DOBRODRUŽSTVÁ  TRIPOLSKÉJHO  KADIHO A JEHO PODIVUHODNÉ ROZPRÁVANIE O OSUDOCH DON VARLETA A JEHO ŽENY

Tento, potem nežli Aborysa ňikďe na mori nedohonil, bežal až do barbaritskéj Tripolisi a ani tam ho ňenaleznúc, otca ťáhnúl na otázku, či bi aspon místo siná svého, na kterém sa najivíc zdržá, známe nemal, ale kďiž samé ňé odpovedal ustavične, učiňíc u mesta, jestli bi ňekdi prijšél, porádki, navrátil sa odtúď, ,ale kďéb' cestu svú mal naprávať, ňeveďíc, neb domov jíťi strach bil veliký, poneváďč za straťenú Fattimu on mal u bašši vistáť. Mezitím prihnan jest z karavellú svú na místo, kďe oňechdi zlámaňí korába Aborys podstúpil a jak potopeních sem tam tam povrchu ťeňících nacházal, prijdúc v domnívaňí, či bi toto nebili, kterích honí, dal sa hledať aj Fattimu dokola po voďe a pri brehoch. Tuto pák nenadále na-leznúl Aborysa. On z velkím šťestím bil predce vipluval do sigoťi z jedním svím tovarišem a tam, poneváďč pre obklíčeňí mora že všech strán nikam ňemóhel vistúpiť, další svúj prospech v bíďe bez panovaní očekával, mekujíc stále, kedi sa nejaká loď bár že svojich, kterich on ňeomilňe vic mal, bárs druhá jaká nablíži, v ňejž bi bil odtúď vivezen a k stratenej slobode navrácen. Túto techdi jak viďel, pospíchal, ale blížéj prijdúc a že zastaví, jakí bi v ňéj lidé bili, poznajíc, spátkoval sa, radnej ňilkdi že sigoťe ňechťíc viňesením biťi, jak do rúk takich padnutí. Kterák ništmeňéj on jest poznal tíchto, tak aj poznan bil od ňekterích s nich. Kričali hňeďiki, že tu jest zloďej a s krikem sa sipali všeci i z caddim po jeho Šlapajách a po lesi jsú sa roztrásli.

Toto pák, čo ňešťestí jeho malo biť, k úžitku a k vislobo-zeňí sprováedzalo, neb skril jest sa i z tím svojím, dokúď taďe dáléj prebehli bez radu a pilnosťi polující a tak povstanúe k lodi bežal. Vej'šél do ňéj a ju, poneváďč okrem k veslum privázaních žáden prítomný nebil, svoju učinil. Neodbil ništmeňéj porád, bi viťazstvý a pomstvu preukázal, kormanni'kum, jestli bi mlčali, slobodu prislibíc, čekal, kďiž unuvaní jeden po druhém budú pricházať, bi jích, ani ňemislících, kusoval. A tak jest sa stalo. Kterák rozďílňe bili jsú sa rozbehli, tak rozďílňe po jedném do loďe vkrovali a márnení bili až do dvúch, z níchž jeden bil caddi. Na techto bez pochibi najveťšú potrebu mali, ale nebil, dejžto hledaný, viďen, musil predce zbadať čudné totož premenení. Dosť bilo ništmeňéj posledne Aborysovi, že ho na niísto své v pdstaťiňe na hlad privrel, který aj trpil prez ňekolko dňuv, pokaváď z prílivodi cuzozemci taďe ňeťenúli, jíchž potom pre všecko pirosil, bi ho vzali do krajuv svojich, neb druhú juž mal príčinu Straohu  lekaňí, včilejšú toťižto stratu, za kte-rú nemilosrdne mal biť trestan. Ačkoliv biť bi sa bil i zved'el, že bašša juž od neho zadné pocti ňetoud'e vibírať, ješťe bi :sa bil do Sýrii ňenachílil, neb aj o nem podobné že službi vizblečeňi bilo urízené.

