RENÉ SA OPÄŤ VYDÁVA NA CESTY, ZÚČASTŇUJE SA VYSVIACKY MLADEJ MNÍŠKY

Ne tak ťešce pripadalo Don Varletovi, že sa René zas odebí-ral, poneváďž sa do ctnostňejších a bezpečnejších krajuv odebí-' ral. Ale Fattíma bila trúchlivá, trúchlivejšá matka, která sa na: ňeho dosavád ješťe po vúli aňi ňebila nahleďela a najtrúchli-vejšá Hadixa. Táto sebe mislila, že „rožehnaje sa s tím ťelem", spívajú, kďiž kočišé cestnú potrebu na vúz pripravovali; namní-vala sa, že Renéa, kďiž z domu vykračuval, do hrobu ponášajú.

Tešil ju on, mlúvíc, že pre své a jéj lepšé odchází a abi preto; túto jeho do času neprítomnosť trpezlive znášila, prosíc. Tešil i sestru i roďičuv a dobrú o sebe že svého putuváňá nádej všec-kím učiníc, odejšel.

Sťehuvali pak sa rovním pádem do černo-orlovéj zeme a juž daleko bili odéjšli, kdiž v jitém, ješťe národu svého mesťe, René dosť skusil.

Bili síkročili na noc do hostinca, který pre všú lepšú pohodlnosť blízo jedního kosťela stál; s tehož kosťela hneď od prvňého rána tuhý hlas bubnuv, trúb, píštél a jinších všelikích nádob slišali. Tázajícím sa, čo bi to za pobožnosť bilo, odpoveďeno jest, že to bosky mníšek chrám jest a že práv včilék ňekterú pannu majú oblíkaťi a do noviciátu vevédcťi. To uslišíc René, prosil: Van Stiphouta, abi ta išli; a išli.

Jako ňúter vstúpili, tak mních (bez pochibi običajný a obecný mnišek tích kazatel) hore na kazatedlnicu jsa ťisnúl, plný, kterák sa bíťi viďel, duchem – ,a celim obličajem obvzláštnú, vibranú, budúcu svú reč zjevujíc.

Proti nemu víborňe jako na svadbu aneb radnej na svadobné mníšske toliko slibi pristrojená seďela tá jistá osoba, která všecko své pristrojeňí a vilizaňí po chvíli mela zložíťi, celý svúj šmuk v čirne vrecko pre Boha zmeniťi. Okolo ňéj s podobnú nádhernosťú a vihlaďenosťú osličňené seďeli mnohé družice, široké a oddavački, jedni naríkajíc, druhé smejíc sa.

Slova božého hlásnik potem, nežil nos do jedního z jedního rukáva viťahnutího ručníka visákal a druhím z druhího rukáva viveďením dva, trikrát seba, jakž spredku hňedki do príliš tvrdej práce vkračujíc a preto potíc sa, obetrel, dva, trikrát sebe k tému odkašlal, nasledujíci z Písma svätého rádek dle običaja z neskorosťú, jako bi mu bil nekdo klíšťama slova zmezi zubuv táhnúl, predpovedal:

Mnohé dcéri zhromaždili bohatstvý: Tijsi je všecki prevíšila. Preto bežíme po vúňi masťí tvojich a ďevečki líbili ťa tuze. Mi pák jsme reknúli: Ti jsi víborná mezi dcé-ra mi  J e r u s a l e m a.

Po predloženém temto radku takto počnúl kázeň svoju:

„Nech prídu, pribehnú všecci Francúsi, od kterích sa všecko zlé sploďilo a k všemu zlému privrhnutími mravmi. – Bezbožní Francúsi – anebo aj Francuchi!

Nech príjdu, pribehnú všecci niňjší Nemci z všern svím od Francúsuv mlzení učením, z všemi svími nemúdre satirickími, bez základu zloženími, bez dúvodu písaními, bez potvrzeňá uče-nich vitlačeními kn'iškámi. – Bezbožní Nemci!

Nech príjdu, pribehnú s Francúsmi a Nemcama všecci bláznovi pisári, nech sa prikotúdajú všeoki hnilích a smradlavích mozguv hlaví, nech povstanú všecci treščení mudrci, nech budujú své násipi, nech ukladajú své d'elá, nech je aj že svími vic náturalistskími nežli hole kacirskími flintami a pištolámi pod-polujú a vistrelujú. – Nech brúsá, viostrujú meče, kocprti, šable a pátose svoje, nech sa pozdvihnú bárs do takej, jakú s počátkem sveta škareďe pišný Lucifer držal, vojni, nech pohnú i nebe i zem i peklo. – Což odtuď? – O! – Ach! – O!

