmíšľaťi začal, čob‘ najprospeš nejšňejšé bilo z predňeseňím písmenem čiňiťi? Mnohé na um pricházalo, mnohé sa v´dečilo. Juž mlčaťi a u seba toliko celú basén držaťi, dokúď ona jasňéj seba ňevijeví, juž k mophtimu samímu jiťi a jemu, čo dcéra svá bárs pre seba, bárs pre druhú, kterú požadává, predložiťi. Toto ze všech najlepšé, najdúvodňejšé  biť sa zdálo. A v jistoťe, neb jestli jednúc smrťi skór, jak prosbe takéj privoliťi umíňil, jakbi bil smrť skrz žalobu túto svú (čo kdo uverí?) nalézal, aspon, ponevádč skoršá a bližšá mala biťi, mala biť také aj pohodlňejšá a vďačňejšá. Móhel ňištméňej skrz takový svúj skutek milujícej uskoďiťi a bil bi asnaď ňepochibňe, Tak jest. Ale čo, jak včilejším svím mlčeňím budúcňe i jéj i sebe uškoďiťi? Čo, jestli včil obidvuch lechko, jakžto v prvňém hnúťi aneb jedního prinajméňej z ňenastldního smrťi hrdla visloboďiťi mohúc, obidvuch za tím bez možnosťi vidrápaňí do ňeho vtlče?... Toto mal pilňéj rozumem vážiť, toto bistrejším okem prehlédnuť. Z jakéj ale príčini on spúsob tento zapovrhnúl, proč odpoveďiťi víc ceňil, ňevím; odpoveďel a na tento jsíce smisel:    O vipísanéj srdečnéj raňe, dejžto ňevím, kteréj a jakéj osobi,  ňemalém ňištméň bil jsem domňívaňí ješťe do dvúru velkího kňeza, taťíka tvého, ňežádan. Ňešťastná záhrada! - V domňívaňí mém jsem potvrzen, kďiž ma zplna odporujícího tvím, ňijakú v tem potrebu ňetrpícéj, učtelem biťi prisilili. Ujisťen pak jsem a, hle, včil juž žadné víc v tem pochibování ňemajíc, od svetla jasňéj uhlídám, že strachi moje ňebili daremné. - Ňešťastná, opravďive ňešťastná zahrada, která takové ovocí priňésla, ačkoliv ňé záhrada, ale ja ňešťastný! - A aňi ja, ale sama jeďinka, která ve mňe jest sa potknúla! - Hledá a žádá ode mňa lekárstvý, dokladajíc, že ja jsem a ňikdo jinší, který ju uzdravť múžem! - Učiňím, dám, lík, který jak ňespomúže, jinší daťi v stave ňejsem. - Jestli ja jsem zazň oheň, buďto ňé dobrovolňe, dorovolňe, abi bil zasahen, krv mu do posledňéj kvapki viceďím. - Ňech prijme, vinšujem, vďačňe lásku mú túto nad vše jinšé, podle kažďího práva, vetšú, horlivejšú, drakšú!

Z prvňím potem svím hňedki príchodemdaltoto do rúk dcéri mophtiho, podobnú, kterú ona držala, potajemnosť, podobné obhlídáňí zachovávajíc. Jaká radosť, jaké srdca polechtšeňí prv, ňežli čítala! - Ňemohla dúfať, že bi Renait míňil odpoveďeť,  všecko a zcela odporné mislila. Jeho čelo, jeho oči, všecka jeho tvár jinšé jéj slibovala, hrozila sa, trúchlivý prorokovala vúli svojéj víchod.

Čo pak, kďiž v kútku, od sluhuv svích seba odvzdálíc, papírek rozvinúla a z najpilňejším pozorováňím každé slovíčko, každú literu mnohokrát prehlédla? „Jestli ja jsem zažal oheň, buďto ňé dobrovolňe, dobrovolňe, abi bil zahasen, krv mú do poslédňej kvapki viceďím“ - Toto bilo jadro hlbokího zarmúceňí a koreň ňezhojitedlnéj rani. Víc dával, nežli pítala a poňevádč víc dával, meňej sa líbilo, ano, čo tak dúverňe sliboval, ukrutňejšé bilo od všeho. dusila mezitím ňemoc svú a smútek vňitrný násilnú prekrívala radosťú; ništ jinšé prez ňekolik dňi ňekonala z Renaitem jak uloženú od otce povinnosť. Ale jak dlho to trvalo? Pučali, ťiskli sa, róstli znameniťe zašťepenéj jednúc a pevno zakoreňenéj žádosťi ratolesťe. Čím víc jíchobsekovala, tím víc vizizovali, čím je víc klesnila, tím spíš a víc vicházali. Hydra bila toto Herculesova, kteréj za zeťatú jednu, dve rostli hlavi z tím toliko rozďílem, že Hercules svú naposledi ohňem skinožil, cera mophtiho svoju aňi vodú, aňi ohňem.

Písala druhýkrát, odpoveďel aj Renait druhýkrát, písala treťí krát posledňe tuto viložíc ponajprv žalosťivý a opravďive plčlivý milujícej stav, tázala sa ho z uprimnosťú, či milovať jest hrích, proťi jakému príkazu láska bojuje, čo za ňeresť a jakovú ošklivosť má v sebe zrozenú. Pítala sa daléjčo bi bilo za najvážnejšú príčinu, na kterú prehlídajíc, zapovrhá také šťesťí, také blahoslovenstvý. „Jestli“, praví, „muhammedánstvý naše tvé od néj srdce odvráca, učň známe  dúvodi, pre které na vereňí to pristať ňechceš a ňemúžeš, hotová jest ho ona z tebú preklnať, len ju namlúv.“ K chvále sa potem obráťic, povišovala milujícú a čo za najdrakšé v ňej pokladala, bilo, že žáden lásku jéj, odkúď rozumem vláďe, ňeskusil, ňikdo k vúli jéj, ačkoliv ona mnohím jest a bila, až posavád ňebil, že aňi ňeve´dela, čo jest milovaťi. „Prám ti (mlúvila), prám ti viďíš sa biť jéj od neba urizený a zadržaný, neb prám k tebe náchilnosť túto trpí“ -

Dokončila potem list svúj, viložíc, jak ucťivím človekem bi mal biť u ňích učiňením, jak náhle bi vrúcním jéj prosbám privolil.

Na posledné toto písmo dal aj renait posledné také na spúsob tento:

Kďibi ňekolik toliko vážila, která keho a kďe požádává, kďibi toto len zvrchu prehlédla, o temto najmešú jeďiňe, která biť múže, chvílku mislila, prestalab‘, ujisťený jsem, prestalab‘ od žádosťi svojéj, hledala bi ze všú puilnosťú spúsob a i našla bi dosť lechko ku zahaseňí jakoliv rozšíreního vňitrního svého plameňa. Neb čo? - bárs láska jéj v sebe a podle zrozenéj svéj podstati žáden hrích, ňijaká ňeresť a ošklivosť ňeňi - čo? Či ona ze sebúukrutné ňeňese milujícej a milovanímu ňebezpečenstvý? Buďto prosbi jéj, kolik na dopuťeňi od každího zákona konec pohlídajú, zlé jsu ňišméňej pre nasledujícé ňešťastné víchodí, jisté plačlivé spolu pokračujícé príhodi. - takli, že jak opravďivú a múdrú má ke mňe lásku, takli, pravím, od všeho vžďicki ublížeňí, od každéj prinajméňej ťeškéj krivdi chcelab‘ ma maťi sprošťeního a oddáleního, kterím pak, prosím, spúsobem, z kterúb‘ toto ona móhla obdržať pečlivosťú? - Pre straťenú takú, jakú vipisuješ osobu, abi sa ďichtící ju, vzdíchající nad ňú v mém ťele, v méj krvi ňepomstvili, život múj ku obeťe hňevu  svého ňehledali? - Ňeverím, aňiž múžem, dejžto bi ona jakkoliv pečovala, jakékoliv porádki čiňila. Z mojím nebezpečen stvim jéj jest spojené ňemenšé, aňi jéj bi ňesvitalo , ňemrkalo veseléj. Mezitím bárs bi ona všecko ňešťesťí od seba a ode mňa skrz ňemožnosť odvráťila, bárs bi jak ňeprítelúv, bi ňeuškoďili, zňížila a ztlačila, za lásku z všú hodnú slušnosťú ďekúvam. Ňech jest daleko od mislu mého, že bich ja ju z píchi neb ňenávisťi ku národu jéj zapovrhal, ňé. Daruje láskavá za pravé ňechávam), čo podle domňíváňí jéj najvetšé, najdrakšé jest. Ale - poveďel jsem toťižto, povídám a povím bez najmenšího vúle méj premeneňí vžďicji, že aňi ňemúžem, aňi ňechcem obetované šťesťí, darované blahoslovenstvý príjmúťi. Prvňá obidvojího techtopríčina, prvňí a najpevňejší dúvod bez pochibi ten jest, který biťi ňedarmo i ti sa namňíváš a který, jestli ho visvetlím, pravím biťi preukážem, chce milovňica nasledovať, hotová jest, pak píšeš, muhammedánstvý se mnú preklnať. Ó kterím ňištméňej chodňíkem aj vtedi zejdú bi jsme sa móhli? Ťisíckrát bi jsme bili chiťení, ťisíckrát naspátek na hroznú a zrítka slíchanú pokutu priveďení. Ačkoliv (abich, čo v srdci mém jest, uprimňe a z pravdú vijevil) biť bi i z kraja techto skrz zázračnú ňejakú moc viňesená bila, biť bi sa jak šťestlive do zeme našéj dostala; aňi tam bich jinšé ňeodpoveďel, jak - ňemilujem; které slovo, buďto horké a príkré chuťi svéj, odpusťila bi ňištméňej, kďž bi sa rozmislila, že láska slobodňá biť musí, silu zevňitrnú ňetrpí. Žáden múdrý zajisťe jéj za hrích ňech ňepokladá, že ona podle svedectvý tvého z tolik seba milujících aňi len jedňího ňemilovala, ňech i mňa techdi mé u ňéj vihovárá zrozeňí, které žádnú mi takú ňepoprálo náchilnosť, žadné plamňa takého v srdci mém ňepostavilo ohňišťo. - A toto (z príteskú prosím a napomínám láskú), toto ňech v krátké vezme rozmíšľáňí, trochu jeďiňe, ale dušními a odkritími, jak odkritími ťelesními na mňa v ňedobre šťastnéj zahraďe hlďela, ňech pohlédňe očima. Ňech sa zlituje i nade mnú i nad sebú! Pak ňé nade mnú-aspon nad sebú, neb čo po daremném jéj ustávaňí nasledovať buďe bez mňa mluvícího zplna rozumiť, zcela pochopiť múže. Ňikdi naše ruki, zas povídam,  a l p h a q u i n  ňeváže, ňikdi mi spolu  E u l e n m e c h váš sveťiť ňebuďeme; smrťi chcem, ňé ale prosbám jéj podpísaťi. - Ti pak, paňí ma, od kteréj vúle mé šťesťí, má bezpečnosť, mé z úzkosťí tíchto vislobožeňí, která mňa poťešiť a zarmú ťiť ňekoňečňe múžeš, která prostrednícú mezi mnú a mňa žadajícéj osobu učiňena jsi - ti, pravím, paňí má, čím bijs‘ lépej spomóhla obdivum jak, kďibis‘  h o g s i a l o r a  tvého, na kterího žádnú potrebu ňemáš, ano, z kterího žádenaňi (neb všecko víš a znáš, čo jsi sa chcela od ňeho učiť) osoch ňeužívaš, domu k otci svému milímu slobodního prepusťila, jemu radosť túto jeďinkú na sveťe temto ňeutrhla, ňezatajila. Odslúžil bi sa zajisťe on dobroťetvojéj všem tím, čob¸ jsa ťi líbilo. Ale aj ňezdravú lekárstvím tímto, ver, uzdravila bi jsi. Neb tak jsem ja, jak mislím múdre, ujisťený, že ništ tak vďačné, tak vzácné, tak milé a láskavé ňeňi, čob‘ z časem z pameťi ňevipadlo, v zabudnuťí ňeprišlo.poňevádč ma viďela, zalíben jsen a taký zustávám, neb prítomný jsem. Jestli z dovoleňím tvím z Cahira jednúc vistúpím, poňevádč očám jéj naveki zmizňem, zatmen buďe ponajprv obraz múj v duchu a misli jéj, potem pak i vitren nadobre a nasledovňe i vlnobiťí srdca jéj uťíchňe, oheň sám pd seba zhasňe, rana sa zahojí.