Že nahodí Fattima z Van Stiphoutem, juž po vlásky pristrojena, precházala jeíst sa okolo prístavu prám vtedi, keď loď, v kteréj bil vezen, priväzovali. Jak ju viďel, zďesii sa, ani nemóhel ocum svojím hňedki uveriť; nesmel ju osloviť, zdaleka toliko za ňu ipokračoval až k domu Don Varletovímu. Tam potení od služebníkuv, že bi ona opravd'ive bila, potvrzeňí pítal, bi jméno své u ňéj ohlásili, bi ho k sebe, ništ zlého ňemislícího, než radnej z najveťšú poníženosťú nejakú milosrdenstvý částku žádajícího, pripusťila. Čo kďiž obcdržíc, vejšel, kleknúl porád k nohám jéj a: “Bárs vúla tvá", praví, “bárs proťi ňéj príhoda ňekterá sem ťa priňésla, buď litosťivá, o, panna a pani má!

Pomúž mi, jak z tvého múžeš, aneb prínajméň u prítomních (na Don Varleta a Van Stiiphouta ukazoval), u kterích ve velkéj ťa lásce biťi vid'ím, oroduj, bi ma na všecko posluhovaní podlé méj ješťe šeďivosťi hotovího pod ochranu svú prijali, na Boha aspoň samího, jak ňé na mňa, ačkoliik i na míňa múzu, neb jím chcem biť poslušný a jejích pozatím z celého srdca prehlídali, bich najmenej hladem na pokutu národu našího ňezhinúl!"

Prislibili všecci všecku svoju opatrnosť a Fattima ani dokončiť nedopustila, zdvihla ho, neb on bil, skrz kterího mnoho milosťi u bašši obsahovala, kďiž bašša nebil doma, jemu jsúce z čelím dvúrem poručená, činila, čo chcela, temuto obzvlaštňe svú slobodu a své s euzími zmlúváňí poďekúvať musila. Dobroďeňím takím bivše poťešený, viprával potem všecki své prí-padnosťi a své také aj Fattima na prosbi jeho bila začala, ale hneď zpredku na spomňeňí Ibrahim foratra, kterák on pre ňu chťejícú jíť prišél a včil v Cahiri ziahinúť musil, pre ukrutné srdca stískaní umkla. On pák slišíc jnieno Ibrahim, že až po eaváiď proti všech domňívaňí v živobiťí strvával a že ňé on toliko, buďtož zas móhel, ale ani Fattima u musulmannuv prebívať nechcela, že obadva tak nenávideli pokolení toto, vikríkel: “Allah," praví, – “techdi nezrušená musí bifi pravda, že v tích, od kterích sa rodíme, zrozeňí vetšá budúcich našich náchilnosťi stránka záleží, že z običajuv, vúle, zádosťi a činuv otcovskomaťerimskích mnoho do ďíték prelívano bívá?

