RENÉ SA VRACIA DO VLASTI. ŠŤASTLIVÉ STRETNUTIE DON VARIETA S MANŽELKOU, RENÉHO A FATIMY S MATKOU, DOBRODRUŽNÝ ÚTEK HADIXY ZA RENÉM

Cestu mal bezpečnú, šťesťlivú, jenže dlho trvajícú. Vlactár loďe dobrovolňe aj ibez potrebnosti sem tam po mestách jest sa meškal a chťejícímu do jinšéj, kteráb' víc ponáhlila, príležitosť! prestúpiť, ňedopusťil, ríkajíc, že ,sa on na jeho až domuv dove-zeňí silne zavázal, čo zrušiť do (konca nechce. Dovédel pák že sebú z plním Arabšťa cophtíti jak jéj, tak aj svého hospoďina a dobroďinca dovolením tú jistú osobu ženskú, která ho od otrovi bila sprosťilla. Kterú jak uhlídnúl prez prah prekračujícú Don Variet, tak hňeďki ztithnúc sa že stolice, bežal a prv, nežlibi jen i slovo k Renaitovi bil premlúvil, pádel jéj na krk. „Ach", kričíc, „ach, ti li jsi najmilejšá, či sťin toliko tvoja! Lžú li oči mé, kďiž ťa viďím, klamú li ma ruki, kďiž sa ťa dotíkám, kďiž ťa držím! Múžem li, či múžem smislim mojím uveriť! –-Pohlédňi (mlúvil k pritomnimu caddimu), pohledni, ti múzu, jestli toto tá jest, kterú jsi že sigoťi s tebú preč vzal a po poro-zeňí jéj druhímu odevzďai? Pozri a sveďč mne omámenímu!" – Ten sa nablížíc a pilňejšej do ocov jéj pozrie, pádel k nohám obidvúch, Don Varietovi hlavú, že tak jest, kívajíc, vinni pák svéj odpustek jak od Don Varieta, tak aj od ňéj skrúšene pí-tajíc.

Vtedi Don Variet k Renaitovi: „Kďe jsi hu techdi, ti ňé chovanec, ale opravďivá má krv, spravodlivý múj sinú, našel, kďe jsi na ňu napadal, jako zázračne jsi ju, kďiž jsem juž aj teba oplakal, dostal a privédel?" – Kďiž Renait pre velký ďiv níšt ňemóhel, ju zas oibejmúc: „Ti techďi, rozkoš má, vždicki zelená, ustavične naríkaná, ňikďi ale ani oželená, ani dosť vinarí'kaná, ti .mi poveď, prečo jsi sa mi prv ňenavráťila, mé vdovectvý ňe-poťešila. Či jsi chcela a ňeveďela, neb ved'ela a nechcela, aneb bárs veďela, že žijem a aj chcela ké mne príjdúť, nemohla jsi pre vezeňí nejaké?"

Kďiž prvňé, pre kterého ríchlu velkosť téz ništ nemohla počať, srdca a ducha hnúťí v ňéj ňekolik spolahlo, mlúvila: „Žá-den žalár, najímilejší, zadné si o mne ňemisli vezeňí. U podcťiví-ho jsem bila človeka bez krivdi, bez i najmenšeho ublížení. Hneď zpredku velké se mnú učinil milosrdenstvý, neb z ťaškéj, do kteréj jisem bila skrz mnohé to prenášaní vpadla, ňemoei uzdravil ma a od teho času oťec k dcére svéj lepší ňeňi, jak on ké mne bil vždicki. Prečo to? Ačkoliv j:sem se ho mnohokrát, ču-dujíc, i tázaia, ňevím, jeďiňe, že keď jsem mu mé ňešťesťí vi-právala a (nasledovne tvé téz jmeno spornenúla, poveďel, že on .ňekdi ňejakíího Don Varieta dobre znal."