Toto ja (budtomlčať osožňejšé malo biť mňe) milovňici ze všú dúvernosťú, čeťú, poňiženosťú. jestli predce podobnú cestú se mnú pokračujú, pravdu mluvá, ňé ma klamú. Ale - o, jak mám jmenovať, jak nazívať! (Premaňil tuto pero a písmo své mezi pukaňím od jedu srdca, z hrizícíni dcéru mophtiho slovámi, skrz a skrz prebáďajícú dušu jéj rečú zavrel.) - kdo, pravil, kdo ňešlechetnosť tvú i v bezbožném a preklátem vašém pokoleňí ňemusí haňiť, ňemusí potupovať? Čo!? - Lsťivé techdi, falešné a podvodnémlúvaňí, které všecki, ješťe i ti najďivočejšé, bez všeho zákonu žijícé národi za velkú ohavnosť uznávali, nad ňím jak najošklivejším a tovarišstvú lidskímu najošklivejším hríchem plvali, lsťivé, pravím, falešné a klamajícé mlúveňí vám samím tak jest prirozené, že toto ňé len za slobodné, ale i za potrebné pokladáťe!? - Ňikdi a žádnímu z vás ňebuďeme smeť veruťi, bár muž, bár žena jest, bár mladý, bár starý šálí, pravdu ňepovídá. Tímto toťižto a samím spúsobem vi, lid úbohý, šťesťí vaše polujete, hledáťe, voláťe, naháňaťe. Ačkoliv čo za osoch, čo za dar mala jsi ti vihrať, kďi bijs’bila z tvím kmínstvím tvéj ňesnážnosťi viplňeňí uhlídala? Pekná ti mňe pekního teho Proroka cťiťelkiňa! Pekná bezbožního jeho náboženstvý rozširitelkiňa! Jďi včil a kterího jsi potajemňe chiťiť ňemóhla, chitaj zjevňe, asnaď on ňé tak lechko silu, jak skrité tvé mišlenki prevíší, asnď ulekňe sa a upadňe. –

Víc podobních rádkuv a takích, které, jak poveďeno jest, ňemilosrdňe hrízli dcéru mophtiho a ju v ňespokojitedlný hňev privédcťi móhli, nacházalo sa v temto Renaita lisťe, koňec nade všecko, kďe mlúvil:

Jestliže, praví, pod kraátkím časem neb moju mňe slobodu ňedopusťíš, neb k koncu tvém tím, ku kterímu ostrosť má proti tebe a najvetšímu ze zločincuv Muhammedovi vážnú dala príčinu, prostrédkem ponáhlaťi ňebuďeš, prisilím ja ochotňe ňeskorosť tvú, ňeztrpím, bijs’ ma dlho v ,ích mučila mišlenkách. Pujďem a musím, jak ňé u mophtiho, pre jeho z tebu spolupracováňí, musím u keholik druhího zajisťe obdržaťi neb život bezpečný neb smrť chitú z tvím ňemalím potupeňím a zahanbeňím. Jestli pak toto skrz zrozenú v tebe a z tebú lesť móhla bijs’ predce odvráťiť a jestli i odvráťíš, dobre; ňech jsem ťi aspon príklad, kďiž nasícená buďeš krvú mojú. –

Naučňí, které dával v prvňéj písma svého stránce milujícej, abi toťižto rozvážila, která keho a kďe požádává, mal dať aj sebe Renait, mal opakovať: Kdo, kemu, kďe a v jakích okolo-stojičnosťách tak kisele píše. Móhlo sa mu bez pochibi, ňezapírám, ňelíbiť, že z ňespravedlivím manželstvý slibem seba chce pokaziť, ale což z teho? Či si podobním spúsobem spomúže? Či temu, který toto v sebe v prítelskej láske k svému od ňéj varováňú vijevij, neškodí? Bil bi len na jinšú padél jak na dcéru mophtiho cahirskího a bil bi ňeomilňe smrť, kterú žádal, čím spiššú, tím horčejšú dohoňil. Ništmeňéj panna táto(a z téj príčini velkéj chváli hodná), panna táto, ačkoliv móhla zmárniť a skinožiť Renaita, ňemárňila a ňeskinožila jeho, ano, radnéj prečítajíc tak strašný koňec listu, ríchle ho k sebe privolala a zloženími rukami prosila, bi k žádnímu ňeišel, sám seba dobrovol-ňe ňestraťil. Zavázala sa silňe, že z prvňú hňedki pohodlnosťú domu jeho k roďiňe svojéj prepusťí.

O zraďiťelovi ale svém ňé v takém počala biť mňeňí. Veďela pak dobre a zúplna, toto o sebe vireptala, straku. Bez pochibováňí ten musil biť, kterímu ona částku práce téjto v dúvernosťi bila poručila a pred kterím z ňepozorujícéj úst i to bilo vileťilo, bi Renaitovi mocnéj panni manželské spoluspojeňí sliboval. Pálilo ju toto mnoho, neb i cťi svéj ňemalá bila milovňica a i úfáňí své v zúfaňí obrácené tadáž viďela, k temu bi boj ňejaký ňé z Renaitem juž, než ze spoluďelňíkem svím ňemala, lekla jest sa, poňevádč, jak pna verila, rozepra táto mezi sebú a Renaitem ňedarmo jest učiňená, z jistéj prízňe, z jistéj neb závisťi neb pomsty musila ona pocházať. Známá bila jsíce mophtimu taťiku svá práca, známe své usilováňí, veďel, že ona chce z Renaita musulmanna stvoriť, ale spúsob, z kterím v tem pokračuje, ňeveďel. Bil bi on to i sám rád uhlídal, ale ňé pod takovím slibem, neb ten v velkú ju móhel priňesť podezrenosť, v velké i ju i seba ňebezpečenstvý pred mestem.

Na toto techdi, jestli bi sa prihodilo, prehlídajíc, strachem, hňevem, potem a žalem pre straťenú všeck svú náďej k obdržení takího, jakí Renait bil, mláďenca, jest naplňená. Troje toto a jedno z trích tíchto obzvláštňe ťeškéj a ťeško zhojitedlnéj ňemoci bila príčina. Usilovala sa jsíce ona všecko své ducha mučeňí zatajit, ale darmo. V prvňú hňedki po prečítanéj Renaita odpoveďe hoďinu bil bijs’ móhel poznať z obličeju jéj, že hrozný ňekterý srdca úraz trpí, že rozum a vúlu jéj velké čosi prenasleduje, hňeď vtedi do mnohího a rozličního upadla meňeňí:

V chvílku sa parila, po chvílce hňeď stidla,

Trásla sa a pre mráz v všeckích údoch tvrdla,

Včil sa červeňila, včil jako vosk žlta,

Čerňela, svetlela, zeleňila, bledla.

Oči juž jak tigri, kďiž šťence pobrali,

Plameňu podobné pomstvu slibovali,

Juž v presladkích slzách zhrúžené plvali,

Žál, bolesť a lítosť strati znamenali.

Ruki mnohokráťe k nebu povzdvíhala,

Jakž odtúď zeslaný poklad objímala,

Ale ništ ňechiťíc, je zalamovala,

Zalomené dolu leťeťi ňechala.

Stáť dlho ňemúže, dolu sebe sedňe,
I to hňeď zunuje, na posťélku lehňe,
Ztrhňe sa a ríchle ven kďesi pobehňe,
Ale z nóch ve dverách pre ňevládnu klesňe.
Mrmre, drží z sebú jak ze stoma zvadu,
Juž pítá od seba, juž dává si raddu.
Oňemí, ňeviďí pomoc a lahodu,
Odtuď často vzdíchá, spomínajú jaj bedu.