Pred tolik rokoma, kolik ti, pani má, v tvém veku počtuješ a ňekolik ješťe mesícmi, kďiž jsem tak lechikím jak, kterí ťa uchiťili, chlebem žíjal, pot jinších pil, pristihli jsme tu oďtúď ňedaleko bohatý koráb, kterího dostaňí nemálo nám krvi vicero. Ne že bi jsme bili neb vládu neb poctení menší bili, neb vrhnúli jsrne sa bez všeho predešlého nás neb loďe našej ranení, ale – sliš, čo obličaj móhel, kterák po viďeňí jeho ruki naše, jináoki na ukrutnosť zviklé, strpali. Juž jsme vazali a kterí ňepodvolilá, klali a sekali, juž jsme aj truhli otvírali, keď z jedního loďe Ikúta pár liduv vistupílo v rokáoh a postave jednakích, tej rozkoše, šumnosťi a líbeznosťi, od kteréj veťšá ani pomislená nebila. Čokoliv bijs' človeku zadala, v ňíoh sa dokonale z prvňím hneď pohlednúťím biťi viďejo, ňé veťší pák jsme (natolko bili sebe v všem podobní) merkovali mezi nimi rozďíl, jak že jeden mužskú, druhý pák ženskú mal osobu. Tito z rečeního kúta vijdúc, potem, než jsú sa společňe políbali a ňečo sebe (posledné músilo biť dobreprátí)  mezi i nás   lítosťi   pohnú jícími   slzami premlúvili, rikávi vihmúc a meče chitíc, prišli  až  k nám a: “Dobrí muži (ríkali z ňeleknútú slobodu), dobrí  muži,   statki, které zďe jsú, všecki zeberťe, je ňikdi banovať ňebuďeme, jedno ništmeňéj prosíme, a to obdržíc že všú hodnosťú za dobrotli-vosť poďekujeme, bi jsme toťižto bez ublížení do kraju našího bili pustení. Toto jestli učiniť odporujeťe,  s nás  zadný osoh, zadnú službu neužijete,  veďte,  že na mísťe  temto ne'b skrz vaše neb naše vlastné ruki upadnúť uríďili jsme." Málo toto vi-retknúc, hleďeli na nás hrozními, kolko milovaní hodné jejích zrozeňí dopúšťalo, očima, chistajíc,  jaik bi kdo  k ním sa chcel priblížiť, zaťatí. – Uznať muisím, že na viďeňí a reč jejích kameňmi jsane zuBtali, jeden na druhího toliko jsme hleďeli, neznajíc, čemu bi veťší Čúd prislúchal, či smelosti takím ťelum neslušnej, či švárnosťi víc jak lidskéj?  Zádosťi jejích  ňeodporiť odporoval tenž jistý obraz, který na sebe nosili. Drakšé to bilo všecikím, nežli všecki, dejžto mnohé a v cene velké loďné jích poklad! a juž jedenkaždý v srdci svém ludaďal, čo a jak bi mal s nimi činiť, jak bi sa o nich z tovarišmi musil losovať. Po svích jích techdi pusťiť bila bi bila všem nevisí ovi tedln á škoda. Chitať pák jích že silu obávali jsme sa, bi jen i na vitrčeňí rúk našich sami seba, jak slíbili, ňepomárňili, neb aj držali v pravích jsíce meče proti nám, v levích pák pištole k srdcám svím pritknuté. Mezi to, kterí j ešte provazi a reťazi nemali,  pánuv svích smelosťú a čudováňím našim v duchu jsúc prosilňení, zbehli sa a vtedi, jakz reknúl j'sem, aj krvavé z nás  ťékli kropaje, neb slobodne ňé jsme smeli rúbat, bi z dvúch tích ňekterý částku nedostal, rozďeliť pák jích, bi oni samí a ostatní samí zustali, nebilo možné. Všad'e sa mezi svojimi krúťili, áno, jak najlepší vojenskí vudcové, kďe najvetšá bila nebezpečnosť, ta sa ťisli. Naposledi ale naše predce imusilo biť víťazstvý a čož bi bili mohli úbohí? – Porezali jsme všeckích tak, že dva ti ňejsú ranení. Což ništméň? – Ješťe nebili naši, chrbti k sťeňe priipríc, šťihali na nás a vtenkrát poraďíc sa mezi nami, jest dokončené bez pochibi, abi jestli kterímu má biť, mužovi radnej jaik žerie bilo ublížené. Techto techdi obklíčíc, poranili a zhoďili, áno, i chi-ťili jsme. Ale žena málo chibilo, že naveki nebila strafená, neb jak viďela uprímního svého privaleního, zatnúla ješťe jednímu do hlaví, ale nasledovne hňedíki kremeň pištole svojej na ocel spusťila a tak, kďi bi bil prach neb ňezvlhnúl, neb z pandvice Skrz mnohé házaní nebil visipan, skrz a skrz sa mala prestreliť. Chiťili jsme potení aj ju a všecku od obidvuoh, kterú bi si uškoďiť mohli, zbroj odeiberíc, vsaďili jsme jích do rozďílních komúrek, pilnú pec na nich držíc.