,,Taťík múj to musil biť (pretrhnúl reč jéj Don Variet), ku kterího lásce túto tebe preukazoval, neb pamätám, že on ňeko-likrát z kupectvím v Cahiri bil a tam odtúď muž j,akisi jakž reč-kého náboženstvý k nám podobne pricházajíc, u nás bidlil a mne ,tenž taťík íbttl poručil, bich, jestli jeho v kupectvý nasledovať buďem, z človekem tím pritelstvý držal. Prečokoliv tak dobrot-livý bil k tebe najuprimňejšá, nech jest požehnan a buďeme sa mu usilovať odslúžiť,". „Castokrát mi ríkal, častokrát ma napomínal (zas ona mlú-vila), bich, jestli má vúla jest, jestld sa mi u nich ňeco ňevďačí, k prítelum mími išla, že ma dá bezpečne až sem dovécť. Ale čož mne malo biť z prítelmi mími, teba ňemajíc? – 2ádné jsem nezadala, jestli mi od teba dané biť nemohlo, poťešeňí. Toto pák, jako bi j;sem bila smela dúfať, jako sa naň spolíhať, neviďím. V ranách ležícího jsem ťa musila opusťiť, v boji, kďejs' nové smrtedlné očakával, z kterích že Ibd jsi sa bil vfeloiboďil, dejžto slepú jakúci nádejú hnaná, ustavične jsem sa od každího ta pri-cházajícího dala vipitovať, ňiikdá ništméň ani jen pochibního chíru ňejsem slišala. Kterímu zveďelosť mu o tebe a že zveďe-losťi pocházající múj k tebe príchod spolu ďekuvať musíme, mláďenec tento jest. – Ale kterák ho ti (zďe sa jest v sporný plač pusťila) krvú tvú, spravedlivím tvim sinem nažívaš? Asnaď jsi, čo bich ja tím slobodnejšej bila mohla činiť, čím jisťejšá jsem bila o tvojej nežli ti o mojej smrti, dopustil? Asnaď jsi sa proťi zákazum, múdre, či žijem, či zemrela jsem, pochibujíc, z druhú spojil? O, mňa – jestli taik jest."

„Múj on jest", odpovedal Don Variet, „ale ti lepšej pohlédňi, najláskavejša, či také aj tvúj ňeňi." – Kďiž hleďela jsíce na neho, ale mlčala. – „Pozri techdi,,' pravil, „na pannu túto (Fattimu ukazoval) a poznávaj či dcéra tvá jest?" – Na tú .oči své obráťíc, objala ho, mlúvíc: „Toto jest opravďivý múj obraz, jistý plod života rného". – „Tento pák (povedal Don -Variet) jest podobnosť moja, mé nosí na sebe čáraňí a preto vztäštňe, kďiž jsem teba po zemi tej hiledal, bil óde mňa vtedi ješťe, kdo bi on bil, ňeznajícího zažádaný, ďivňe dostatý a odňe -,sený. On jest Ibrater dcéri tejto tvojej, ňé z jeho toláko a jéj, pre kterú keď išel, teba, hle, privédel, svedectvý. Ale aj z musul-manna techto (caddiho znamenal zásek), který najlepšej bez pochibi všecku vec musí znaťi, neb u ňehojs' dvojčence poroďila, on je tebe vzal a u kého bili, s tím vždicki bíval, ani ňeňi pričinia, pre kterub' íihal. Hleď techdi znovu ostrejšej, asnaď aj on nejaké má znamení, z kterého aj ti jeho za tvojiho, jako ja za mojího prijmeš."

Tuto Renait ukázal to, čo Pattime v Tripolisi, a ona: „O, jak nezaslúžené toto neba prohládaňí", vivolajíc, značkovala sa, že hu chiťiť musili, bi škodné nepadla. To sa Fattime, to Vaň Stiphoutovi, to Don Varletovi mnohokrát stávalo, to aj Renaitovi a temuto ňeomílňe vie nežli všeckim, obvláštňe kďiž...

Ješťe v prvňém tém svém zejdúťí  bili,  ješťe sa jeden naddruhího viďeňím ďivili, ješťe sa objímaním společním nebili nasíťili, roďičé ďítkám, ďítki roďičum z krkuv visili, radostli-vími sa vespolek slzami pollívali, od jedního k druhímu behali ješťe, toďiž z najbližňejšéj svetlice pekne pristrojená, veselím a v slíčnosťi Svéj, jak bi ništ ňemusil bil trpiť, nepremenením obličajem, ňepopleťením pre zňevláďeňi nôh krokem visia a učiňíc najprv všem společnú, kterú juž tam sa naučila, poklonu, líbežním usmíváňím pristúpila k Renéovi a zas sa jemu osobitne k zemi zpusťíc, vítala ho, ťešíc sa nad Šťestlivím jeho prícho-dem, Hadixa, majíc pri sebe aj jenizara.