Taká bila dcéra mophtiho v prvňú hňedki, jak jsem poveďel, po prečítaném Renaita lisťe hoďinu, taká i celý pozustávající ďeň, taká v noci, taká i budúcňe a predce ňeskorší toliko dala sa poznaťi jéj ňemoc domácím. Nen majú to tam jak slobodné, tak aj vidaté ženi v običaji, který chvalitebný biťi zapreť ňemúžeš, že z mitri jejích anebž pokrivi hlavi, která muzskím t s a l m á m velmi jestpodobná, visí na pravú neb levú stranu šlár (zasťeradlo), kterím, jesli ňekďe z domu vistupujú, aneb v prí tomnosťi mužuv jsú, celú tvár poňimo očuv zakrívajú.
A toto bilo, které čela, úst a lícuv jéj časté premínaňí v ňevedomosťi služebňíkuv ňekolik zachovávalo, ale nakrátce, neb z jídla a nápoja málo prijímala a i to jak bi blenem aneb prám jedem bilo napravené. Ze zábavek, ňevinních žartuv, polechťšení a obveseleňí ducha, které jindi každoďenné u ňéj bívali, zpustila, Renaita k sebe ňevolala a naposledi dušná ňemoc seba i do ťela, pre spoluspojenosť jejích prelejíc, jisťe oňezdravila, jak taká zpravú sa na lúžko zložila.
   Čo kďiž mophtimu skrz posluhujících jéj chlapcuv a kľešťencuv predňesené bilo, ztrasél sa; mnoho vícéj, kďiž do svetlice pribehnúc, víc ješťe očima spatril, ja rozprávané bilo. „O, má (mlúvil mezi pohláďaňím zvadnútích jéj líc), o, krv má, kvítek múj! - O jedna - jeďinká radosť, jedno - jeďinké starobi méj ťešeňí! Čo mňe zďe na zemi, čo mňe, jestli hiňeš, pozustává? - Pujďem, ňepujďeš sama, musí ma smrť z tebú spojiťi, ňeňi možné, bich len jednu bez teba v ťele mém strávil hoďinu. O, jak ríchle, jak náhle krása tvá! - dcéra má, rozkoš má, mé od všech sveta veťšé bohatstvý!“
Toto a temuto rovné mlúvil mophti. A juž odstúpil od ňéj a po svetlici sa prechazajíc, ruki rozhadzoval, zubmi škrípal, nohámizem tlkel, hňevajíc sa nad ňemilosrdnosťú príhodi, juž zas k ňéj sa navráťic, uťíral kropaje z ňéj vrejíce a z horlivím naríkáním tázal sa jéj, abi vipravila, čo aneb kďe ju bolí, na čo si uhárká, čo ju trápí, bi za času, dokúď ňemoc vládu ňedostaňe, jsúcé a náležité lekárství bilo prichistané, buďto bi ono i ze všeho svého gazdovstvý, ano, i ze života svého povstať musilo. Kďiž pak ona mezi ustavičním rúk jeho líbáňím to jeďiňe odpovídala, že ňeví a ňemúže víc vijadriť úzkosť a ňezdravý své, jak kterák ono seba samo všech očum známé čiňí, sluhuv sa znovu vizvedoval, jako sa mala, čo na ňéj merkovali prv, nežli lehnúť musila, ale tito prám o ňičem ňesvedčili, aňiž móhli pre príčinu, která poveďená jest. Lekára potem zavolajíc, rokázal, bi skusíc ňemoc i z koreňem svojím, nákladum ňeodpúšťal, ništ ňešanoval, ale na tem jeďiňe všetkím rozumem a silú pracoval, bi zlosť juž panujícá čím pevňéj, tím skoršéj zhložená bila. A on jsíce, ačkoliv z prvňím žili jéj chiťňím, z prvňím na ňu hleďeňím mlúvil, že ništ jistého poznať ňemúže, dal ništméňej náďej mophtimu ku viďeňí ňezadlho zdravý a predešléj jéj spaňilosťi.
Čo abi tím spišéj a verejňéj nasledovalo, mophti nebe a svatích svojích prosiťi ňeprestával, čo jak kňez lid svúj učil, to skutkem ukazoval. Muhammedovi poprvé, Abubekerovi potem, Omarovi, Odsmanovi Alimu, Hassanu, Hosseinu a naposledi Dereletz Bozatlemu obeti hovaduv dával. Majú toťižto nábožňíci tito též ononen (bars od židuv, bars od strarodávních pohanuv pocházající) običaj a nazívajú ho c h a r b a n. Též zabíjú ovcu, vola aneb ovce, voluv, kterák který dostatek má a obetujú neb Bohu samímu neb včil poveďeňím svatím a pomocňíkum svojím. Ale ňé vžďicki, len v ňešťesťí ňejakém a nadevšecko v čas ňemoci, bi od ňéj sprošťení bili. Nepalá pak oňi dar tento, než koža, hlava a nohi ze štvrtú masa částku prinaleží tamž prítomnímu zákonníkovi, druhá tehož masa stránka dáva sa chudobním, treťá jest blížních a príbuzních, ostatňú rozďelujú mezi sebú obetovňíci, anebž kterí bijú, lúpa a sekajú k takéj sláve dané hovado.
   Tímto taťík líkem ňemoc dceri hledal odvráťiťi, lekár pak svojím. Radoval tento, že jednúc techdi príležitosť obsahnúl k polováňí najvetšího svého, za kterím od davna umíral, blahoslavenstvý. Dlho on juž panňe svú chcel psotu viložiťi, ale aňi čas, aňi místo pohodlné ňebilo a buďto ňekdi skrz ňekteré znameňí ohlašoval žádosť svú, ale sa ju panna ňeviďela pochopovaťi, sám tento jéj úpad své biťi šťesťí veril, túto jéj prípadnosť za najdrakšé své pokladal bohatstvý.
   Jeden ňezdravý jéj ďíl v malém čase zmerkoval, Bil tak múdry a skuselý, že z prvňím hňedki pozorovaňím zrozumil a poznal, čo jéj chibí, z jakího koreňa zlosť táto pokračuje, ale kdo
koreň tento v ňéj zašťepil, to ňeznal. Veďel príčinu trápeňí a trpeňí, ale príčinu príčini tejž ňeveďel, čo ništméňej ňélen prospešné, ale i potrebné bilo. Ňesmel, aňi ňemóhel prácu svú zaujmúťi, ranu léčiťi, odkúď, kdo ju spúsobil, v známosť jeho ňeprišlo. Toto abi obdržal, poňevádč ňemocnéj, bi asnaď víc neupadla, tázať sa ňeopovažoval, Renaita podvécťi, s ňeho (neb on sa ve vedomosťi techto aspon učasný zdál) vihledávaťi ustanovil. Pod techdi prítelském zmlúváňím, které dosavaď, jak povídal jsem, držávali, mezi žartováňím mnohonásobné jemu kládel otázki, juž rovno, juž zboku chválil, aneb tupil dceru i z otcem, abi len ňejaké neb dosvedčeňí neb zatajeňí k svému prospechujícé koncu uslišal. Ale daramňe, neb ačkoliv Renait žadnú v ňem lež ňespatril, ano, ačkoliv jeho za opravďive sebe dobreprající ho, seba hájíciho a od všeho uškoďeňí ostrihajícího držal, držal ništméňej ve veci téjto aj prozretedlnosť a opatrnosť. Dejžto on oňechdi viprávaňú jeho uveril, že toťžto panna holý jeďiňe slib dává a preto tak kúsajícú druhú lista svého stránku jéj naríďil, ale i v tedi i včil bedlive zamlčal, že bi on s ňú ňejaké o lásce mal znášaňí, tím pak víc ješťe a z vetšú pod pečaďú chraňil ohlídanosťú, že oňi sebe vespolek píšu. To však ňetajil, čo i jeho znaťi veďel, jakžto že sebe i ona i mophti ňekolikrát mlúvila, bi na vereňí jejích pristúpil.
Kďiž toto jeďiňe a ňé jinšé spomínal Renait a každá i najkratšá chvílka škodlivá sa viďela biťi, lekár opakujíc a na všecki všecko strni pilno prv povážíc, samú trpícú obracaťi, ale z najvivareňejším vťipem, umíňil. A to jsíce šťestlive pod krátkím časema z ňevelkím ustaťím náležiťe jest viučen, kdo jednu srdca jéj stránku sužuje, neb panna, jakolivňechcela, jakoliv silila sa, kolikrát ništméň jmeno osobi téj spomenuté slišala, tolikrát ňejakím znameňím mňeňí jeho ujisťovala a potvrzovala. Ale i druhú ňemoci částku dosť chitro a zretedlňe zrozumil, neb kďiž prvňú začal hijiťi, kďiž líki své prednášal, kďiž je chválil a abi pijímala i dúvodmi ra´dil i z najvrúcňejšú poňíženosťú prosil, panna k ňevislovitedlnéj ňetrpezlivosťi jest pohnútá, ťlť a jed všecki jéj žili nabuhnúl. Juž z predku hňedki velkúňevúlu k ňemu ukazovala, taťíkovi mlúvila, že on seba ňeuzdraví, ano, ňélen ňeuzdraví, ale radňéj bídu svú rozhojňí. taťík ništméňej, poneváďč muža za mnoho cenoval, jeho za učelího a v svém úraďe skuselího uznával, kázal, bi poslúchala, raddu nasledovala a čo prepíše, užívala. I ňechťejíc techdi, musila jeho pri sebe uhlídať, mnohonásobné reči a klevetáňí očúvat. Mezitím ňebilo to bez osohu, mnoho slišala, mnoho sa naučila, prám to, čo žádala a čo, jestli bi sa ho včasňe chiťila, k velkéj pomoci, k príliš velkímu móhlo biť obrácené prospechu. Ale toto ona, bárs ňepredviďíc budúcnosťi, bárs z kteréjkoliv jinšéj príčini zaňedbala a z tím toliko bila včilék upokojená, že jeho za ňehaňeblivú smelosť svú, jak móhla najostrejšéj, vihrešila, všecku mu dalšú náďejprevrela a jestli bi o tem pozatím len i najmenšú ješťe zmínku učiňil, že ho mophtimu prežaluje, hodný trestúnekňe mírnéj jeho žadosťi, biťbi ješťe jednúc tak jemu bil milý, naríďí, tuze sa hrozila.
   Tímto spúsobem lekár, kterák poveďeno jest, aj druhú ranu zrozumil, juž zúplna veďel, že srdco jéj aj hňev a ňenávisť aj reže a kusuje, a i to veďel, krjo ze dvúch hňev a keho sa tamto dotíče. Ačkoliv pak, kďiž na toto oči otevre, kďiž obidvoje rozmislil, móhel, ano, musil o dobrém umelosťi svéj víchoďe zúfať, nazdravú sebe saméj radňe nachať. Nezúfal ništméň, ju ňeopusťil, ňež jinšú toliko cestu zaujmúl, cestu, na kteréj pokračujíc, obidva tito vredi (jestli ňeuzrejú a obmeknúc, ňé sami sa rozpučá) ješťe tvrdé a krvú toliko zabehnuté rozseknúťi uložil
Kďiž toto on ze všú pilnosťú a potajemnosťú chistá, Renait do velkého a jistého života nebezpečenstvý upadnúl. Bár v jídle, bar v nápoji, to ňeveďel, ale že neb zedel, neb vipil jed a otrovu ňejakú, to sa všem na ňeho pozrícím dávalo hádaťi. kdo toto na ňem zmerkoval najprvé, bila žena cizozemčina, kterú Arabšť v mužském rúchu z rúk pohanuv podobňe jak Renaita vikúpil a milosrdňe na ňeťeškú prácu jakžto za pestúnstvý v svém choval príbitku. Táto viďíc, že stidňe a čerňí, sednúť mu kazala, abi skrz híbaňí úduv ňebila tím skórej zlosť ze žalúdka po žilách rozlíta a hňedki pero do hrdla jeho vetkajíc, zatúď šťeglila a drážila ústa žalúdka, dokúď ho k silnímu ňepozbuzila vracaňí. Jinše po tem čisťíce od domajších juž zbehnutích dané mu jest lekárstvý, které bi pozustávajícú ješťe škodlivosť zcelka vihnalo a vivézlo. Po temto uložen jest do ťepléj posťele, abi, čo juž po ťele sa bilo rozbehlo, vipravil a vipoťil. A toto všecko prospešňe. Čokoliv po viprázdňeňí strév v krvi neb v mase sa bavilo, skrz ťeplo na vrch kože jest vivolané, všecko sa viházalo a skrz kúpaňí v ťepličnéj voďe i zmizlo, z krátkím časem zplna odešlo. Tak Renait od smrťi, jéjž sin juž bil, jest vislobozen, k životu, kďiž juž juž zemíral, navrácen, a to skrz úbohú túto ženu! - Móhel sa zajisťe ťešiť ňé jináč, ňež jakbi bil druhýkrát narozen a na svet priňesen - od ňéj.
Čož dcéra mophtiho, kďiž jéj toto ohlásené jest, - Múžeš si viobrazit, čo mislila a či trápeňí jéj ňeňi rozmnožené, bárs od ňéj, bárs ňé prípadnosť táto jest narízená, jak od ňéj, či sa ňehrízla, že Renait ješťe žije, jak pak ňé, či sa znovu hrozňe ňestrápila, či ňemala spolulítosť a či si nadevšecko ňesťažovala nad takím, jaký Renait dal, odkazem? Prám vtedi, keď sa na ňem ňešťestí toto stalo, keď ho krísili, bila panna k ňemu jedního z verňejších svích služebňíkuv poslala, bi pohlédl, čo čiňí a jak sa má. Kterího viďíc Renait, poveďel: „Zvestuj“, praví, „že za lásku, z kterú sa líbilo koňec bídám mojím položiťi, srdečňe ďekujem a srdečňe take i želím, že láska táž své ríchlé viplňeňí obdržať ňemóhla, že jsem musil proťi ňéj jiťi, od jéj aspon spúsobu mňa bráňiťi, Kďibich ja pán života mojího bil, kďibimňenade mnú plnú moc a vládu bilo nebe poručilo, ňélen ňebil bich ja mňe spomáhal, ale abi mi aňi druzí spomáhať nemóhli, bil bich sa jak najskritšéj skoval, odtúď jsem mal zdreveňeť. - Ňeuťekám od smrťi, ano, rád ju obeimem, jakžto jeďinkú a samú mú radosť, jeďinké polechtšeňí a poťešeňí v sveťe temto. A podobňe i teho obejmem, kdo mi žádostlivý tento cíl čím skoréj dohoňiť pomúže. Ale ňech tak, prosím, svú pečlivosť ríďí, bich ja moje biťí, které chovať, chráňiť od zrozeňí podlžen jsem, chovať a chráňiť v moci ňebil. Dal jsem ja k temuto juž sám dúvod, len napomeň, tú ňech ma cestú, do kteréj jsem sa dobrovolňe vpusťil a po kteréj i oňi i ja našu žádosť obdržíme, tú, pravím a prosím, ňech ma prenasledujú cestú, jestli toto prvíším.“
Čudovali sa domajší Arabšťa nad tak slobodním Renaita poselstvím, čudovalsa i Arabšť sám a zaslúženú pokutu pítaťi prislíbil, kdokolik bi bil z mophtiho služebníkuv vráždce tento, len bi ho zreďiťi a oznámiťi ňemeškal. Ale Renait dlho krúťil, reč odvracal a toliko, že sebe zlahoďiť žáden nemúže, povedal, čo temer za také i uznal Arabšť potem, nežli Renait na mnohé unúvaňí vec zďílu predce, která dovčilku s ňím čiňená jest, vijevil. Bál sa jisťe a pilné pri ňem postavil stražstvý, dokúď ňejaký jinší spúsob k jeho obraňe ňepríjďe.
Nezdravá, ješťe dobre aňi ňebil dokončil sluha, čo sa z Renaitem robí, čo odkázal a v okamžeňí omdlejíc, vivráťila sa, aňi ňé jináč, než jak šlakem na smrť porazená, bez ducha a bez i najmenšího života znameňí ležala. Napracoval sa a namrel strachu služebňík, pokaváď hu prebral a k jakéj takéj památce, že živá jest ješťe, privédl. Ňeskoro a po mnohém jeďiňe silních vodék k nosu prikládaňí oči oťevric, prsámi hrube dujícími, jazikem strpnutím dejžto ňemóhla, kričať sa usilovala. „Ach, mňa“, praví, „ze všech, které bili, jsú a budú najmízerňejšú, najtrúchlivejšú, ach, v kterú chvílu a pod kterú hvízdú tak prchlivú, tak ňemilosrdnú jsem počatá! V kterú chvílu a pod kterú hvízdu mňa tak katujícú zrozená? O, kďibich bila radňéj v mém nišťe na veki zustávala! Jak malo biť ňekoňečňe lepšé, milšé, vzáctňejšé! - Čo sladké proťi príkazu neb zákazu tvému, Bože dobrý, čo jsem pila, že za to tak horce napájaš ma? - Náklonnosť táto žádna v sebe (neb načo bijs’ ju bil vlál do každího ťela?) zlosť, žádna čeťi tvéj umenšitedlinosť a potupa ňeňi. - Ja pak to jeďiňe, čo v zrozeňí všem živím dal jsi, len čo dopusťil, ano, čo v obecnosťi rozkázal jsi, nasledovať jsem, nebprinúzená jsem, umíňila a hle! - Dosť dlho čekala jsem, jestli bi sa mi asnaď predce, čo mňe odsúďene bilo, navráťilo a čekala bich ješťe bárs i do posledného mého díchnuťí, takú mám teho, dejžto ňeznámeho, žádosť! Ale což múžem proťi, že z dvojnásobnéj príčini, z kterích jedna nad druhú ťešká jest, od uložeňí mého musí odstúpiť? Jestli toto zle jestli proťi tvéj vúli, Bože, neb dodaj, čo ňé skrz múj hrích straťené jest, neb viplej a vitrhaj ňélen téj, kterú k temuto mám, náchilnosťi koreňe, ale i kterú bich k druhím móhla maťi. - Jestli techto zatajuješ a ňedopúšťáš, tamteho pak naspátek ňedávaš, ňikeho ňechcem, z každím pohrdam. “ - Po temto a takémto z Bohem dúvoďeňí umkla a ruki na podhlavek zložíc, na ruki pak hlavu naspolu, kterí bi ju bili viďeli, naríkaňí naríkala. Po čase ale zas sa povzdvihnúc:  „Techdi mňe smrť a skinožeňí tvé pripisuješ, techdi mňa (o, púverčivý a lechkomislný!) za mordárku tvú pokladáš?! - Iď čím spíšéj (obráťíc sa zásek k sluhovi, hoňila ho), iď čím spíšéj a priňes od ňeho ostatek otrovi, bich neb s ňím k dokončeňí mojích ňeslíchaních úzkosťí, neb ňeho k preukázaňí mojéj ňevinnosť zemrela.“
Jako odkázaňí Renaitove žáden jinší jeďiňe dcéra mophtiho zrozumiť móhla, tak ňiňejšé dcéri mophtiho slová ňikdo jinší bi ňebil v plném svém smisle, než sam renait pochopil. Málo mlúvila, ale pod málem tím mnoho záležilo. Strata ta nadevšecko milého a jak ona praví, sebe odsúďeního čehosi jest tajemná, jest ňezrozumitedlná. Asnaď to aneb prinajméň temu podobné znamená, čo i Fattimu Tripolitánskú tak hrube sužovalo? Mezitím ňech jest, čo chce, odkúď to ona asnaď sama vitlumačí, ale že ona ňeňi, která Renaitove, jak on veril, živobiťí pretrhnúť míňala, to dosť jasňe z predňesených slóv ňekteré svedčiť začali, k temu pak, že i rada má...
A o druhém temto prezveďel sa juž aj mophti, zveďel sa, že juž postrelená jest, ale od keho, to mu ňeňi poďeno. Dosť sa viďelo biťňištméňej a velice jest poťešen, že obmeklo kamenné jéj srdce, že jednúc techdi zapráhla krki jéj Venus do jarma svého. Bežal k ňéj bez meškáňí po slišáňí takovího chíru a k prsám jéj pritáhnúc, spolu líbať ňeprestával ležícú, spolu pak aj mluvil: „Teprv“, praví, „ja oťec požehnaný! O,kmen užitečný, dcéra ma! - O, láskavejšá a blahosloveňejšá ňemoc nežli zdravý! - Čítaj (potrčil jéj potem nasledujíce rádki a ríkal), čítaj. Prám taká, ňedarmo že po jejích šlapajách pokračuješ, bila matka tvá, aj ona o lásce velmi málo veďela, namluvačuv aňi viďeť, aňi slišať ňechcela, jak bi ona sama z ťela a krvi nebila. roztopil jsem hu ja ništméňej zčástki písmenem takímto, zčástki pak ústovňe natolko, že po ňedlhém čase milovala a to jsíce proťi všej méj náďeji“:

Pohleď, o, železná, čo sa v sveťe híbe,
Všecko pár svúj žádá,
Tovariša hledá,
Len ti odporuješ, či ňejsi v pochibe?

Bárs ďivoké zveri, ptáki aneb ribi,
 Neb čokoliv živé
 Rozvážíš bedlive,
Uviďíš, že každé rado má a líbi.
Svoju tigra prutkosť, svúj hňev lev zkladává,
 Šarkan ňejeduje,
 Slún sa poňižuje,
Kolikráťe lásku prijíma a dává.

Častokrát holúbek z hnízda preč odleťí,
 Ale nezabudňe,
 V čas sa rozpomeňe
Nad svoju, ponáhlá a k ňéj sa navráťí.

To čiňá aj v mori púrlibi Syréni,
 Vespolek sa hrájú,
 Žartujú, radujú.
To čiňá aj velké ceri a baléni.

I červíšek malý, žedar tento cíťí,
 Svedčil bi, kďibi mal
 Jazik a mlúviť znal,
Dosť svedčí mezitím, kďiž sa hňe a krúťí.

Vše živé toťižto lásku musí maťi.
 Láska jest obecná,
 Jak duch všem společná,
Nechcelo bez láski nebe ducha daťi.

Ňé v nás, po nás ona, než s nami sa roďí,
 Kdo stvoreňú biťí
 Daruje a žiťí
Z biťím hňeď a z žiťím aj iskru tú ploďí.

Bohové jsú toto. Čo tak všaďe pak oni vláli
 Do všeckích, kdo za smích
 Neb ošklivosť a hrích
položí? kdo čo aj pre seba chovali?
Jestli starovercum a dávním veríme,
 Sveta stvoriteli,
 Správci, riďiťeli
Též láskú hovorili, uznávať musíme.

Neptúnové srdce rezal smutek jak núž,
 Dokúď Amphitrite
 Ňerekla milovňe:
Netráp sa, ňemuč víc, tvá jsem, Neptune, juž.

Čo trpil Apollo, kďiž jest zanechaný
 Od uťíkajícéj,
 Z sebú ňedbajícéj
Daphne? Či vňitrňe ňeňi jest sekaný?

Čo strpil, kďiž darmo po krokoch jéj bežal,
 Kďiž čo Daphne bila,
 V chvilku sa maňila,
Kďiž Daphnu dochitíc, bobkový strom držal?

Čo povím o lásce, kterú mal k Venusi
Mars? Zabudnúl na boj,
Odhodil všecku zbroj.
A čo povím o téj, kterú mal k Isisi.

Búch bohuv, Jupiter, pre ňu z neba zašél,
 Po vrchoch, rovinách,
 Po horách, dolinách
Paril a poťil sa dokúď ju ňenašél.