A toto dosaváď dobre neb spokojne, ale čo v ďeleňí lúpeže? – Velká jest povstala otázka a roztržitosť, o žene bez omílki najvíc, kterího bi ona musila biťi. Ti, Ikterí bili mezi nami najmenší jakžto z obce, a preto nijakú ju vedie práva obsáhnúť náďej nemali, mlúvili, bi jak žena, tak aj muž do Stamfoukí cisárovi bili vislaní, že ibi jsme za takový dar mnoho v prítomnosti, mnoho aj budúcňe dúfať mohli. Tajil to haram bašša (bil pák ten jistý, u kterího jsem aj v tvéj včil bil príčine, oťec Aborysa, pekního teho frajíra) a i dúvoďil ju svoju musiť biťi z običajniho a povčil vždi zachovávaního súdu, že on toťižto až posaváď ustavične tú vládal slobodu, bi si prvňí, čo chcel, z dostatích veci vibíral. I prosil a chcel hňedki dar, kterýb* od nadhoďené-ho cisára míňili očekávať, zložiťi, všem dosť učíňiťi, biť bi i celé, čím vláďe, pítali. Ja, který jsem bil postredny jakžto nad ostat-ními, ale jejích po iharam baššovi toliko vudce, postredňe jsem také aj súďil. Keď pán mlúvil, zdvíhal jsem pleca proťi poddaním, kďiž pák poddaní, zdvíhal jsem je proťi pánovi, v skritosťi i tomuto i tamtim jsem volil. Kďiž pák vespolek bili a dohadovať sa začali, to jedno slišávali óde mňa, že musí bit vimislen spúsob, z kterím obidvojéj stránki vúle majú bit spojené, prekážka rozkošného tovarišstvý zahaťená. Bili bi veďeli, kďe ja tímto cílím! A nebil bich dojista to mňeňí mé plňiťi príležitosť dostal. – Mňa z reči takej za málo dbajícího, kehokoliv bi bila osoba, pokladajte, jednim všecci hrdlem za strážca ustanovili, bich ju od všeho uškoďeňí opatroval, dokuď plne buďe dokon-čeno, čo sa s ňu má činiť. Prijal jsem službu tím vďačnej, čím tichá má voda víc rehi podmíjala a ihneď jsem ríďil, čo, kďe a jaik bich mal začať.

Mezitimto jsme prijali do sigoťe, morem z všech strán obklíče-nej, kďe običaj náš bíval odpočívať! a po dobrém zisku veselif i sa. Místo pre nás bilo pohodlné a nemalá pokladuv našich hromada tam pod zemú plesňila, bi sa bilo porád, jestli bi nás ňekdi núzňejšá príhoda privolila, čeho chiťiť. Vijdúce z korábov, ňe-kolik toliko v nich, kteríb po mori hľeďeli, ňechajíc, porozlihali jame sa plním počtem po tráve, zas ženu do raddi a súdu zaujmúc. Vudce v svém pítaňí strvával a juž aj mal jedníeh, kterí bár darmi, bár poslušenstvim nachílení podlé neho stáli, ale veťšá stránka závisťú rozpálená v svevolnosťi a bujnosti zu-stávala, mlúvíc naposledi: ,,Ništ," praví, “spravedlivejšéj ňemúže biť dokonano jak, abi poneváďž společnú jest prácu obdržaná, spolčená také bila. Jestli to ňé, pošlime ju (opetovali prvňé své radďeňí) najveťšímu sveta vladárovi a jak ani to, zabime, bi ona ťeškú ňekedí nedala rozbroju anezi nami príčinu, bi nebila kameň potknuťí a roztrasení jednosrdečného našého tovarišstvý. Pekná jest a poneváďž pekná, čo predpovídáme, nasledovať buďe. Každý si za krivdu buďe pokladať, jestli nad jednim z trích tíchto vúle naše ňezrovnáme.

Čo tito budúce prorokovali, to jsem ja čim spíšéj viďeť zadal a malo sa aj staťi v ten ješťe ďen, natolko počnúli biť jedni druhím protivní, kďiibi zvadi nenadala príhoda nebila roztrhla a mišlenki jejích k jinšénru odvráťila. Kterí v loďi bili na stráži, pošetrili plachti zdaleka plvajícího hájová. Znamení techdi, kterák musili, bez meškaní dali a bez meškaní také všecci na dané znamení zbroj zbírali, nebž úrad bil náš: žádního bezpečne ňeprepusťiť, kolík bi jsme mali, vždieki víc zadať, hledať a ztlkať. Aňiž bilo nám dosť, čo jinšíni ništmeňéj bíva, bi jsme toťižto Částku ňekterú dobrovolňe danú bili uspokojení a tak, kterí ju dávali, slobodních po cesťe svojej púšťali, všecko vždicki i z Údmi jsme chceli a šťesťilo sa nám toto jsíce dlhý čas, áno,  pretrhnuťí až dosaváď. Ale – preukázali nám ňiňejší zretedlňe, že ňejsme ňezvíťazitecní.