Kďi bi to, čo na Renéovi v túž chválu bilo skúsiť, že strachu a ňé z radostlivího čudu bilo ipocházalo, Hadixu bijs' bil musil za Medsusu uznávať, neb jprám tak, kďiž ju vid'el, jak který Medusi na místo vlasuv haduv a škareďe pooranú tvár uhlédli, zblednúl, zmrznúl a sikameňil. A velmi neskoro, jeďiňe skrz vše-liké prikladané ISki, že žije, opomneňí oči .a reč na ňu obraťíc, ríkal: „Ňé darmo jsem ja začal to, čo včil jasne patrím od teba učinené, mňeťi, ikd'iž sa pán loďe, z kterú jsem vislaný, zbitecňe všaďe bavil a predce, že on sám ma až sem musí dodaťi, povedal. – Zvíťaziliajs', zvíťazila!"

„Ja jsem (mlúvila panna), ja dlhého tvého putuváňí príčina, ja jsem to tak uríďiía, bijs toťižto ňé ti prv nežli ja prišél a pre mňa z tolik najťeškejšim nebezpečenstvím pohnúl proťi mému cílu, naproťi mému ulložeňí, z kterím, kterák rozpamätať sa múžeš, z mu vlastnú a samú prácu tvoju jsem chcela zustaťi, tebe pre mňa zadné uškoďení ňestvorujíc a j;ako bich bila smela ňé pítať toliko pot tvúj a tvé pre mňa mnohonásobné lekáňí, ale aj dobrovolňe vše to mi od teba darované prijať, ňeviďela jsem, nemohla jsem sa naradďiť. K tému všdi sa mi zdalo vetšé z tebú, nežli samej jíťi nebezpečenstvý a jak ne vetšé, také jisťe, jak kďiž sa sama viberem, bi jsme techdi, jestli bi tak musilo biťi, obadva ňezhinúli, samú jsem sa za obidvuch obetovala. A to ňehaň, neb i tijs' bil o mne u nás v společném úpaďe, jak dobre víš, podobne iásku tvú nastrojil. Jestli jsem mezítim v dobrej méj vúli previnňila, odpusť (zloženními rukami prosila) , odpusť a za 'kteréj väsíobozeňi hotový jsi bil život tvúj položiť, ju, kďiž sa ťi samim nebam pomáhajícím bez tvéj starosťi priňésla, prijmi, ňeodhoď, ňepovrhňi!"

„Tak jest", povedal René, ,,máš ti pravdu. Jako bich ja teba z všem poslušenstvkn ňemusil prijatí, jak ibich ťa smel bez hrí-chu do neibés kričícího povnhnúť, odhoďiť?! Ale kterák ja mu k tebe lásku pozatím dosť viznáim, kďiž si má najpohodlnejšiu túto cestu zavrela?" – ,,Juž jsi ju dosť zretedlňe viznal," mlú-vila Hadixa, ,,a kďi bijs' bil stokrát more a Abavi potok pre mňa meral, vícéj viznaná, jasnejšej preukázaná biťi nemohla. Neb čo mezi smrťú a smrťú rozd'ílu? Tú pák juž si chcel (že toltko opakujem) pre mňa .podstúpiť." – Zďe mu znovu spomínala tú vťipnosť, kterú ju po usmrťeňí svém v živoťe chcel zadržať, dúvoďíc, jak velké ibi to bilo velkéj láski znamení, po-tem, čo ona z tím písmem učinila, jako ho iaž po smrťi svéj také biia rozkázala u seba hledaťi a aj baššovi do Tripolási poslaťi a kterák ho včil, že svého ňečo doložíc, doma nechala, abi do známosťi mophtiho prišlo, široko viprávaia.

„Ach, jsi Júno, Diana, Venus, jsi Pallas Hadbca", dokončil Re-naát a sednúl podlé ňéj.