A jak to faleš jest, čili ňeňi pravda,
 Čo jsú nás učili,
 V zakon položili
V nebi svíťícího ústa Muhammeda?
Po smrťi (on mlúví) jest n´š raj a sláva,
 Žiťi v milováňí,
 V mnohém obkímáňí,
Čemu i má veriť každá zdravá hlava.

A jestli po smrťi manželstvý bude stáť,
 Jestli tam odplata
 Ono jest, proč špata
Bilob’ zďe? Kdo ho tu jak ošklivost smí kláť?

Dolož, že ono nám jest aj rozkázané
 V stav tento vstúpiťi,
 Vidávať, žeňiťi
Že sa raz musíme, znaťi všem jest dané.
 Proč techdi, kďiž nás to rozum, víra učí,
 K tamu I zrozeňí
 Živého stvoreňí,
Proč že v tebe láska posavaď ňepučí?

Kdokoliv osobu tvoju ješťe pítal,
 Bars kolik mal čnosťí,
 Kolik udatnosťí
Získal ništ, vihral ništ, len sťín tvoju chital.

Toťižto že všecki v tebe zebrané máš
 Rozkoše, že líbí
 Je každý, kdo viďí,
Nikdo ťi k chuťi ňeňi, ze všem vždi pohrdáš.

Strom na jar zelený (odpusť podobnosťi)
 V leťe plaví, žltňe
 A v jeseňi plchňe,
V zime holé viďíš jeho ratolesťi.
Ruža jak pekná jest, kďiž pupec otvíra!
 Ráno z slúncem kvitňe,
 Po poledni hiňe,
Z slúncem zpádajícím zpadá a umíra.
 Tak lalia, hyacinth, tak aj všecki kveti
 sipú za čas vúňu,
 Ale hňedki minú,
Jsú slama, jsú seno, jsú prachové sňeti.

A či jsú lálie a ruže stálejšé,
 Které v lícach hrajú,
 Krv mlíkem míšajú?
Klameš sa, jak veríš, že jsú trvácňejšé.

Alabaster v čele ptrestáva svíťiťi,
 Ústa osvetlujú,
 krki oplavujú,
Začína as z rokmi hladká tvár brázďiťi.
 Včil v sňehovích rukách žili setvi viďeť,
 Ale keď nabehnú
 Krvú a napuchnú,
V ňechuť sa obracá časté usmívaňí.
 Nečekaj na toto, než ríchle jedního
 Z tolik žádajících,
 Dichťících, prosících
Viber. Viber, miluj a príjmi za svého!
Spoj srdce tvé z druhím. Nad srdcá spojené,
 Ver, ništ ňeňi milšé,
Drakšé, uprimňejšé,
Ništ, čo bi len móhlo biť I pomislné.

Ništ čudu, že mophti z všú silú pracoval, bi dcéra svá o manželovi mislila, bi sa čím spíšéj z ňekím zavázala, neb čob’ taký jinšé mislil, mlúvil a raďil jak ťelesnosť, který ťelesnosť za najvetšú dobrotu pokladá? Čob’ národ ten jinšé v srdci a ústách mal jednostajňe jak objímáňí, keď objímáňí večné biťi verí? Osláveňí jejích po zďejšém živobiťí v jeďeňí, piťí a, o čem v preloženích rádkoch zmínka bila, v množstvý pekních žén záleží. Plný jest slibmi techto Alkorán. Tak čítal bijs’ v  S u r a ť e  46: Muži a ženi, o ničem sa v raji ňestarajíc, na hedvabních poduškách ležať a seďeť budú. V  S u r a ť e 48: Takovímto (o dobrích a bohabojních jest reč) raja dvere otevrené budú, kďe mako porozlíhajíc, mnhonásobními jablkámi a syrupem žiť budú, haňeblivé k temu ženi, ve velkosťi rovné a ňikďe jinde jak namužuv svojích oči obracajíce maťi budú. V  S u r a ť e 54: Verní budú bívať v mísťe záhradámi a studňámi plném, budú sa oďívať rúchem hedvábním, červením; budú sebe pojmať ďevčence z očima jasními a velkími, kterích bílek bude jak sňech, zreňice pak najčerňejšé. V  S u r ť e 62: Verícím buďe v raji poveďeno. Z všenásobného vám daného ovocá a z strovi najlepšéj jecťe a piťe pre skutki vaše dobré a na najrozkošňejšé posťele vedle običaja vašího pohlídajíc, berťe si panni najsvedčňejšé, z očima velkími a haňeblivími, na  žadného jeďiňe na manželuv svojích hledícími. V  S u r a ť e 65: Tam budú ležať verící na hedbavních pokrovcoch a šarlátovích presťradlách a vezmú sebe najšvárňejšé ďevki.

Pekná toto sláva, pekný raj toťižto! Jestli sa o počet žén, kolik jedenkaždý mať buďe, tázeš, ten ňebuďe jednaký, jako aňi peknosť jejích; podle míri dobrích učinkuv mzda táto ďelená buďe. Prvňího radu svatí obdržá po seďemnásťi z tak rozkošnú podstatu, že kďibi jeden toliko vlas z ňekteréj hlavi zpadél na zem, dvakrát víc jak slúnce bi svíťil.

A z techto učeňí pocháza, že oňi e u l e n m e c h  svúj ňé len za podcťivý a slobodný, ale I za potrebný uznávajú. Žáden sa s ňích bez ženi ňeostarí, príkaz jest, bi sa všecci žeňili a vidávali, čímnáhle kdo pjet a dvacet rokuv starý jest, čehož sa i mophti v nahováráňí svém dotíka. Muhammed dopusťil dve, tri neb štiri pojmať, včil ale običaj jest juž tolko vzáť, kolko kdo vichovať múže. Odtúd sultán držáva sebe aj tristo osób pod jmenem manželék pomimo množstvý súložníc. Kňížatá a prvňí po sultánovi mávají po štiricaťi, které osobitňe opatrují neb klešťenci neb chlapci, kterí dvanácť rokuv jesšťe ňeprežili. Jestliže sa ňekterá z manželek ňepáči, múže ju pusťiť, odehnať a s ňú roztrhnúť manželstvý. toto ňeomilňe vimislil Muhammed ku príkrivé zlosťi, z kterú sluhu svého Zeidna ženu odjal a svojú učiňil, neb v Alkoráňe takto leží: Ponevádč Zeiden bil jest sa z manželkú svojú a ju odehnal, ja, jenž Búch váš jsem, ju dávam za manželku Proroku vašému; a má vúla jest, bi každý muž pozatím bez hríchu manželku svoju prepusťiť móhel. Dovoleňí pak toto z podobním spúsobem a običajem zachovávajú: Ponajprv, kdo ženu svú odlučuje, musí jéj viplaťiť veno, které slíbil, kďiž ju pojmal. Po druhé, kdo sa ze svojú rozpáril, múže ju zas za sviju prijať a zas odelať až do štvtího krátu, ano, i štvrtýkrát; ňesmí ništméň štrtýkrát ju naspát, jakž od druhího poznanú. Po treťí-dejžto muž ženu múže, žena ale muža ňemúže odlúčiť. Po štvrté-odlúčeňí takové musí biť pred a l p h a q u I n e m, který jest jeden u kňezuv a na to urízený: - Toto jest víra musulmanuv a všech muhammedanuv o stave manželském a preto žáden sa ňemusí, jak poveďeno jest, ďiviť, že oňi toto všem svím tak zjevňe, tak slobodňe raďá a odporujících I silá.

Pod čítaňím potrčeného sebe písma prleňí tvári a mnohonásbné jinšé meňeňí zas trpila mophtiho dcéra, čo všecko taťík za panenskú haňeblivosť držíc, ťešil ju a znovu tak dlho, tak široko toto srdca pohnúťi vichvaloval, mislíc, že vtedi a zatúď sa má železo kuvaťi, zakúď rozpálené jest.

Uveríc jednúc, že miluje, k temu pak I dobre znajíc, že na slíbeního sebe ješťe v maličkosťi posaváď vžďicki milosťive a častím vzdíchaňím očekáva a nasledovňe aj to take za pravé dr-žíc, že jinšá príčina ňeňi, pre kterú sa z včil zažádaním zvázať ňechce jak to z očekávňí; k temu všecku vťipu svého možnosť obráťil, bi preukázal, jak vetrová, daremná a príliš ňegrúntovná jest jéj náďej, jak ťemná v misli takém zatvrdlosť. Najťekšé a nejdúvodňejšé bilo, kďiž povedal: „Tolik rokuv jeho z najvetšú starosťú a bedlivosťú taťík hledal a za tolik rokuv jeho aňi len naj-menšího chíru o ňem ňelišal. Jestli bi, prví, žil, ňeopusťil bi i roďičum i tebe oznámiťi bár dobre, bár zle bi sa z ňím voďilo.

Jestli zle, hledal bi pomoc skrz odkaz ňejaký, ku kterímu, biť bi v jakoliv v hlbokéj ťemnici skovan a sužovan bil,pod tolikím ništmeňéj časem mohel spúsob a príležitosť naléznúť. Jestli pak dobre a po vúli veci jeho idú, bil bi aspon to znamenal, že on na nás žadnú potrebu ňemá, bez nás biť múže a preto abi jsme ho ňečekali, obzvláštňe tebe žebi ňebil odkázal, bijs’naňhozabudnúla, k druhímu kemukoliv slobodňe pristúpila, jinšého na jeho místo žeňícha hledala, ňeverím, biť bi ocelové aneb i od ocele tvrdšé mal srdce.“

Z tú múdrosťú a vážnosťú všecko toto predkladal taťík, že dcéra do ňemalích úzkosťí bila vehnatá. Ňebilo, čob‘ odpoveďeť móhla z téj nadevšecko príčini, kďiž viďela ňemoc svú vizraďenú biťi. Za púvodňíka a takího, který toto vibubnoval, ňé jinšího než neb Renaita neb lekára uznávala. K zretedlnímu techto predzveďeňí ňekolikrát chcela sa rovno pítaťi, odkúď ví mophti, že ona velebí, že zamilovala? Ale tolikrát radňéj slová juž na jaziku seďíce hltala, k príslušňejšímu je času chovajíc. Naposledi pak, kďiž ništméňéj mlúviť musila, tázala sa: „Jestli,“ praví, „toto tak jest a tak má biť, keho mi velký kňez, taťík múj, raďá, kterího za zaťa svého vezmúť míňa?“ A i z túto otázku ňé jinďe cílila, jak k známosťi zradca, ale ju ňeobsáhla, neb mophti ve všem vždi jéj lahoďiť chťejíc: „Teho,“ povedal, „teho ja za zaťa mého vezmúť míňim, teho tebe, moja, raďím, který tebe milý jest, tebe sa páči. Ňikdi (mlúvil daléj) sa mňe to manželství ňelíbilo, kterího základ milováňí osobi ňebilo. Ňikdi jsem také tích neb roďičuv neb príteluv ňechválil, kterí panňe neb mlaďencovi túto neb tehoto tak nahovarajú, že raddu jejich sileňí previšuje. Ňišt oňi víc v tento aňi ňemusá, aňi nemúžú, jak múdre ňeco ďeťomsvím predložiť, náchilnosť jejích k temu jsíce, který jích rozumnéj vúli jest, pozbúďaťi, ale ňé siliťi a núziťi, neb jestli čo dobrovolňe a slobodňe má biť vivoleňé, má biť zajisťestav tento jak z mnohích, tak take i ťeškích príčin.“

Pravdu má v reči téjto mophti. Jisťe, jestli čo jak on mlúví, stav společnosťi manželskéj od obidvuch osób slobodňe a dobrovolňe má biť vivolen. ňepotreba tu na bohatsvý a slávne jména prehlídať, než na lásku, kterí sa pojmajú, ponevádč jestli táto len u jedního zcházá, celé tam peklo juž zďe biťi skusujeme. Ňeňi manželstvý pre pokladi, ňé pre zadímené obrazi ustanovené, než preto jediné, čo z verního a skrúšeního milováňí pocháza. Jestli techdi ku opravďivímu techto aneb téjto milováňí žáden a žádná ňemúže biť prisilená, žáden rovňe a žádna ňemúže biť aňi k manželstvú prinúzená. Visí prvňé od vlastnéj a svéj saméj osobe známej chuťi, visí i druhé, neb druhé z prvňího rovno bez všeho prostrédku visí. - A bár bi toto jedenkaždý oťec, jednakaždá matka pilňéj pomislila! Ňikdo jím tú moc a vládu ňetají, bi plod svúj učili, kemu radňéj seba daťi má, ale kďiž ho ve vúli a náklonnosťi svéj zcela tvrdího a zaťíženího viďá, kďiž ho ve vúli a náklonnosťi svéj zcela tvrdího a zaťíženího viďá, kďiž z slovámi, buďto i najmudrejším ništ ňeprospechujú, což musá a majú víc? Viďeďičovať asnaď? – Že obec najsobodňejšé má manželstvý, zdá sa.

Políbajíc ruku taťikovi, ďekuvala mdlá za lásku tak velkú a čas ješťe ňekterý sebe pítala k ňejakímu vecí téjto pomíšlaňí. Privolil on a vtedi jsíce veselý od ňéj odešél, veríc, že reč svá ňe do povetrý, ňež do srdca jej išla. Ona pak - treťú jéj včilejšá mophtiho prítomnosť ňemoc spúsobila. Poňimo láski a hňevu juž i strachem bila raňená, neb budúci svúj boj dobre merkovala a bárs bi proťivníka svého prevíšila, bárs od ňeho prevíšená bila, jednaké jestli ňé života, ale česťi svéj nebezpečenstvý biťi prehlídala. Shledala ňevolná z všem svím vťipem, kterak bi zlosť tuto odvráťila, úpadu takímu uťékla, ale všecko své hledáňi ňišť bilo; buďto sa z chvílku jsúcí ňejaký spúsob ukazoval, vcházali ňištmeňéj hňeďki do mislu mnohé závadi a prekážki, které všecko polechťšení ňivočili. Zúfala a v zúfanli vosťi aňi Renaitovi ňeodpusťila, mluvíc: “Bil bijs`, ach bil bijs` kďekoliv rdňej zustal,jak sem prišel! O, nešťastné oči, které ťa viďeli, ňešťastná tvá tvár, která ťimž očum a srdcu tak počarovala! Kďi bi ťa bilo nebe ňé v tej sličnosťi, šlechetnosti, kráse a peknosťi stvorilo, kďi bi ťi bilo tu rozkošnú postavu zatajilo, jak sa ňemala, která sa potknúla, potknúť, jak blahoslavená mala zetrvávať! –– A ješte aňi len tak úbohú, tak skrz teba umučunú, o, aňi len najmenším slovíčkem neťešíš! Kďi bijs` len tú, která najodhodenejšá jest, náďej čiňil! –– Biť bi i z kraja techto skrz zázračnú ňejaku moc viňesená bila, biť bi sa jak šťestlive do zeme našéj dostala, aňi tam bich jinšé ňeodpoveďel, jak: Ňemilujem! –– Slová, nad které žádné trpkejšé, žádné ňemúžú biť ukrutňejšé! –– Ale i ja (sebe potem domlúvala) ňeopatrná, ňemúdra! Prečo neb proťi začátku ohňa ňé jsem silňéj mňa postavila, neb prinajméň, kďiž juž rozšíren jest, bi druhím v uši ňevstúpil, snážňej a pečlivéj ňé jsem pracovala! Poznať i móhla i musila jsem všecki tito pretržki, veďeť jsem mala vše tito príhodi. –– Mám svedkuv lhať ňeznajících a ňemohúcích, listi moje. Kam sa techdi obráťím, čo počňem, čeho sa chiťím? –– Buďem, buďem príklad všem blázňive milujícim!