Vstúpíc do loďe a zastaví, znamenajícé jaké vojstvý jsme mi, viložíc, pohnúli proťi s krikem, jaký celému našému pokolení, kďiž bitku začína, običajný jest. Ja i vtedi na suchu pri pekních vezňuv zustal jsem, jedního v jednej, druhího pák v druhej skalnej jesňi osobitne majíc. Kďiž juž na strelení blízki bili, vislali, kteríb' sa otázali, či sa z dobrú vúlú z všem svini chcejú poddať, či radnej silu a nasledovne veťšé ňemilosrdenstvý skúsiť. Ale oni bár znali, že u zbojňikuv jednaká jest vždicki dobrota i dobrovolňe seba poručícídh i z mocú chiťeních, bárs ve vláďe svéj dúfali, odkázali, že prosa jsíce a i hotoví jsú ňečím slúžiť, bi bezpečne prejdúť mohli, všecko ništmeňéj i že sebú do takovích rúk zahodiťi, že sa jím mnoho vidí a pretož, že clicejú, (kolík možnosť dopraje, užitek pracovaní svého bráňiťi. Jestli budú prevíšení, vtedi (pravili), čo zadáme, máme, jestli ale oni prevíša, že si chcejú aj toto své potení z nás zaplaťiťi.

Takú odpoveďú najedovaní podpalovali hňedki ďelá, nastal tresk a zvuki v povetrý. Ani oni nemlčali, kolík títo jím posíjati, tolik oni navracali vítaní a pozdravení, a to z tak mírním úrokem, že hňed že začätlku k ním jest sa nakloňovalo víťazstvý, neb tak účele znali své gule naprávať, že všecki naše kusi neb ipošťípali, neb z úsaduv virazili. A vtedi z najprospešňejšího spusobu vihoďení záujmúť musili útlejší; priblížili sa, bi mečmi bila vec konaná, ale i tam nižší zustávali, ani jen jeden ňemóhel k ňíni vskočiť. Loď pák naša síru a smolu rozžatú, po všech jéj síranácih rozházanú, plameň chiťila natolko, že juž víc pro ohňu nežli proťi lidum bojovať musili, áno, zlosť táto tak je; sa rozšírila, že k brehu pospíchať muísili, bi neponorili. Naháňli ale jích i ta do bitki povolaní a z iprvňíeh tíchto činuv aj o na sledujících šťestlive mňející, ani nebili sklamaní, ňé predek to liko a prostrédek, ale i ikoňec j im slúžil, bár to pokuta bila bož; za ňepočtovitedlné naše préstupki, bárs čistá prípadnosť. Kterích zadní ňikdi ňejen nepremohli, ale ani nezmenšili, títo, ji náčki aj v počťe malí, roztrásli, zbili a zňiveeili zcela nás, koňec uíozili prez mnoho roku v panujícé spolčenej našej družine. Ale ja ovšem bez poehibovaní ňéjen ňevzdichal jsem nad čelím tímto ňešťesťím, než, jak reknúl jsem, ďichťil radnej a vinšbval podobné ňe, bich jeďiňe čím chitréj  a  Jechťšej osobu tú sám móhel obsáhnúť. A juž jsem bil z bohatstvý tolko pozbíral, kolko i mne i ďeďičum mojím stačiť mohlo. Mrkaní toliko mi chíbaJo, abich zplna boháčeín bil účiňen, poneváďž za svetla ju vivédcť nebil spúsob, ale i toto jsem obdržal posledne. Nebž do sigoťe vikročíc,  obidvoji  mnohem  ukrutňejšú  počali kvasbu, Tito odtúď zbírajíc duha, že v svéj jsú vlasťi a uprostred vše-ho svého, kterím preto za oltári a ohňišťá malo biť bojovano, tamtí pák bi počátek končení nepoškvrnili, ,ano, téz jak naši prájn pre život a veci.  Jest  techdi strkaní  šabél,  klesňeňí a zcela viťínaňí liduv i z jednej i druhej stráni podlžené až do západu slúnca a po zápaďe síúnca opadli konečne naši, Kďiž juž i o uťekáňí bilo zúfano, posla/1 k inňe haram bašša, bich i muža i ženu zabil a prijšel podcťive zemreť. Príslíbil jsem hneď obidvoje učiniť, bi jen posel k jalkéjkoliik ješťe pomoci naspat bežal, Vstúpíc potem k osobe, zvestoval jsem jéj, čo za rozkaz mám a že to porád vikonať musím. Híkal jsem, jestli bi ma porád nechcela nasledovať. Ona pák srdnaťe bez meškaní hlavu potrčíc: ,,Tu máš," praví, ,,aňi jen najmenšú chvílu ju nechcem nosiť, odrež hu, jak ma z mojím žiťi neňeháváš." Což jsem mal počnúť? Slíbil jsem, že aj muža vezmem a to zpravdú misiíc; i bežal jsem k nemu. Ale ten z rani i duše i ťela ležíc, ani na nohi stať ňemóhel. Bil bich ho techdi ňésť musíl, v bavení ništmeňéj a i v najkraťšém meškaní velká záležila nebezpečnosť, trích chťejíc oslobodiť, trích bich bil skinožil. Ale odtúd predce jsem ho viťáhel, bi druhýkrát ňekdo ta pribehnúc, čo óde mňa zanedbané bilo, ňeviplňil a zložíc ho na lepšé místo, polál jsem ranu, které nám slúživalo lekarstvím, zavázala. volaco drakšeho do rúcha vetkal, abi jestli povstane a ztaďe nejako viprovaďen buďe, život svúj chovať móhel. Z tímto navráťil jsem sa ríchle, z falšem mlúvíc, že on juž v loďce jest, bi jeďine i ona pospíchala. Uverila ňevolná, kráčala za mňú, ťiskla sa mezi šípi a tŕní, ale kďiž k monu prijdúc, viďela, že ňikdo krém nás dvuch tam ňebuďe, v plač, v krik, rúk lámaní jest sa pusťila, juž naspát mezi tlčících sa mínila utekať, juž do mora skočiť a čokoliv spravedlive milujícéj za straťeního svého žal a bolesť radiť múze, činiť. Čo všecko ja ňé na žart berie a v ten čas jináč jak prosbami a podlizovaním musiť zacházať uhlídajíc, jakkoliv odporujícú a seba házajícú vňesel jsem, potom pilne ju, bi si neuškodila, zaopatríc, kaďe najbližšá bila cesta, k zemi ponáhlil.