Buďe, buďe, buďe proti ním s techto najokojpanejšiho zámku, s techto najviššiho brehu a vrchu (chcem poveďeti), najsveťej-šího kláštera svúj prach podžihaťi, své kusí napravuvati a ríďi-ťi, své gule viihazuvaťi včil panna toliko, ale za skora (po pro-fessii totižto') matika Florentia. – Florentia všech tích "všeho dobrého nepríteluv z modlitebích bambíték, s pústních mažá-ruv, z dobrovolňe na seba vhoďeňéj chudobi kanónov oškcvrlí, popálí, pobije, pomárňí.

Florentia opravd'ivú, dokonálú mníšku zustává, neb jméno mníška od reckého silová monos pocházi, čo znamená jedního samotního, jednu ;samotnú; ona pák jedna jeďinká samotná v svéj cele bívaťi bud'e. – Florentia spravedlivú, dokonalú re-holníčkú zustává, neb ona spravedlive, dokonale ononen reho-lám vlastný rozkaz: Jďi, predaj všecko a daj to chudobním –-viplňila. – Florentia predala svú nadhernosť, predala horedr-žanosť, predala manželtstvý, predala všecki své jak polné, tak domné, jak rolné, taik stodolné, jak majerské, talk kastílske, jak svetničné, tak maštalské, j-ak dvojnožné, tak štvornožné, jak peraté, tak srsťnaté, jak šuté, tak rohaté, jak živé, tak mŕtve a ňehíbajíce sa statki – a celú tu surnmu (kteréj veliký počet vyrostnúl) dala chudobním. Kterím a jakím? – Kterím a ja-kím?! – Svim reholníckím sestričkám. – Neb toto jsú z všú jistotú chudobné, toto jsú z všú pravdu žebráčki, jakožto vedle slibu svého: Všecko majícé a ničím ňevladnúce.

Viplnila techdi (O, príklad! Prečože ho obidvema rukami a obidvuma nohami ňenasldiujeťe, liďé!), viptňila zcela dokoná-losťi rozkaz Florentia, nebo mala čo predati a síce mnoho a a odtúďto nech sa učá všecci a všecki, kterí a které míňa do stavu dokonáliho, to jest do stavu reholníckého vstúpiťi; odtúďto nech sa učá, že musejú míťi čo predaťi. – TSTeb jako že ništ nemající žebrák prvňú dokonalosť rozkazu částku viplňí, která sluje: Iď, predaj všecko! Florentia mala, a jsíce mnoho, čo predaťi, Florentia aj predala všetko, čeho mnoho mala a cenu ďala chudobním, dala mníškam, svim najmilším, najlibežňejšim, najúprimnejším sestričkám, kterák toto juž vís poveďel jsem.

Jak hodne jsem ja sebe techdi rádek ten z biblie vibral, kte-rím zas volám: Mnohé dcéri zhromaždili b o h a t-stvý, ti j si je prevíšila v š e c k i – Ti, Florentijká, jsi je prevíšila, premohla, prevládla. – Prijšla jsi, viďela jsi, zvíťazila jsi, jako i Cicero dávno vipoveďel. – A Cicera vípo-veď ja za dúvod a stránki kázne mojej prijímam. . Preukážem, že jsi prišla a toto buďe v prvňém. Preukážem, že jsi viďela a toto buďe v druhém. Preukážem, že jsi zvíťazila a toto buďe v treťém kázaní meno ďíle. Jestli toto preukážem, takli pravda bud'e: Mnohé dcéri zhromaždili b o-hatstvý, ti jsi je prevíšila všecki. – Ale to preukážem, jen ti (všecci jsíce prítomní, nebo prosím, poslú-chajťe), ale ti, Florentíjka, svätá mladožennica obzvláštňe."

Po predmluve tejto mu bilo trikrát s trích pavlači bubnovano a trubeno. Dokúď to trvalo, on sa zas uťíral, zas sebe odkašlá-val, oddíchal, nos čisťil a tabak smrkal. Potem pák vstúpil do prvňéj kázne svojej částki a počnúl jak dlhoko, tak široko dú-voďiťi a vikiadaťi, že prišla. Kam? Do kosťela z mnohú družinu jakožto samího Boha zasnúbeňica. – V druhej vikládal a vi-svetliuval, že viďela. Čo? Svet a jeho márnosťi, klášter a jeho svátosťi. – Prehlédla a viďela visoké kláštera zeďe, prez které ňúter k pokúšanú ďábel, ačkoľiv ho často v obrazi capa malujú a s tím, že hibce a visoce vi skákaťi, znamenajú, predce nepreskočí. – V treťéj a poslednej částce bilo, že zviťazila. Nad kím? Nad včilejších časuv pisármi Namcoma a predne nad Aiblem.