Ti pak nadevšecko(lekára znamenala, ačkoliv, jakpoveďel Jsem, ňé techto zplna, než  neb techto nebRenaita za zradca Svého uznávala), ti slibu zrušitel, ti z liduv najzlobivejší, najprospašňejší, ti narozpusťilejší, najzlomiselnejší! –– Jestli bijs` bil dobrý bil, ňebil bijs` zuťekal z kraju tvého, ze stavu tvého, z vereňí tvého. Dáváš znať, kteréj a jakéj jsi srsťi. –– Ale neb zhiňem, neb žiť buďem, bár zhiňem, musí vzáť svúj všetečná tvá smelosť trestúnek, tvá drzosť, tvá ňehaňeblivá a prísná opovážlivosť. Ňeustúpiš vislúženéj mstve a poťuke, buď jakkoliv rozumný, jakkoliv učelý.“

V takíchto mišlenkách, v takémto ze sebú sam,ú zmluváňí, v mnohonásobném nebezpečnosti svéj rozjímáňí pristihnúl ju večer, prisťihla i noc a ťelo skrz tak tuhé a dlhé ducha pracováňí jsúce unuvané, svúj odpočinek žádalo. Usnula techdi, vivráťíc sa na lúžko ňenadále. Pneváďč pak duša ňikdi ňeňi spokojná, svú ustavičňe koná povinnosť a pioneváďč običajne, čo ve dňe pozorňéj, obzvlášťe ale pred dolulíhaňím rozmíšlame, teho obrazi i v sňe nám, zustávajú, z tím sa sňívame, všecko to, čo bďíca panna rozvažovala i v spajícej misli sa plétlo. I tam lála seba, že z veťšú pilnosťú v svéj veci ňechodila, že túžlivosť svú víc ňekrila, ňeostríhala, aj vtedi vaďila sa z lekárem, hrozila sa mu, slibovala hojný žold, víslúžku. Ale najvetší sňíváňí techto ďíl záležil v nebezpečenstvý tak jasňe vimalovanému, že sa panna mnohokrát va všech údoch ztrásla, z posťele jak vredem pochiťená ztrhla. Zdálo sa jéj, čo jsíce takímu tam pohlavú ňeňi običaj, že z Renaitem a z ňekterími ješťe domajšími višla na polóvku do hór širokíck. Kďe odvráťíc sa ňekolik od drukích, napadla na juž poreňeního a ztej príčini ďivokším hňevem rozpálaního brava, který z penícú sa hubú, z zuboma stromi parajícími, čím náhle ju zazrel, bežal a koňa, na kterém seďela, chitro dohoňíc, mnohím a silňím hrizeňím z nóch zhoďil. Na zem padnúcéj ňeprišla aňi šabla, aňi pištol na misel, abi sa prinajméň, kolikod ňevládi ženskéj mmožné jest, bráňila, ale na zbroj zabudnúc, v kriku toliko pomoc všecku hledala. Šťestlive ňištmeňéj, neb uslišaná jest a Renait bil ten, který sám ju aj slišal, aj ochotňe ku obraňe pribehnúl. Zeskočíš on ze svého, kterího take mal, koňa a ju naňho vihodíc, divoka ze všú jeho zúrivosťú na seba obraťil. Bojovali z celú silu obadva

A Renait jsíce pre dvojích život, veper pak ňé tak pre život jak pre pomstu, neb smrtedlnú juž na bruchu nosil ranu, často k nohám Renaitovím priskakoval, zubmi trískal, ale Renait tolikrát šťestlive pisku jeho uhnúl a ťeplé ješťe k nezastidnutím rani pridával. A kďiž po dlhšém čase z ubívajúcím z krvu aj duchem ostatnú vládu zeberíc, ostatňe jest sa hnal proťi ňemu, tak rúčňe meč prez hrtan až k srdcu jeho vbil, že bez všeho dalejšího kvitnúťi zrutné své ťelo po zemi roztáhnul.

Oddíchla si tuto mophtiho dcéra od velkého leknuťí, oddíchnúl i Renait od strašlivého boja a juž vesele obadva, tento peší, tamtá na koňi cestu k domu hledali, kďiž, ejhle, nová a mnohem ňebezpečňejsá jích dosťihla vojna. Jinší dva predešlím žatostním zďechajíciho kvičaňím z ležísk svích jsúce zbuďeni po hlase k pomoci rodu svému ponáhlali. Asnaď prv k zabitímu bili pribehl, ale mordára tam ňenájduc, po zavoňaňí len včil poklaďeních šlapáj ňé tak bežali, jak leťeli a z hustím společním krochaním k smeléj seba bitce napomenúc, obstali Renaita. Tento, jak jích ješťe zdaleka seba valících viďel: „Umreme (pravil k učedlníčce svojéj), umreme neb obadva neb ja sám. Bi sa techdi prvňé ňestalo, popchňi koňa a ži pamatujíca.“ Kďiž pak juž prítomní bili, privítajíc jích zpredku dvoma naráz pištoláma, ale bez uškoďení jejích, neb len zhikli sa po šťeťinách, priložil chrbét ročňejšímu stromu a v jednéj ruce proťi jednímu meč, v druhej proťi druhímu švancaru krúťil a urážal jích on jsíce dosť dlho, dosť pevno na jím on bil, postavil, však ňišť-meň, kďiž jednímu do chrbétnej kosťi hĺbšej zaťál a preto dlkšéj zbroj vikňišoval, od druhího na zem jest ztrhnutý. Panna, která ňélen ňeodešla pre velkosť láski, ano, rádňejňekolikrát z koňa chcela k pomoci zejdúť, ale krikem Renaitovím vždi jest zastavená, jak viďela že ho už veper vláčí, zeskočila a brániť ho začala daremňe, daremňe, a to z dvojnásobnéj príčini, neb ponajprv utlú, ušlechtilú, k sile aňi nezviklú aňi nezrozenú rukú čo móhla proťi hovadu takovému? Pichala, bodla, ale železo jéj od srsťi daléj ňeišlo, k temu aj ril juž ďivok v prsách Renaitovích. A to jak uhlédla, tak sa zhoďila k pisku brava, chťejíc i ona roztrhanú biťi, víc nežiťi.

Po mňeňí temto v velkém poťe probuďená, dokúď smisli po zbírala, nazdávala sa vpravďe, že v horách ze zvermi jest. Kďiž pak v celi a na posťeli svéj se zbadala, vtedi, čob` sen tak strašný znamenal, rozmíšľať počala, toťižto čo sa od svojích pochib ňe vinaučila, to pochibňe zachvávala. Neb sni viprávaťi, jim jkžto božskímu zjeveňí veriťi jest vec všem muhammedánum svatá, všem obecná. Odtúď motlitbui své majú, kterími Boha horlive prosá, bi jím časté sni dával, abi tak i zlé i dobré budúcnosťi prv,nežli sa prihoďá, viďeťi móhli. Blázňiví blázňivího vudca nasledovňíci! – Bez pochibi od nastavitela a víri svéj stvoritela toto mlzli, neb on aňi ňevím jaké, k nebu vzdvíhaňí své, z Bohem v noci zmlúvaňí vimíšlala vihlasoval. Čo čudu mezitím, že pokolení toto takím verí pletkám, kďiž rovná povera panuje aj u tích, kterích jináč i v svetskéj i v téj, která svetskúm, jakž od seba danú, previšuje, múdrosťi vicvičeňejších uznáváme? – Hlúposť táto podobňe i u nás (aspon u obce z ňedostatečniho, ku kterím prináleží, vinaučováňí) své místo, svú má počestnost.

Že bili volakedi sni, v kterích sa mnohé skritosťi opravďive predpovedali, kdo smí tajiťi? Tito pak, poneváďč potreba jejich prestala, prastali, aneb prinajméň raďšé  jsú ale nám o tíchto aňi žádňa zmlúvka, bi jsme, čo sa míšat nema, ňemíšali. Jsú ňištméň sni jinšé, které, poneváďč púvod svúj v zrozeňi človeka majú, znamenajú ňeco, obzvláštňe kďiž jsú každoročné. Tak jsú, kterí ustavičné tmi, dími, smrťi a pohrebi vídajú a takovíto mnohím smútek, neporadnim žálem bívajú obklúčení. Jsú druzí, predkterích očámi oheň, plemeň a všeliké červenosťihrajú. Tito majú víc,nežli potreba jest, krvi. Treťí jsú, kteríjednostajňe po potokoch a mori plujú, brehi chitajú, aneb na kterích vždicki prší. Tito znať dávajú, že krv jejich zbitečnú má v sebe vodu. Juž takémuto a podobnímu, kterího príčina v nás jest, sňívaňí múžeme ňekolik veriťi, z teho lekári ňejed núc mnohé seba chílícé ňemoci poznávajú. Ale pleťeňí to, které neb z preplňeního jídlem a nápojem žalúdka neb z náhodního misluv zbureňí povstáva za ňesklamajíce víchodi držaťi, juž na zlú,juž na dobrú stranu tlumačiťi, jest smích od modláruv pocházající. A kdob` bez pohnuťí slišal, že ku príkladu mnícha neb zajíca viďeťi jest blízo umríťi, do zrcadlapohlídaťi jest ďíťaťa narozeňí očekávaťi, že orli nad hlavú leťíce, nohi široké ňešťesťí, víno ale ze suda všecko vipité šťestíznamená. Toto prám jest také jak babské viďeňí, jím milosťive učiňenézjeveňí, které biť bi mnohích i v tem, z čeho škodlivá pochází pochiba, ňebilo sklamalo, čo Muhammed dal zretedlňe znať.

Po dlkšém a ostrejšém sna svého rozjimáňí o ťeškém svém a Renaitovém ňebezpečenstvý prorokovala panna. Vzala potem listi tehož Renaita a jednúc ješťe je ze slova pilňe prečí tajíc: „Pravdu (pravila z ríchlosťú), pravdu máš, bi jsme techdi obidva ňezahinuli, ži ti, neb ve mňe, jestli z dvúch, v kterém jest hrích.“ – Čudné ďevčaťa premeňeňí! Aňi sa nemeškala potem pristrojiťi a čím spíšej k mophtimu jíťi, kďe jak vkročila, prvňí on proti ňéj bežíc, objal ju a líbať ňeustával, viďic, že všecka jinšá jest, nežli bila len i pred jednú nocú. Ona pak, kďiž čas k mlúveňú dostala, boškajíc ruku jeho ze slušnú poňiženosťú:

„Mám (mluvila), taťíčku najmilší, skrúšenú jednu prosbu prv, jak o včerajšéj raďe spolu ňečo rozvažovať buďeme; ňech viďím náchilního a privolujúciho!“ –– Kďiž mophti odpoveďel, bi, čo chce, pítala, že všecko odpusťí, šla v začatéj reči: „Mláďeňec, praví, „kterího z tvím dobrotlivím dovoleňím k učení mému a bratrovému bila jsem prijala, v ňemalú vpadá u dvorních ňenavisť. Počínajú a hrube jsíceškamraťi, že bezbožník taký takú u nás skusuje lásku. Otče najláskavejší, proťi všej svéj vúli prisilený, toto ňeomílňe jakžto jisťe budúcepredviďíc, k nám pri šél, a i prisilený ňištmeňéj svú konal bedlive povinnost, poňimo téj pak (mnohomeňéj proťi téj) ništ, bi asnaď, bárs osožné ňeco poňimo službi svojej konajíc, príčinu ku mrmráňí zlostním ňedal jazikem. –– Ja mezitím tolik jsem sa od ňeho vinaučila, ten prospech jsem juž v uloženém umeňí obsáhla, který pre celý múj život dostatečný jest. Maťerinskíý jeho jazik znám dosť dobre, o mnohích krajínách, mestách a v ňích bívajících liduv tak sa buďem vešeť zmlúvať, jak bich taďe bila choďila čo jsem si i všecko z raďeňí jeho ku trvácňejšéj památce zapísala. – Ňech techdi, taíčku najláskavejší, ňech ňeňi za dobroďinstvý své, kďiž sa mi zlích zléj liduv misli za času ňepostavíme, zločinstvím viplaťen! Neb obávám sa ja a tuze, bi z reptáňí takého velký oheň ňebil rozežan. Juž oňechdi preukázali, jakáj jsú smelosťi, kďiž mu potalmňe na hospoďe jeho jed pripravili, kterích ačkoliv zúplna ňevím, z našího nitmeňéj jích biťi domu ňé daremňe, ňé slepe sa domňívám.“

Zeškrípajíc tuto zubama mophti a bradu chiťíc, ze seďení povstal: „A kdo (tázal sa s ňemalím hňevem), kdo jest vraždník tento, bich železo hňeďki vbil do prsu jeho? Poveď, proťi kemu len i Najmenšé máš mňeňí. –– Dám zločinca ostro hledťi a abi lenjeden bil nalezen, jak len jeden jest, dám všech mučiťi.“ – Zavázaňí toto své v tú hňeď chvílu chcel plňiťi, hňeď tam v prítomnosťi panni všech dvorních chcel povolaťi, natolko bil nad činem včil ponajprv čutim pozbuzený. Ale panna chiťíc ruku jeho: „Ňé to (mlúvila), prinajméň do príslušňejšího času! Tím spúsobem ňelén ňepomúžeme ňevinňímu, ale i jisťejšé ňebezpe čenstvý jak životu jeho, tak aj cťi a jménu našému stvoríme.