Kteráik jest sa pozďe z ostatními voďilo, či všecci neb ňé bili pobití, ňikdi, ačkolik žádaí a mnohonásobne pítai jsem sa, nemohlo mi biť poveďeno. Teprv jeďiňe, kďiž z jména Aborys, násilníka tvého, v pochybovaní jsem padnúl, čib' toto skrz nemožné nebil sin riďitela našího a kďiž vihledávajícímu, kďe bi taký človek obcoval, znamenano jest, že v Tripolisi Barbaritskéj, Kďiž skutočne i najšél jsem ho tam a i v rozďílném tázaňí zdržať jsem sa ňemóhel, bich ňeco od neho o úpadu tém slišal, teprv, pravím, jeďiňe zveďel jsem sa, že všecci bili pokvasení, tehož Aborysa vudca vijmúc, který jest sa predce visekal, utékel, skril a potem pobožňejší život zaujmúl. Ale o krásném tém vezňovi ništ mi neznal poveďeť. Buch vi, či tam zemrel jest, či od víťazuv nalezen a do vlasťi svojej odvezení

Beh múj bil šťestlivý. Priplavil jsem sa povolňe až do Beg-lerbegátu damasenskího, tam pák na sucho vikročíc, najal si príležitosť, která ma až do Kods Scherifu sprovaďila, néb od-tád jsem bil rodákem, ale lúpež moju zamazal a pošpaťil jsem po celej tvári, neb jinäč bil ibioh o ňu zajisťe bil priňesen. Mezitím, pani má, ňemisli zle o mne, aňiž ma maj v podozrení, jakžto bich bil na ňu prehrešil, ňé v cesťe toliko, ale ani doma óde mňa ne jinšé slišala, jakž abi sa dala se mnú zvážať, poneváďž ništ-meňéj i profi temuto ustavične bojovala, silu jak ňemóhel, tak ani ňehcel jsem biť od ňéj milovaný. Zavrel jsem ju jsíce v kúpeném óde mňa dome, vedie običaja našího dúfajíc bez pochi-bováňí, že ponajprv zabudne o predešlém (čo jináčki u veťšéj stránki pohlavý jejích dosť náhle sa stáva), potem (pák o dru-hém počne misliť, ale više teehto ništ jsem sa neodvážil. Po čaši potem nekterem, o čem foich sa najmenej bil namňíval, poroďila dvojčence, díťá nad ruže švárňejšé, dívčátko a chlapčeka, jako v jednu hoďinu na svetlo prinesené, tak sebe ve všem -podobné a opravdivé všecku rozkoš niatki svojej v maličkích hňedki svích obličajuv zplna ukazujícé. A z tíchto jedno, bich jistotu čím skoršej vizraďil, z tíchío jedno ti jsi, pani má, druhé pák nešťastný Ibralhlm bilo. – Odpusť (obitá ruku Fattimi a chcel ju líbať, ale ona nedopúšťala), odpusť najmilejšá, že jsem pozďe, odtrhnúc vás od matki vašej i ju Ukrutňe zarmúťil i nad vamii asnaď prestúpil, dežto vaše šťesťí podlé vtedajšího mého rozumu, mnohem viššej malo rostnúť, jak kďi bi jsťe bili u mňa zustávali. Uznávali pak jsťe potem za otce vašího Ibrahima, který v ti roki jen m o U a ešťe bil, nasledovne:

V ti dni také jedna že žén jeho poroďila, ale ňeobhlídňe, jako si pôrod do posťele vezmúc, v túž ho hneď noc, kdiž manžel ješťe o potešení svém ani ňeveďel, zadlávila. Poslala techdi pre mňa bez meškaní, znajíc, že ja mám čo podložiť a spojeními rukami mezi plačem, mezi jajkáňi:n, j'äk mohla, na j láskavejšej prosila, bich jéj jedno z vás pusťil, jestli nechcem, abi bila budúci hňedki deň ďevka smrťi. Což jsem mal činiť? Blížna má prítelikiňa bila, čas pák k rozmisleňí, čo z teho múze viplívať, zcházil mi. Bežal jsem techdi domuv a ;:a jedno dve jsem jéj priňesel, neb o to ma predce misel má múdre napomenula, bich keď jedno i druhé odevzdal, ať bi z časem nejako z plnej vašej podobnosť! lež nebila vijevená. A toto jsíce podlé žádosťi vipadlo. Jakkolik jsme mi -bili síkritosť našu naríďili, ju Ibraim ňikdi nepoznal, aňiž bi bil jakživ. Ale čo sa mi najhorkejšé stalo, bilo, že vás odevzda-jíc, i matM vašej jsem zbavený, neb tamtá všeho, i najťichšího vetru sa lekajíc, bi celú vec do ušuv manžela ňevefúkal, kďíž sa jest prezveďela, že táto neprestávajíc, naríka, ďítki své pitá, zatúď ma omrzala, zatúď i své i mé nebezpečanstvý predkladala, zatúď, bich ju neb slobodnú do zeme zrození svého pusťil, neb, predajíc na 'mnoho míľ, odvzdálil, namlúvala, že naposledi jen prínúzen jsem vúlu jéj plňiťi, z techto dvojího jedno čiňíťi. Zapredať ništmeňéj ju, biť bi mi bilo i ňevim čo za ňu bilo zložené, chceť jsem ňemóhel; natolko bi ma bilo srdce bolilo, jestli bi sa bil jinší z lidstvý našeho v nej radoval. Domuv pák ju vislať tež bilo na ten čas nemožné, neb aj odporovala jíťí, to mi vždicki povedajíc: f,Ponevád'ž trích jsi mi vitrhel, ništ mi na zemi ňepozustává, nemám kraju, ňé príbitku, ňé príteluv a zná-mích, všecko toto že srdcem a krvú moju zhinulo. Zhlož jen juž i mňa, bich čím spišéj smrt mu dlhú ciťiť a trpiť prestala." A ik tému ani Človek nebil, kterýb' taďemal cestu a kterímu bich ju i že silu bil vťisnúl. Neskoršej toliko napadel ]sem na kupca z podobného, feteré ona viznávala, náboženstvý že zeme Elche-bitz a od techto potem, než jsem sa s ním prv samotne zmlúvil a míňeňí mé jemu oznámil, pred spravcem mesta ňekolik piástrurv za ňu na spúsob jeďiňe, bi sa ňedomňívali, že hu darujem, jsem vzal, list slobodi obdržal a tak jemu odevzdal, pro-síc pre všedko, čo mu najvzáctňejše mohlo biťi, bi ju neb v Scan-driku, neb v druhém nekterem ikupeckém mesťe nekemu vernímu k vernému sprovoďeňí poručil, neb jestli bi i pozatím v žalosťi strvala, odkúď jest, jíťi nechcela, opatroval, od všej prekážki ostrihal. Za čo ňé jen navráťil jsem mu jeho piástri, ale i dodal k ním, kolík: aj k najdLkšímu jéj životu stačiť 'mohlo, i samej jsem do miska potajemňe na každú príhodu vstrčil. Čož jest sa s ňu potení činilo, prám jak o manželovi jéj, zhola ništ jsem ňeslišal.