VMadali si potem jeden po druhém všecci všecfki své prípad-nosťi a čím ti bili strašlivejše a žalostlivejäé vtedi, tím sladčejšu včil z pamáťki jejích radosť téivali. Sám caddi bil, který ňé jen ňeňi jest sa ťešdl, áno, velmi obával, neb viďel, že k tím prišél, kterích takého roztrasení, takého ňešťesťí on bil príčina, až dokúď ho radení všecci ňepočali rozveselovať. A prvňá jsíce bila pani, která ho takto oslovila: „Dobrý", pravíf „múzu, čo jsi prehrešií, víc ňeňi, jak žejs' v prvňém nás chiťeňí, tovarišum tvím 'pomáhajíc, téz částku zločinstvý mal; čo potem nasledovalo, zato ňé jeďiňe ňehoršim sa nad tebú, amo, radnej z celého ďekujem srdca, neb z ostatních žáden bi nebil, vím, rovne se mnú zacházaJ. Odňésel jsi ma jsíce, bach tvoja bila, alle kď.iž jsi skúsil, že všem tvím prosbám stále a ňepremeňitedlňe odpírám, od násilí jsi sa setvi slíchaním u vás a preto chvalitebním prí-kladem zdržal. ,Čojs' rečú ňemôhel, mooú jsi nechcel a po temto dal jsi ma do rúk ňé tvim náiboženníkum, ale do tích, kterích česť jsem juiž povlšila. Žejs' múj pôrod se mnú ta téz nedal i v tém múžeš biť vôhovoren, neb prv jsi ho bil preč kemusi poručil, vtedi totižto, kďiž jsi o mém tebe privolení jesťe nebil zúfal, a pretoz mňa odslajíc, nesmel j,si ho zas pítať. Cokolik pák nech bilo v čas ten, 'mne dosť jest, že ho včil pri mne viďím a ti zlož všecko lekáňí." – Po matce mlúvila Fattima: „Ja", praví, „mé vislobozeňí v svém koreni a ponajprv jemu musím pripísať, neb kďi íbi on bil nebil, nebila bich sa tak bezpečne z lidmi krajuv tíchto zmlúvala, nebila bich zadosť sem prijíťi dostala, nasledovne nebil bi sa toto Renait brater skrz Vaň Stiphouta zveďel, nebil bi mi o buducném svém ké mne prícho-ďe písal, nebití íbi prišél. A bárs bi to bil z osobitnej velikej ké mne láski aj učinil, kďi bi tento bil ňedopusťil, jakím spôsobení bi bál ké mne dostúpil? Kterák bi bil vec od seba urízenú se mnú zrovnal? Jako ma k uťekáňí tak rozežal, že uťekať jsem silňe chcela z všem ňešťesťím aj vtedi, kďiž jsem Renéa mého v bruchu ríb pohrebeního mislila?"

Po Fattime chváM caddiho dobroďeňí René, ale z častím tá-zaňim, čo -bi bil ustanovil, kďi bi ho bil nejako poznal? Na konci pák Don Variet toto ríkal: „Cokoliv jest sa mi stalo, bez neb dbpušťeňí neb dobrovolného bdhuv urazení ňeňi jest učiňeno. .Bil jsem všeeko, kďiž jsem sa že Sallernuma na nové do Benátek bidlo prenášal, potraťil, navráťilo sa mi všeeko. Deďičsitvý a hospodárstvý, které bilo .poibrané, hňeď po -boji tém sigotném aj z platem za rani moje naspát jest mi dané, neb kupci víťazi najprv, čo kterímu z vezňuv ňekdi jest u zlod'ejuv tích zhinulo, vičítali, čo ale 'poňimo teho v pokladuv ješťe višéj bilo, to mezi sebú a nami rovnú rozd'elili mírú. Manželka má (najveťší a najdrakší ňeomílňe múj poklad!) až posaváď bila straťená, ale čož chcem víc?! Mám aj najdrakšé jéj a mé zálohi, srna a dcéru, mám všecko. – Ti, múzu, za dobrotlivosť, kterújs' trím tímto mojím preukázal a mne štvrtímu, neb jsi ma z místa, jak jest aj od teba samího, ale mňa až jpoviäl ňeznajícího viprávané, odňé-sel, kďe jsem mal bit jisťe sikiinožen, rani mé jsi namastil, že zaňedlha potem bili zhojené a aj potrebu k živobiťí bil jsem od teba zaopatren, ti, pravím, múzu, za dobrotlivosť túto tvoju maj chléb v dome mém, pri stole mojém ustavičný. – Ti pák (Vaň Stiphouta objal a líbal), ti za ňeslíchamú ani mezi krvňími lásku, ti, bez .kterího z všeho techto ništ nemalo biťi, jakú mzdu rozkazuješ? Jsem li v stave hodne sať' odslúžiť? Ach, uznám, ňeňi jseon! Rozkáž náštmeňéj a čotkoláiv to buďe, skrúšene bez všeho meškaní zložím." – ,,Z laski čistej jsem sa na to vzal a ňé za plat", odpoveďel Van Stiphout.