Čob` jinšé ríkalo mesto, keď bi toto slišalo, jak: Hle, pre jedného psa, čo čiňá ze svími spoluverníkmi? Jak trápá svích náboženníkuv pre jedního modlára, kterímu, jestli dušu ňevirá žajú násilňe, jestli ho ňezaškrťujú, aspon živobiťí jeho majú uhoršiť, do jarma krki, nohi do železa vtlačiť a na najtvrdšú prácu, pokaváď ňezdechňe, odsúďiť. Z techto (mluvilib` daléj) nad svetlo jasňéj viďeť múžeme, jak vzáctný u ních bil, jak ho milovali a kdo ví prečo a jak tuze milovali? – Juž z rečí podobních čo bi nasledovalo, či bi jsme ňebili i mi hrube zamotaní, ti sám svatú tvú múdrosťú uhlídáš. Žadné techdi ňech ňeňi zlomislitela vihledaváňí, žadná pomsta. Ale čož? – Jeden jeďinký jest spúsob, otče najdrakší, jak k našéj, tak aj k jeho ochraňe, jestli ho toťižto čím skoréj od nás pusťíme. Jak v temto meškáme, všecka, kterú jsem včil vipravila, ylosť nás obstane. Neb kleveráňí toto ňelen ňeutíchne, dokúď zďe buďe, ale sa i rozšíri a ponajprv jsíce po celém dvúre buďe rozňeseno, z dvúru potem vistúpí na ulice a place, na placoch a ulicách prijďe do vedomý všem Cahira obivatelum. a vtedi múžeme, kolik chce me, faleš tajiťi, nás čisťiti a uspravedlnovaťi, ňeskoro a darmo buďe. – Víš dobre, ňepochibujem, tatíčku, ononú ukrutnost, kterú Muhammed, tehož jména prvňí po velkém Proroku, buďto císar, prinúzen jest činiťi. Takli, že ono rozkošné mytilenské ďevča, Irene rečené, které jemu v chiťeňí Constantinopola jak najdrakšá lúpež bilo doňesené a které on mozi všemi, jak hodné bilo i najvíc miloval, takli, že on to ďevča predce ku spokojeňí škamrajícího vojstva a obce vlastnú sú rukú staťil? Neb čítáme, že kďiž jeho Mustaffa napomenúl, bi z láski takéj zpusťil, že jenizaruv a z jenizarmi celé vojstvo, z vojstvem pak i poddaních zle počíná maťi a preto strach jesr, bi rozbroj z veci tak maléj ňepovstal, odpoveďel, že dosťučiňí zaňedlha žádosti jejích. A vpravďe, neb po trích dňoch nist ňepovídajíc miléj, jak, abi sa najpekňéj pristrojila, vivédel ju na vistavený pod nebem trhún, kďe sa bilo povolané lidstvý zhrnúlo a tam, kďiž sa prv od okolo stojících pítal, či ona z svú šumnosťú ňezaslúžila i od seba, ačkoliv ňeňi zrozená muhammedánka, milovanú biťi, k ňéj sa obráťil a čib´ ňechcela za prvňú a najucťivejšú svú manželku korunovaná biťi, tázal sa jéj. Kďiž pak ona, jak móhla najpňížeňejšéj odpoveďela, že na každý jeho rozkaz, na každú službu hotová jest, levú vlasuv vrch, pravú pak meč chiťíc a vitrnúc, ňadále, ništ takého ňeočekavajícéj, hlavu zeťal, bi pohnutích upokojil. Toto i mi pácháť, taťíčku, blízo buďeme prisilení. Kďiž jednúc u veťšéj liduv stránki reč táto uši  a srdcá obsáhňe, kďiž sa rozestre, mláďenca k vúli jejích vidať musíme. On buďe sin smrťi a mi aňi tak slímu chíru ňeuťečeme, zustaňe u Cahirča nuv ňevikoreňitedlňe, že jsme s ňim skritú príbuznosť, skrité prítelstvý držali. – Ku odvrácení techdi dvojnásobného techto nešťesťí, múj najmilejší, múj najvádtňejší otče, prepusťime slobodního do vlasťi svéj. Žadnú ja víc, ja jsem rékla, na učeňí jeho ňemám potrebu, viplňil zajednanú svú službu. Dajme, čo jsme prislíbili, ňezdržajme, nad kterím ňijaké vladárstvý ňemáme, neb mi aňi jsme ho ňechiťili, aňi jakž od drhích chiťeního ňekúpili. Poťešme v strachu a trúchlevosťi dňi své trávícího a ništ jinšé jak zabiťí u nás každú hoďinu očekávajícího! Pusťime ( toto jest tá najskúšeňejšá moja prosba), pusťime mlaďenca k rodiňe svojéj!“

Mocné bilo panni orodováňí a v obdržeňí žádaního konca ňišt mu ňezcházalo. Neb mophti, mislíc trochu, jinšé ňemlúvil proťi, jak: „Velmi rád bich bil viďel,“ praví, „kďi bi sa bil prevráťil, neb takoví, jaký on jest, k velkéj bi mňe česťi, k velkímu take aj užitku slúžili, ale kďiž i sám ňemožnosť veci tejto v ňem jsem skusil a kďiž také (za kterích oznámeňí ja tebe dcéra má ďekujem, teba chválím) aj jeho aj naše jsú okolostojičniosťi, ňech má, čo pítaš. Pujďe z prvňú hňedki do krajuv tích idúcú loďú.“

Tak radostnú novinu chťejíc panna čím skoršéj Renaitovi zvestovať, v ten ďeň ješťe pod večer dala ho do záhradi, kďe bila na čerstvejšé povetrí zešl, privolaťi. Kterího jak viďela, ňemóhla obstáť (neb ačkoliv juž bil ven z ňebezpečenstvý smrt néj úpadi, ale po místách ješťe strupivímu aneb malomocnímu bil podobný), bi z očúv jéj ňekolik litosťivích a hňevlivích slzí ňevipadlo. Posilňíc ništmeňéj richle srdce, takto začala jazikem od ňeho viučením: „Tvému od nás vislobozeňí jináč i podle slibu i podle zrozenéj spravedlnosťi bili jsme ťi podlžňi; podpísal mophti. Navráťíš sa techdi k milím tvím rodičum, do miléj, v kteréj vichovan jsi, krajini, čím náhlé pohodlná a kteráb´ ťa až na místo móhla bezpečňe privédcťi, nalezená buďe príležitosť. Takopvú jestli ti pred našú pečlivosťú neb hospodára tvého neb skrz teba samého prv sa zvíš biťi, oznám, bi jsme ťa i listmi potrebními vedle možnosťi našéj zaopatrili i zaslúženú od platu jak taťík, tak i ja osobitňe dali. Dokúď pak toto viplňeno  buďe, ja z najveťšú poklonú ďekúvám za tak mnohé mňe preukázané dobroďeňí, za tak mnohé se mnú a pre mňa zňesené trpezlivosťi. Buďem pamatajíca na ňé a pamať mú ňezetre jeďiňe smrť; i po téjto buďem na tebapamatať, teba (krem jak včil v pochibe jsem) chváliť.To, čím jsem ťa jistú skutečnosťú zarmúčila  a obrazila, odpusť, neb poňížením srdcem odpitujem, zato ale, či v tvéj jeďiňe misli jest a o čem mé na mňa ňežaluje svedomý, aňi ňechcem, aňi ňemúžem odpitovať. – Však ale v tem obzvláštňe buďem bedlivá, bijs´ sa o jéjž méj ňevinnosti, o ňeklamajícém mém z tebú zacházeňí i oddáleňí pre zveďel a vtedi aspon, keď ti bárs mé, bárs ňeprítela mého víťazstvý prepísano buďe, rekňi: Ňemala tú, kterú jsem uveril,  vúlu, vtedi prinajmeňéj uznaj, že aj v našém pokoleňí jsú osobi ňešemetné, dúverné, na jíchž slová múže sa i múdrý smele spolíhaťi. Naposledi, ňé pre živor múj, neb ten straťiť ňeželím, než pre česť jak moju, tak tvoju prosím, čijs´ o listoch mích mophtimu ňečo ňepovedal?“ – Kďiž René reknúl, že ništ, pítala sa daléj: „A či jsi o ňích ňedržal nejaké zlúvaňí z lekárem naším?“ Kďiž aj tu odpoveďel, že nijaké aňi z lekárem, aniž z druhím kím, ano, že je najskritšéj opatruje. – „Čo pak (nasledovala panna) tenžlekár u teba o mňe viprával? Čo neb k chvále neb k potupe méj prednášal?“ – Kďiž tuto mlčaži počal nenadále a ňimo všeho mňeňí v pochibnosť prijdúc, bi asnaď, kterího on za opravďivího a najhodnoverňejšího svého prítele posaváď uznával, cečo krivého a misli učedlníčki svéj proťivného ňebil premlúvil, bi, který sa mu v každéj svéj reči za najopatrňejšího radca a najuprimnejšího (jedno vijmúc, čo hňeďvipovi) ochranca ukazoval, bi ten ňebil zlhal a nebo své nebo panni zahubeňí potajemňe ňerídil, kďiž, pravím, toto rozmíšlá a mlčí, ňevidíc, čob´ malo biť rečené, šla panna, mlúvíc: „Ňestrachuj sa, žádné sa tebe tuto ňestrojí ublížení, aňi ňijaké ňepovstaňe.

Ňebuďem ja ver mi, prenasledovať človeka, pokaváď ti tu zustaváš, aňi potem, jeďiňe od ňeho povolaná, skrz ňeho prisilená. Múžeš techdi bez všeho obávaňí pravdu zjeviťi a jestli má, ano, i tvoja tebe česť jest mila, i musíš. Neb bijs´ veďel, že ňé z všetečnosťi toto od teba vihledávám a abi jsi koňečňe všecku našu básen jasňe zrozumil, znaj, že ja sama jsem tá která bez kmínstvý a posmechu jistú vúlú a pravím srdcem veselý z tebú chcela držati. Ja jsem tá ňešťastná, která ťa z okna viďela, viďeniho milovala, milovaního meťi žádala. Bez všej pochibi ňemala jsem prijdúť a ňebila bich zajisťe do mišlenkuv techto prišla, ale sliš skritšé volačo. Ješťe v kolísce zasnúbená jsem jedního beglerbega sinovi, ale ten jšťe v chlapčenskích svích rokoch jest straťený. Ačkoliv pak taťík jeho a múj všecku o ňem ná ďalej hňeď vtedi zložili, ja ništméň o navráceňí jeho vždi jsem dúfala, ze sestrú jeho nadevšecko, kďiž mi ňé velmi pred dlhím časem znamenala, že list dostala v kterém ačkoliv jmeno své  a kraj, v kterém bívá, zamlčal, za bratra ale jéj sa uznává a tajný svúj príchod slibuje. A, o, kďibi toto bil učinil, aneb aspon prepísal, kďe zustáva, opravďive, buďto žena, z ťisíc ňebezpečenstím bila bich ho hledala, za ním bár na kraj sveta išla, tak  jeho, aščkoliv ňeznámího velebím, tak mu slib otce mého zachovávám! Pokuď techdi toto, dejžto úzké, mala jsem dúfáňí,  veďela jsem vždicki mophtimu odporovať, ústa jeho, o mém ne ustále manželstvý mluvícé, zuatkať. Žáden mi ňebil k srdcu, aňi ti bijs ňebil (odpusť dúvernosťi) asnaď bil, ňebila bich v tento, jak rkla jsem, mišlének prišla. Ale čož jsem móhla? V ti dňi,  které teba jsem viďela, trúchlivý chír uši naše naplňil, že toťižto dceru  b e g l e r b e g o v u, sestru tehož mého ženícha, morský jakýsi zbojník odňesel, čož, pravím, jsem móhla? Náďej má v dím jest obrácená, očekávaňí mé za daremné jsem musila uznati, ti jsi sa mi sám ze všech zalíbil, tebe smímu mňa daťi  jsem uríďila, teba pak mojím učiňiťi od téjž chvíle jsem hledala.

Ku konci temuto jsem ťa ponajprv do domu našího vťipne a z velkú jeďine prácú prevédla, dúfajíc, že ňejako k nám sám od seba privikňeš. Ale keď jsem zrovna odporné zmerkovala, podvodi jsem sa chiťila, ja za pravé držíc, že i ačkoliv zpredku ňechutné ťi vipadne naše vereňí , ale že z časem obmekňeš, čojs´ za kiselé a horké pokladal, za sladké uznáš skrz mé obzvláštňe, které v misli méj bilo nastrojené, z tebú zacházeňí. Bich pak jednúc, čo vec jest, mlúvila, viďíc, že všecká má múdrosť, všecka bedlivosť predce k dostaťí tvému ňeňí dostatečná, stránku jéj na dobrího teho muža, o ňemž sa vipituijem, bila jsem poruičila, poneváďč on v tem bil , v kterem ti, ňekdi náboženstvý a poneváďč jsem viďela, že sa častéj spolu  zcházaťe, prítelský znášaťe a téj jsem súďila príčini, že on buďe najsúcejší. Pochibila jsem ňeomílňe v prepísaňí prostredku a spúsobu, který jsem mu kázala zachovávať. Tam on, jak sa mi viďí, zbadal, kďe ja bez flašu cílím, čo pod pokrivú polujem, prečo teba naším učiňiti túžim, slovem, človek tento juž ví, že milujem a jsíce teba. Prvňí techto ďíl i mophtimu, keď ňé ti, jak mlúvíš, on ohlásil. Poveď techdi, uprimný, v čem reč jeho záležila, poveď za času, bich sa móhla prichistať proťi boju, který míňí povzdvihnúť. Že on mňa v ňenávisť u teba privédel, jest svedek list tvúj posledný pri konci. Chcem ništmeňéj i slová jeho slišaťi, bich zretedlňe všecki jeho mislenki pochopila.