A tato jest, najláskavejšá, tvé a bratra tvé'ho pocházaňí, toto bila vaša roďína! 2 čeho ňikdi jsem sa ja nečudoval, že ti ob-vzlaštňe (neb na tebe jsem to postraceňí Ibraímka najvíc móhel merkovať) takú jsi mala od nás a všeho našého odvrácenosť, k tím pák naproťi, kterích mi za ňeverníikuv pokladáme, takú náklonnosť, tak vrúcnu vždi na nich hleďeťi, s nimi mlúviťi zadosť. Mizla jsi ti to, dejžto nakrátce jsi je mizla, z prsňíkuv maťki tvojej. – Mzda moja za vás bila, že Ibrahim šumnosťú vašu velmi chiťený, prítelkiňe mojej ve všem jest s;a vďečil, ju nad ostane velebil, čokoliv pitala, plnil. Ona pák mne bivše mnohem podlžná, za mňa orodovať nezanechávala."

Nebila prítomná mislum svím Fattima, kďiž tajemstvý také víprävajícího caddiho poslúchala, čudovala sa jeďiňe >a v čuďe na človeka hleďíc, oňemila, .neb buďtož ťešký k vereííí viďel jest sa čin viznaný, nemožný ništmeňéj fié jest sa zdal. A z ja-kícth bi bila smela príčin zúplna skritú pred sebú vec tajiťi? – Jinše rozjímal Don Variet, jinšé misii], jinše srdca tknúťí cíťil. fíepoGhiboval1 tento v reči jeho, neb tam bil, kďe osoba i chiťená jest a i tam, od'kúď v čas Ibitki ztbojnídkéj odveďená jest. Znal ju on dobre a aj taho, čá bila. “Jaj mne, jaj mne!" – kričal od techtož času mnohokrát, ale čob' znamenal, čo želil, čo tak tuze oplakával, ani Fattime, ani caddimu ňezjevil, ňé jednúc tuž Fattimu prez ďen chital a ju objímajíc, líbajíc aj Renaita v ňéj líbať sebe viobrazoval, ňé jednúc prez ďen omdlíval pre... I radoval jest sa, uhlíďajíc túto i rmúťil ňeviďíc ... A druhá táto srdce prízeň tak róstla od chvíle do chvíle, že jestli bi jen ňekolik ješťe bil meškal Renait, do hrobu mal biť uložen. Zadné víc vodki, zadné práški, bud'to i celích lekárskích siklepuv, nemali spomócť, - Ale tento od smrťi, kterú mislem svím juž bil podstúpil, z múdrosťú svú sprošťený, dcéru mophtiho zaňe-chajíc, zdravý domuv prijdúc, zdvihnól ho z posťele, plné mu navráťil potešení.