Po čase ňekterém, kďiž bili všecci znromažďeňi, Don Variet svadbi zmínku učinil a Fattima, kterák prvná bila otázaná, tak prvňá odpovedala: ,,Ja", praví, „jestli kému z dovolením roďi-čuv žádnímu jinšímu než mému, jaík tme ňeodhoďí, visloboďiťe-lovi." – Zasmiáli jsú sa všecci, ona palk v celém obličaji jak ruža zustala, neb Vaň Stiphout bil kňez. Ale jéj René chcel pomáhať, ríkajíc: „Asnaď to ďopusťí učitelovi inému, snáď dá slobodu". – Ništ ňepoveďel Vaň Stiphout, ale ostrozsbúreňejším toliko okem na Renaita pdhlédinúl

Obráťil sa ;potem Don Variet k temuž Renaitovi, ale ani ústa ješťe nebil otevrel, kďiž on, (predbehnúc ho, mlúvil: „Ja jsíce ňejsem, otce. naj láskavejší, z počtu tích, v jejíchž mozgoch jest vináseďené a vikľuvané také j,aikési božské do stavu jedního povolávaní, že který to nenasleduje, ňéjen ňebuďe jinďe, ale ani ňemúže biť spasený. Jestli bi, čo tak dúverňe a ochotne a smelé ríkajú, preukázali, kďi bi mlúveňí své neb písaním neb z 'úst 'precházajjícím svedectvím visvetlili a potvrzili, vtedi bi ňeomilňe blázen a teho jistého trestaní, které pravá, bál hoden, kdoikoliv bi jím neveril, ale holú jejích reč, slová, okrem samího zvuiku a daremného ihlupejšich strašení, zadnú jinšú silu ňema-jícé, kdo jen i prostredné rozumný, ňepovídam za svätú pravdu, ale i za pravdepodobnosť povinný jest uznávať? Jak bi božská milosť skutočne pretož, že to takoví svedčá a viznávajú, tímto neb tamtím okotostojičnosťám musila biť privázaná, jak bi človek z tej príčini, že do vichválenéj od ňich liduv hromadi ňevstupuje, dokonca žádním prostrédkem aňi chceť toliko ňemóhel dobré čiňiťi a od zlého sa varovaťi.

Múže mezitím Búch (Kdo smi tajiť všemohúcnosť jeho?) zjeviťiť ňekemu ku príkladu: Ja žadám a rozkazujem, bijs' mi takto a mezi timito reholníkmi slúžil. Ale pokúď velkú túto mi-losrdenstvý jeho lásku ňeskusuje, dokúď zázračné toto na-pomňeňí ňesliší, múže a musí veriť, že v každém stave cíl svúj posledný dohoňiť v stave jest z tím ništméň rozďílern, že ňekďe lechťšéj, tuto z vetšú, tamto pák z menšú mzdu a odplatú. A zde najprv jeho jest rozvážiťi, či vic chce a múže trpiť, jeho jest povinnosť poznaťi, kďe jak mnohé a jak hrubé prilihajícé jsú bremená a k tíim aj zrozenú svú možnosť, svú v stvoření svém dostatú vládu prirovnať, či totižto nespadne pod nimi, či obstojí.

Milí mi roďičé, ňepochibujem, že kďiž jsťe mi život dali, vin-šujeťe a chceťe, bich v ňem ucťive pocházal. Dopusťiťe techdi, bich si ja sám prostrédek k ved'eňí tehož života vibral, bi asnaď ňekdi, kďi bich od vás bil na jedno prinúzen a potem ňespokojen učiňen, na vás nespokojnosťi méj príčina ňebila zvalená. Raddu vašu že sinovskú poníženosťú uslíchňem, jestli od ňéj ništméň odstúpim, za zlé ňé mi pokladajťe, neb i ja juž znaťi buďem súďiť a o mojéj chuťi, o méj sile, o mojich náklonnosťách ňeo-mílňe lepšej jak kdokoliv druhý."

,,,Tak jest, sinu múj", mlúvil Don Varlet, „ale prečojs' osobu takú, jaká táto k tebe jest, sklamal? – Ale abi jsi uznal, že ťa ňé bláznivé na mnohích príklad milujem, ačkoliv jeďinkího jed-ního ťa mám toliko, čiň a nasleduj, čo najprospešňejšé biťi tebe uviďíš. Zavolám ťi mužuv z každího stavu, budeš mať lája, mnícha a teho, kterím samím z povinnosťi učení naše prislúcha, ňech ťi povikladajú své jak ťerchi, tak aj lechkosťi."