Mlúvil René: „Zpredku“, praví, „kďiž do dvúru techto jsem prišel, prez ňekolik dňuv žádné jenšé mezi nami ňebili rozprávki jak obecné prítelské až po volaňí na velkonočnú vašu slavnosť. Vtedi a z tú priležitosťú začal mi vichvlaovať Muhammeda zákon z tú pohodlnosťú, ačkoliv ňé v ten ďen i namlúval bich ho prijal, do ňeho na príklad jeho dal mňa zapíásaťi. Ale ňedlho trvala v ňem misel táto; po krátkem časi prišél z najpoňižeňejším odpitovaňím. Prosil, bich ňemúdrému jeho dúvoďeňí odpustil, že banuje ňélen, kteú dával raddu, ale i účinek svúj vlastný. Lál, klál blázňivosť svoju a navráceňísvé žádal, mnohokrát, často a hotlive za ňím vzdichal. Od téj pak chvíle ňikdi ňečiňil o zákoňe vašém zmínku, kteráb´ bila chvalitebná, potupoval Muhammeda príkazi a zákazi, smál sa nad bláznivími je ho zázrakmi a nad vami, že vislepení jím veríťe. Napomínal ma, bich sa ňejako ňedal ošáliťi, bich mal pozor, nadevšecko, kďiž mopgti neb ti o veci téj buďeš mlúviť. Teba obvzlášťňe za najveťšú podvoďitelkiňu, za naškodňejšú falešníčku vipisovať ňeustával. Ňe jednúc mi povedal, že ti jsi ho zhubila, ti pokazila, slibujíc ňelen česži, ale i manželstvý tvoje. Tázal sa take ňekdi, čo ti mňe mlúviš, či podobňe se mnú ňezacházáš. V posledné tito dňi najvíc ma prenasledoval, či ti o lásce ňejsi ňeco môúvila, či ňekteré o temto ňemal jsem z tebu zaňeprázdňeňí, ale ja, kterák juž poveďel jsem, nišť o tem ňejen jemu, ale aňi druhímu kemu. A toto bívali naše reči, z tímto jsme običajňe čas trávili. –– Čo ostatnné jest, ňepokladaj mi, o panna, za hrích a vinnu, že jsem jemu ve všem a vždy uveril. Má tú vímluvnosť, tú vťipu vicvičenosť, tú obličeja, kďiž ňečo viprává , ňepremeňitedlnosť a stálosť, která i najobhlídňejšího na svú stranu múže pritáhnúť i najmúdrejsího sklamať. Timi slovami počínal, konal a končil ustavičňe, že jsem ho ňeéjen ňé za zlomiselníka  mého, ale i za najprozretedlejšího opatrnka ceňiť musil. Odpusť techdi všecki mé préstupki, které z zakéj vreli dúvernosťi, odpusť ti rani, které podcťivosťi a ňevinnosťi tvéj jsú spúsobené! –– Bil bich, o, kďi bich bil prv, čo včil vím, vďel! O, kďi bijs´ma bila o tem pred tím, či včil mezi jinšími povedáš, napomňela! –– Kďe ma dovédel zločiňec ten! na jaký ňé ma namlúvil účinek! O, milá, rozkošná, líbezná! –– O, má! –– Ale které toto tak zázračné, tak ňeslíchané a ňepomislené nebesuv Pána okolo mňa ríďeňí!“ –– Po slovách tíchto mrazem prejdutý z nóch padel a múdre bila panna ustanovila, že chlapcuv toliko (služebníci panén jsú tež jak vidatích chlapci a klešťenci u musulmanuv) ze sebú pojmula, neb podle običaje a zrozeňí svého po zahraďe behajíc, čas a slobodu dali ku prízňivejšímu  temuto spoluzmlúváňí a aňi ňezbadali Renéa zamdleňí, čo zlé malo biť pre obidvuch proroctvý. Ze zeme zdvihnútý a mislum svím skrz pannu navrácený  mlčal a aňi slova víc mlúviť ňemohúc, šél domuv, panna pak do svetlice svojej. Velkého a mnohonásobného srdca tknúťi bila v obidvuch príčina včilejšá hoďina, do hlbokích a mnohích jích prinésla mišlenkuv. Dcéra mophtiho pochopiť ňemóhla, odkúď ríchlé toto Renaita zmeňeňí povstalo, nerozumila, čob´ znamenalo. Renait pak rozpamataný, čo sebe taťík ješťe malému mlúvíval, čudovať sa a čob´ mal začnúťi, opakovať ňeprestával; juž všecko jinšé nežli predešlé v srdci a vúli jeho nastávalo, Mezitím po málo dňuv slišala panna, že jest loď v prístave,  která až do Vlachuv pujďe. V oňechdajšém techdi ješťe mňeňí vustávajic, bi ho čím skoršéj z všeho uškoďeňí zprosťila, pristrojíc, čo potrebné bilo, dala si ho posledňe privolať. Prijdúcimu dva uzli drahích klenotuv podávala, ríkajíc: „Jeden jest tvúj za trpeylivú tvú službu, druhý chovaj pre mňa, bich jestli neb doma ješťe neb na cesťe ňekďe ymárňená ňebuďem, móhla sa podle teho uchíliť, mezi vami ňejako živá biť. A odtúď, prosím ťa, yas preto, čo ťi je najvzáctňejšé, zlož zlé o mňe domňívaňí, pohlédňina mňa prinajméň vtedi milosrdním okem a ňeznáméj místo bezpečňejšé ( o nšt jinšé juž víc u teba ňestojím) yaopatrí. Neb čo jsem jednúc pre jistú príčinu v srdci mém silňe uložila, chcem viplňiť aj z prestaťím téjž príčini. Umíňila jsem bila y lidstvý techto vijdúť za tebú pre teba, kďi bijs´ bil čisté mé prosbi vislišal. Včil i odhoďená od teba pujďem, tak jsem zunuvala i  najvlastňejších, takú nechuťú a ňenávisťú jsem k ňím naplňená. Jestli mi podle žádosťi vše toto vipadňe, dobr, jestli ňé, ňemnoho ma buďem banovať, ňenaléyňe ma jakkolik ukrutná príhoda ňeprichistanú ňeobtvrdlú na seba. Ale na vipadnuťí takové, které ňeomílňe stokrát jest možňejšé jak ňé, juž včil ťi povedám konečné, večné: Ži a zdrav buď! Ňech ťa sprováďajú najlepší duchové a privedú bez všeho úpadu až na místo, z kterého jsi pre tvú prácu pohnúl, priveďeního ňech ňeopúšťajú povše časi, ňech všecki tvé dňi tak ríďa a spravujú, bi ťi každý bez i najmenšího mračna a zatmeňí nastal, išel a mrknúl, nakratce všecko, které falešné ňeňi jest, šťesťí, všecku spavedlivú blahoslavenosť verním a uúrimním ťi naveki vinšujem srdcem. – Včil, čo dávám, prijmi vďačne a prejďi k mophtimu. On ťa dá  do nastrojeního hajova bezpečňe dovécťi.“ Končila reč svú, ale z koncem reči ovráťíc sa k oknu a ručník viťáhnúc, prehorce začala kvíliť. V tem ništmeňej bil ju Renait predsťihnúl, juž sa jeho oči až začerveňili bili od plaču, neh kolik slóv, tolik sa mu strílek viďela do srdca jeho házaťi. A v postaveňí temto dlkší čas zetrvávali, oňemeli obadva, panna poveďený dar jeďiňe často potrčala, bi ho vezmúl, ale on jinšé varil v sebe. Až potem volakedi, keď srdečná bolesť ze slzámi bila ňekolik vilítá, dávali si zasék ňekteré slová, ale ze šťukáňím a zlámaním hlasem a Renait jsíce mlúvil nasledovňe: „Kďiž,“ praví, „tu odtuď odjíťi tak pevno jse dokončila, kďiž múdré toto pozbuďení vstúpilo do ducha tvého, dopusť, bich ťi vernú mú k tebe lásku prukázal, čekaj, dokúď s navráťim pre teba ve vlastnéj loďi. Príjďem, bárs ňe vodi, než samý oheň buďe pode mnú, prijďem a, aneb s tebou zemrem, neb... O viživeňí tvém žádnú ňemaj peč, ňepotrebujem ja tvé pokladi, kteréb´ teba móhli do velkého prv, nežli vislobození obdržíš, nebezpečenstvý vhoďiť. Jedno sa tážem: Či toťižto múžem dúfať, že má zustaňeš, bárs bijs´ teho tvého zasnúbenca nalézla? Či ňé mňe radňéj ťa dáš, který bez pochibi víc, jak on ťa zaslúžim? Aňi si ňemusíš pochibováňí čiňiť v tem, že jsi jemu juž slíbená, neb taťík tvúj to spravil, on pak v tem bez teba a tvého privoleňí ništ ňemóhel, v tebe pak žádné ješťe vtedi ňebilo privoleňí.“ – Začala panna ňekolik misliť, čo z tímto tázaňím chce znamenať, odpoveďela ništmeňéj hňedki, pravíc: „Bijs´ ti ňejaké nebezpečenstvý pre mňa postúpil, to bich aňi vtedi ňebila dopusťila, kďi bijs´ bil reknúl: Ja tvúj jsem a ti moja. Aj v tích okolostojičnosťách má mala biť starosť, bich ťa zdaleka a bez ublížeňí tvého nasledovala, neb prečo bich ja tebe i pobočňe bila móhla chceť uškoďiť? Mé šťesťí z tvím ňešťesťím ňikdi jsem ňežádala maťi, jestli pak to vtedi jsem míňila, ja bich ňemíňila včil? –– A preto ňeunúvaj sa, najmilejší, odpusť nákladum, šanuj je a teba. Mnoho lechťšéj múžem ja múj koňec z jedním mužem, kterího tu mám verního, jak z loďu tvojú dosáhnúťi, čo i ti uznáš, jestli rozvážíš, jak ťešká bi bila len i do téjž loďe z dvúru techto mňa dostaťi. – Na otázku tvú odpoveď múžeš viňésť z oňechdajšého mého v zahraďe mlúveňí. A čib´ sa tebe ňelíbila tá osoba, která kďiž bi ťa jednúc zamilovala, tebe bi sa vždicki chovala i z najužšú teba obdržať nádejú? Ti sám súď, či bi láska taká ňebila pravá, ňebila chvalitebná. Jestli ten živ a slobodný jest, jestli on ňé ma odhoďí, jeho jsem, jestli ale ten neb ňechce, neb pre ňejaké, mňe ňeznamé ustanoveňí ňemúže ma maťi, v ten čas rozkazuj: Jeho milujem ňé pre slib otce mého, než ja sama ňevím prečo, teba pak hňed po ňem nad všech jinších. On jest prvňí, ti druhý. – Ale poveď, proč sa toto vizveduješ, jsi čul ňečo o ňem, asnaď žije, asnaď víš, kďe zustává? Poveď, ver žáden do známosti techto ňeprijďe.“ – Nová tuto príčina žalu, nová praču ja u panni, tak i u Renaita.

A to jsíce čudné jest, že Ranaitove srdce ňepuklo, ňebilo rozňíťené na slišaní mlúveňí techto. Taká v takém ďevčaťi múdrosť, taká prízeň, taká k temu, kterího aňi obraz v misli svéj ňemala,  náchilnosť –– tak státlá láska, tak láskavá stálosť, tak stálá a lasková smelosť! –– Bil ništméň natolko pohnútý a zbúrený nad dúvernosťú túto, že víc ňikdi; ňenacházal ťelu svému místo, krúťil sa po svetlici, ruki lámajíc.

Trikrát jest pošél k prahu, trikrát s od ňeho vráťil, chťejíc i na hospodu jíťi a odtúď písmem uznaťi i ve svetlici zustaťi aústovňe vec visvedčovaťi, druhé toto potem viberíc, chiťil, políbal ruku panni a vovolal: „O, múže li biť verňejšá nad teba! Ano, múže li biť tebe ve vernosťi lin i zdaleka podobná! O, čož mám skrívať, bár ma aj smrť v okamžeňí zachiťí! Čož mám tajiť, čož pravdu ňevijaviť! – Ja jsem Ibrahim Ibrahima tripolítánskího beglerbega sin, ja jsem, jenž jsem sa z tebú v jeden ďen naroďil, ja, který hneď po narozeňí jest ťi zaslíben, kterího ruku do tvojéj vrtčili, na zanmeňí a svedectvý budúdího obidvuch spojeňí. Ja jsem ten, kterího zbojníci bili jsíce zajali, ale který jím v noci šťestlive uťékél, na cestu prišél, kaďe prám kupec vlaský domuv sa navracal, kteího ješťe v Solyme zamilujíc a k ňemu velkú jakúsi náklonnosť majíc, žádal a prosil jsem, bi ma ze sebu pojal, že jeho a ňé beglerbega chcem mať za taťíka. Ja jsem, ňepochibuj, najmilejšá, brater Fattimi, z kterú prv, nežli jest odveďená, vedle slibu mého i zlúval jsem ja.“      Na  toto a takéto Renaita viprávaňí, na tak ňenadálu radosť či bila, aneb aspon móhla sebe biť dcéra mophtiho prítomná, či ju ňezaňechali všecki smisli, ňevím; jest ništmeňéj prebratá, skríšená a to velmi ríchle. Sami dva bili pod celú túto reču a  venku toliko verný ten svúj služebník dvere opatroval, kďiž, hle, bez všeho oznámeňí šťira vojáci z hurtem vstúpili, z kterích dva pannu, dva pak Renaita vázali, zvazaních do dvuch rozďílních žaláruv vsaďili, aňi to ňedopusťíc, bi panna predňe k mophtimu móhla jíťi.

Bez omílki jak ona, tak aj Renait ňé v jinšém bili domňíváňí, než že rozprávki své jsú slišené a za ťepla ješťe mophtimu predňesené; ale ňé tak bilo. Čo veďel a veril v tem smém záležilo, že dcéra svá cizoverníka techto tuza zamilovala, že s ním o saméj lásce reči máva. V temto jeďiňe jsú obžalovaní a v temto jest mophti jakž v pravďe nebeskéj potvrzený, poneváďč žalobník ku preukázaňí opravďivosťi žalobi svojéj zázračné, moc lidskú previšujícé skutki pred očima jeho páchal. A z techto nasledovalo ponajprv, že on seba od samího Boha napomňeního veríc, aňi ňezavolaních dal obiťi, z teho nasledovalo po druhé, že i ňevislišeních na najtrpkejšú smrť ňelitoval odsúďiťi. Čím náhle Jest mu vislovený préstupek dcéri, rozpamatan na své v predošléj noci viďení, ješťe v prítomnosťi d e r v i s l a r a  (tento bil žalobník) ňekterích z D i v á n u rozkázal zebraťi, účinek súďiťi, ortel chstaťi; jedním všecci mislem, jedními ústámi zemreňí hodních uznali, z tím toliko rozˇOdílem, že panna (na príklad musulmanničkám) slávňéj mala biť zmárňená, z triumphem na místo viveďená.