„Né, otče", odpovedal Renait, „ja ňé slišať toliko k dostatečné-mu mému vinaučeňí príkazi a zákazi jejích chcem, ale k tému aj viďeť jako ... Nakrátce, chcem zas odejdúť a v mnohích niístách mnoho od nich skusiťi, kterák sa roďá a kterák rostnú v stavoch svích, který kďe mezi ňimi rozdíl a podobné, od predku až do konca, z kúru a mlizgú všecko."

Hadixa, dejžto ňé každé slovo, smisel ale celej tejto reči dobre rozumila a ňenaldále že stolice, kďe seďela, jest sa vivrhla. Priskočil Renait, volajíc: „Neňi to pravda, čo mi taťik nadhaďuje, že jsem ťa oklamal, jak bich ja prám, že svetskích .kňezuv a re-holníkuv obvzláštňe chcem skusiťiť, hneď jedním neb druhím musil zustaťi, čírný neb bílý neb jakýkoliv ... oďeťi". – Pre-beríc pak ju, mlčkem čosi a mnoho jsíce s ňu mlúvil tak, že druzí ništ ňeslišali, jed'iňe od Hadixi naposledi toto: „Čo jsú to za osobi ti mňíški?" – A potem: „Ja jsíce", praví, „jak ňemú-žem, tak ani ňechcem proti tvéj vúli, tvému mňeňí bojovať. To uviďíš, že verná jsemť' bila, že poňimo teba nikeho jsem nežadala."

,,Ti (ríkal Renait k Van Stiphoutovi) mňa ňeopusťi, dokonči prácu 'tvú se mnú, dokúd' míra a smisel jména mého buďe naplňený, dokúď ma zcela Renaita a Renéa biťi ňeuhlídňem a to tvéj ňesmrtedlnéj čtnosťi nepripíšem."

Koňec stránka prvňéj.

SMISEL TURECKlCH SLOV,  KTERÉ  NEJSU V TOKU STRÁNKI TEJTO VILOŽENÉ

Alkorán néb Korán – kniha zákona tureckího alphaquin – kňez sobašující baklschis – dar bašša ~ spravec ňékteréj částki  krajini.  Kterí jsú mezi nimi vetší, načakajú sa aj begmi ,aneb beglerbegmi  a odtúď zem moci jejích poddaná beglerbegát bostan – záhrada caddi aneb kadi – sudce cophtíta – jest jsíce kresťam, ale ňé katolik dereletz=bozatle – svätý júr diván – zhamažďeňí sudcuv.  Jako  pak  rozličních príčin jsú sudci, – tajk i diváni jsú rozličné dolimán – spodné Turkuv rúcho ; donalma – obecné rozvesehiváňí Elchebiz – Aegipt eulenmech – manželstvý feredsche – vrchné Turkuv rúcho, Gálibe = diván – vojenskí sudci haram=bašša – spravce a vudce zbojníbuv harim – stránka  domu,  kďe  ženské  pohlavý  osobitne  bívá držané hattagan – veliký nuž, který Turci za pásem nosívajú hodscha aneb hogsialor – učitel jauer – ňevenik; tak Turci všech jinšich nabožnikuv nazívajú Ibrahim – Abrahám karabelle – morská loď Kod-Scherif – Jeruzalem; sväté mesto minnarets – veža molla – sudce jako caddi mophti aneb muphti – jak u nás biskup. Velký mophti jest jejích pápež Muhammed – bil cisár a  nastavítel  bludu  tureckího;  odtúď nasledovníci jeho muhammedáni musulman – skrz jméno toto sa všaďe Turci rozumejú piaster – vlásky peníz rája – služebník Renait aneb René – jedno jest Skanderik – Alexandria mesto schifud – pes Solyma – Jeruzalem Stambul – Constantinopol mesto sultán – cisár turecký Surata – knihi Alkorána článek tsalma aneb tulbend – pokriva hlavi

.

Drobnejšé, kerích ješte dosť pozustalo, chibi lechko budú pochopené. Že pák jich tolik jest, odtuď pošlo, že oddelený bivšef nemóhel jsem hárki prehlídati, tlačár pák pre zmenený ňekólik ode mňa jazik ňeznal si spomócťi. Buďem ništmén pečlivý, abi čo nasleduje a čo dosť skoro zložím, čistotňejším sa biťi ukázalo.

.

V Dolném Dubovém 14-ho czervena mesíca 1784-ho roku.