To jak jéj jest oznámené, bi ništ, čo k svojéj, víc pak k najmilejšího sebe Reneita obraňe prislúchalo, ňeopusťila i prosiť, bi sa nad sebú, kterú jeďinkú má, zlitoval i dúvadiť a príčini ňeprehrešeňí svého posílať ňeprestávala, to všaďe a v každém odkazováňí dokladajíc, že kdibi vinná bila, ňebila bi za jeho preč visláňí orodovala. Hluchímu nišmeňéj spívala, ňelen ňé ujisťiť, ale aňi poslúchnúť ju ňechcel. – Čudná otce ku krvi svojéj spravedlnosť, čudná! – Ale tuposť rozumu asnaď a ňeznámosť Jisdtích zázrakuv múže ho vimlúvať. – Prčo pak panna ňeohlásila, kdo jest ten, kterího ona juž biťi zná? Však toto celé mophtiho a sudcuv dokončeňí malo zbúriť a zňivečiť?  Však  jestli láska jéj, kterú mala jakž ku Renaitovi, ňekeho pohoršila, ňemóhla pohoršiť, kterú mala jakž ku Ibrahimovi?  Proč techdi prostrédkem tímto ňežije ku zachováňí jak česťi, tak aj života obidvúch? Poznala toťižto a za jisté držala, že ačkoliv bi sebe spúsobem tímto spomóhla, ale ňé Renaitovi. Dobre pochopovala, že bi smrť techto pre jeho k muhammedánstvý ňenávisť len podlžila. Juž pak i jéj sa bilo toto zpríkrilo, aj ona k ňemu horkú pre čosi chuť dostala, dolož, že bezu ňeho ňijako ňechcela živá biťi a čo najvážňejšé bilo, svúj slib chcela viplňiťi. Z túto príležitosťú, od kteréj veťšá biť ňemóhla, uložila preukázaťi, že v ňéj žádná lesť ňebila, že ho i vtedi ješťe, kďiž za cizozemca od seba držan bil, pre čtnosťi aj dušné aj ťelesné všem jinším prednášala. –  Zrítka slíchaný skutek a jako zrítka slíchaný, tak pekný a chvalitený.

Mezitím k viplňeňí súdu bilo ponáhlané a juž jeden jeďinký toliko ďen mal jím svitnúť, jeden jeďinký mrknúť. Starala sa panna, a to samé koňečňev živoťe svém žádala, bi, poneváďč ústovňe ňemúže, skrz písmo prinajméň s Renaitem svím mlúviťi a jak od Renaita, tak i od Ibrahima najmilejšího odebraťi sa móhla. Velmi pohodlňe bil na stráž k žaláru jéj ten jistý verný (znal s on aj mophtimu za verního predávaťi) postaven. Temuto techdi dva ti pokladuv zvazki, které na násilné vojakuv vejduťí do šatního míška bila vztrčila, podajíc: „Maj toto za  poslušenstvý tvé predešlé a jedno ješťe naposledi preukáž.“ Pítala potem od ňeho potrebu ku písaňí a kďiž, čo mňela, odbavila, prosila, bi to čím najochotňejšéj Renaitovi doňesel. Boli v lisťe ponajprv, že na smrť jsú odsúzení pre milováňí, ale z čeho súdtak, aspon pre seba, ukrutný pocházal ňebilo, neb mophti ostatné ze sudcoma v skitosťi choval. Kdi bi sa ona bila začasu o zázrakoch dervišlarovích prezveďela a Renaitovi zveďené oznámila, bil bi je tenž Renair ňeomílňe zahanbil, do hrdla správca vtlkel a nasledovňe od ruki katovéj obidvuch visloboďil. – Druhá lista stránka samé v sebe mala odpitováňí : Uznávala ňevolná z velkú poníženosťú, že ona sama jest počátek, sama príčina najtrúchlivejšího techto vípadu, želilapréstupek, prosila, bi ho sebe odpusťil. Žádala i za ňeho, kďi bi to možne bilo, posekanú biťí, bi on jeďiňe v živožňťe svém ňevinném zustával. Naposledi znamenala mu, jakím duchem uložila ze sveta jíťi a preto napomínala ho, bi poveváďč i on v tem jest mňeňí, rod svúj zamlčal, ňevijevil prám na to v ňéj, na čo aj v sebe prehlídajíc.

Ništ Renait ze smťú svú, kterú včil najprv slišal (neb jeho bez ohláseňí aňi ňemislícího chceli vevéďcť) , nedbal, poneváďč spúsob a prostrédek, který v živoťe z mňeňím svím potreboval, zňivočen jes. Bez Fattimi, Van Stiphouta a včil juž i bez dcéri mophtiho ništ sebe ňemislil biťi na sveťe. Ale taková téjž mophtiho dcéri láska, takové seba, jenž sebe spomócť móhla, oželeňí ňévislovitedlňe rezalo srdce jeho, tím víc, že múdre aňi chceť ňemóhel ju vislobodiťi od prítomného ňešťesťí prám preto, prečo seba, neb zúplna tú též, kterú on, ríkala si biť príčinu na večnosť jíťi. Pomislíc nišmeňéj ňekolik, jak bi ju zachráňil i z tú pobožnú vúlu, vizvedal sa , čib´ ona ňebila posléď nežli on, katovaná. Čo kďiž tak budúcé na čas tento (ačkoliv prevráťilo jest sa potem)  posel pravil, zpísal svedectvý roďini svojéj zretedlňe na smisel tento:

Odpusť, otče, zdrž ruku mordára, ňelej ňevinnú ňevinného tvého ďíťaťa krv! Neb kterího jsi včil usmrťil, kterího tož tvé ďíťa milovalo, jeho bil zaslíbeňec. Usliš pravdu:

Kďiž menší bil ješťe úradník včilejší tripolitánský bašša a ti menší ješťe zákonník, bívali jsťe obadva v mesťe Kods Scherif a Velká mezi vami bila dúvernosť, velké tovarišstvý, velké společné milovláňí. Ku zachováňí príbuzného techto prítelstvý dal jsi ti dcéru túto tvú ňešťastnú a on dal sina svého a v tn jistý ďen hňeďki, v kteríž jednúc spolu na svetlo prijšli, slúbili jsťe jích sebe na budúcé z virosťením manželstvý. Bil jsi ti potem ňezadlha pocťen a na  mophtictvý kahirské povíšen; odejšél jsi z všemi tvojími. Odejšél ňeskoréj podobňe ucťený aj ten príbuzný tvúj do stolice sebe danéj, častku vecí a liduv svojích prez more vislajíc, částku pak, která potrebná bila po suchu ze sebú pojmúc. S ňím šél aj sin jeho až k zámku Zinin, ano, až k vrchu  Thábor bez všej prekážki jest sa priblížil, ale tam od blúďících a krádežo-lúpežem žijúcich Arabšťuv ňenadále jest obestan. Bráňil sa on z vojákmi svími, kolik móhel, prevíšen ništmeňéj počtem zbehávajícich sa, bi posmech a obeta ňezustal, píchnúc koňa, v behu své hledal oslobozeňí. Pána nasledovali aj sluhové, dva toliko zustajíc bár z vernosťi, bár ze zabudlivosťi pri chlapcovi, který aňi ňeznal, aňi ňemóhel na ňeskorém oslovi uťekať.

Tento ja jsem bil, opravďivý jména bašši tripolitanskího ďeďič, Ibrahim. Čo verím, za pravé uznáš, jestli rozvážíš, že žádnú jsem nemal príčinu za takího mňa predávaťi, lhaťi a predávaťi, po smrťi prinajméň.

Bijs´pak, čo sa se mnú daléj konalo i ti veďel i otci mému zpravdú oznámiť móhel, maj: Mi trá chiťení bivše, viveďení jsem na poveďený vrch do hlbokích podzemních jeskíň, ale dva z nás hňeďki bili posekaní, ja sám, který rovnú los též jsem z naríkaňím očekával, bez všeho ublížeňí jsem ňechan, ano, mňa kojiť a vúli méj lahoďiť ňeprestávali aj navráceňí k baššovi často slibujíc. Radďili sa mazitím ustavičňe, kterák bi móhli za mňa najbezpečnéj hojnú u bašši mzdu obdržať, jeho olúpiť. A po mnohém rozumuv svojích híbáňí aj nalézli spúsob, z kterím bili dokončili, bi list z mojím podpísaňím, ano,  i z viloženími mojú ruku prosbámi k ňemu bil vislan, bi za mňa jistý penizuv počet na jisté a kteréb´ oznámili, místo vislal, ale skrz jedního toliko človeka. A skrzevá doklad tento nález vťipu jejích velmi jím mal biť osožný, neb (jak sa daléj zmlúvali)  jestli, praví, víc jích príjďe jakžto silú a ňé penízmi, zaloch míňíc vikúpiťi, z ďír naších ňevizizňeme, dáme druhý list, v kterém smrťú chlapca sa buďeme hroziť, jestliže do uloženího času ňé tak, jak mi kážeme, učiňí. Kďiž pad podle našéj žádosťi jedního toliko pošle, peníze vezmúc, prádního pusťíme a to i druhý i treťíkrát konať múžeme, chlapca pak neb ňikdi, neb len keď sa nám líbíť buďe, naspát vislať. Toto jsem ja plňe, ačkoliv to v zrozeném sebe jaziku znášali, zrozumil, poneváďč ma taťík hňeď v maličkosťi arabštinu dal učiťi, jak i ti pamatať múžeš.

Oklamaní jsú mezitím bár svím šťestím, bár svím préstupkem, neb kďiž šťadréj ( asnaď z radosťi a náďeje budúcího techto vihráňí) dokola sebe všeliký nápoj prizdravkávajú, bruch Preplňili a hlavi prepili, nasledovala ťeškosť ťela a sen, po jedném, kďe seďeli, jsú sa vivracali; zaspali tuze všecci, aňi strážňíkuv ňevijmúc. Ja v malích ačkoliv tích rokách, jsem si pomislil: Bárs, pravím, oňi prebuďení mňa doháňa a naléznú, príhoda  má horšá ňebuďe, ja včil jest, ňedoťíčú sa oňi života mého pre své ňiňejšé uložení. Z tímto pozdvihnúl jsem sa zprostred ních a kaďe mesí do jeskiňesvíťil (noc bila ňé len v hlavách jejích, ale i venku) , drápal jsem sa a buďto jsem víckrát dolu spadel, naposledi ništmeňéj hore jsem sa nacházal. Odťúď, dejžto ňeznal jsem, na kterú sa mám stranu obráťiť, to mi ništmeňéj mladý múj rozum radďil, bich náproťivnú predešléj cestu držal. Poneváďč techdi hore proťi vrchu jsem bil veďen, dolu po vrchu jsem sa zpúšťal. A šťestlive, neb ňélen ňebežali za mnú zbojňící, ale aj cestu obecnú a tú jsíce, která do Tripolisi védla, ano, která k najmúdrejšímu a najpodcťivejšímu životu ma privédla, najšél jsem. Po téjto ňepriviklé a ňevládné nohi tčícího dohoňil muž vlaský, kterího jsem ja, aňi ňevím pre jakýdar, kďiž v Kods Scherife u taťíka mého za bezpečné své navracaňí orodoval, srdečňe bil zamiloval. Jak jsem ho viďel a poznal, chťil jsem ruku jeho a prosil, bi mňa do cudzích krajuv ze sebú pojmúl. On, ponevaďč víc jsem ja jemu ješťe pre jakúsi tvári podobnosť ja on mňe zalíben, bez všeho meškáňí mezi své ma veci posaďil a dokúď vojáci, kterí od taťíka mého ješťe v rečeném mesťe Kods Scherif jemu bili daní a kterí v tú chvílu v rozprávkachna ňekolik kročáj nazad zustanúc, jeho dosťihli, tak ma jest skoval, že od tíchž vojákuv, sprovoďiteluv svojích, ňeňi jest zmerkovan. Tak bezpečňe preňesen jsem cez všecki místá až k Tripolisi, všaďe svedčíc vojáci, že ňeňi potreba prespolníka teho veci prehlídat. Tak bezpečňe preňesen jsem, ale ňé bez obávaňí ňesícího, aj prez Tripolis mesto až do loďe, která tam príchod jeho očekávala, tak bezpečňe a šťestlive až do domu jeho priveďenjsem, držan a vichovan.   K lechčejšému svedectvý svého uvereňí a k chitrejšému jeho zrozumeňí písal bil toto Renait jazikem musulmannickím, který ňechcel aňi u Vlachuv zabudnúť.

Zavríc potem a sluhovi podajíc, prosil, bi s ňím ňé prv jsíce, než on juž na večnosťi buďe, ale vtedi hňeď pred smrťú panni k mophtimu bežal. Písal potem aj penňe a odeberíc sa od ňéj jak ona od ňeho, zdaleka a pobočňe toliko ohlašoval, žeb´ ona i ze svím mňeňím móhla žiťi, predkladal spúsob, radďil, bi ho prijala, velký mlúvil biťi rozďíl mezi ňú a sebu. Z techto panna mislem svím k temu, čobilo, cílíc, tázala sa služebňíka, čob´ bil ríkal. A kďiž on i vipravil i mophtimu prislúchajíci list rukám jéj odevzdal, otevrela, prečítala a mezi lejícími sa po tvári slzámi chválila jsíce dobrotlivosť, ale bez ňeho ništ víc ňechťejíc a všecko zasek šťesťí zapovrhnúc, do míška svého vetkala, sluhovi kázajíc, bil to teprv u seba hledali, kďiž i jéj hlava po zemi  sa válať buďe, bi pak druhýkrát to ňepočal Renait, víc k ňemu jíťi zakázala.

Múžeš hádať, kterího bilo vetšé z dvúch tíchto seba milujících milováňí: Dcéra mophtiho bez Renaita zúpla ňechcela žiťi, Renait bez dcéri mophtiho, bi len ona žila, ňeželil, ano, žádal umríťi. A ovšem, že svú v temto bedlivosť vťipňe bilnastrojil po smrťi jeďiňe svojéj chcel seba uznaního maťi za bašši tripolánskího sina, bi toťižto panna vtedi bila od nebezpečenstvý sprošťená, kedi bi sa on juž žádného ňemusil lekať. Poneváďč pak mzimuhammedánmi bívať ňemíňala,  čiňil jéj náďej, znamenal, kterák koňec svúj má obsáhnúťi, jakžto: jestli ne bzz tím svojím verním, jako prv mislila učiňiť, do cesti vstúpí, neb (čo lepšé bíťi mlúvil) na príležitosť s Beňatek čekať buďe, skrz čo i písal mezi jenším Don Varletovi.

Pítal z najlaskavejšú chovanca poníženosťú, bi neb Van Stiphouta, jak jest sa domuv ňejako dostal, neb jinšího keho verního a jsúcího pre ňu vislal, ju na místo své velebil a živil. A list tento v ten ješťe ďen z loďú, z kterú on mal odejduť, odejšél.

Bil bi koňečňe a prv, nežli ostatňe mal díchnúť, oči své na veki zavreť aj Fattime sestre písal, duchovné ňečo radďil, ale kam? – Bez pochibi musil zdúfať o jéj nalezeňí a preto krvavími ju jeďiňe slzámi oplakať.

Viďme mezitím prinajméň, čo s ňú jest sa čiňilo po odvezeňí jéj a opusťíc Renaita z dcérú mophtiho jakžto opravďivích sinuv smrťi, príklad milujících; viďme take koňec príhodi Van Stiphoutovéj.