Aibla, pre podobnosť slova, ďábla bíťi rikal a naproťi temuto najtužšéj hrmil.

Konec reči bil nasledujici: „Poď, techdi, sestra má zlíbana, poď, buďeš korunovaná! – Florentia, láskavá moja, holubica moja vivolená, jako lalio čistá ruža moja, zasnúbenica moja roztomilá, jako stríberný mesíc v ohni pozlácená, jako slúnce, má príbuzná, má prítelkiňa, vihazujícá sa, poskakujícá a po-tancujícá jako kozička, majícá ruki, jako bi ti je bil struhár vistrúhal – poď, buďeš korunovaná z posvecenim rádu tvóho šlárem!

More nemohlo zhasiťi lásku, kterú jsi bila rozžatá ké klášte-ru, aniž tú lásku potoki zalejú! Sestrička vaša – o, vi (k vám sa obracaní a k vám volám), vi, dávne nebeskiho techto zámku obivatelkiňe! Vi, které jsťe tu juž mnohé roki v angelsém tešení, v angelském plesaní strávili! Vi, dvojctihodné pani matki a panni sestri, pozriťe, sestrička vaša malá jest! Čož jéj učiňí-me? Jestli zeď jest – jestli brána jest – ale – ach, zamlčím radnej!

Než k tebe ješťe jednúc sa obracám a vzdíchám: Mladoženni-ca má, rozkoš má, holubica má, polož ma jako pečeď na srdce, jako prsten na prst tvúj! – Pamatuj celý tvúj život na včilejšú reč. – Pamätaj, že jsi prišla, viďela a zvíťazila, – Drž a za-chovávag včilejšé sväté tvé umíňeňí, abi jsme sa na tvéj pro-fessii zas všecci prítomní radostliví zejdúťi a tvé veselý ra-dostlive odbavuvaťi mohli. – Amen. – Poveďel jsem. – Amen."

Po kázni najprv dlhoké zas vibubnováňí a vitrubováňí nasle-duvalo k česťi a chvále jak kázajícího otca, tak poslúchajícéj panni novicíjki. – Po temto víjšla hrubá anebožto spívaná mša.

Pod túž, čokoliv dosavád pápežskej kaplnki klešťenci zvláštneho vimisl'iM, to všecko bilo pre a vispevuvané. Cakoliv jest dosavád z musákantsikích nástrojuv v Parísi, ve Florencii aneb kdekoliv jinďe nalezeno a zloženo, vše to bilo poznášano; vše-liké violini prvniho a druhího radu, violóná, všola-di-amori, brá-ôe, basétle, voltorňe, (kiaríni, iklsarinótle, flautro-versi, houiboi, fagóti, klavíri, špkíeťle, tamibori, harfi, cimbáli a mnohé jiošé. opusťíc, obidvema rukami plískali a hlasne volali: „Bravo! Bravo!" Ti jisté pák to a ňé jinšé všecko árei bili, které predešlú no-cú ma báli vihrávali.

Podobné bilo aj ostatné, čo jedno za druhím vivázali až do konca. A s koncern pák odbavenej v kosťele pobožnosti, jestliže ništmeňéj to, čo v kosťele tém odbavuvané bilo, jménem pobož-nost'i smíš nazívaťi, neb že zbehlího velkího liduv zástupu jedni na fidľikáňí toliko a spívaňí pozoruvali a jestli čo po svéj chuťi slišali, druhím hlavú kívajíc, znamenali, že dobré jest. Druzí ustavične na všecki stráni jinšej a jinšéj sa (klaňali a usmívali. Treťí po rúchu svém, jako stojí, často pohlídali, pohláďali a po-ťírali ho. Štvrtí oči své z novej budúcej mníški, jako klečí, jako údi své zložené drží, ňesejmali a (oni znali pre jakú príčinu) naľakali. – Málo jích bilo anebo prám ništ, kterí bi bili na obe-tujícího kňeza patrili, kterí bi sa bili, jak na dúm modleňá, na chrám Pána prislúcha, zachovávali; a kterí bi to predce chceli, pre ostatních bezbožních konaťi bi bili nemohli Ale nech jest čokoľiv o préstupkéch tíchto.

S koncern, pravím, odbavenej v kosťele pobožnosti odemknu-té bili najbližňejší pri druhém oltári do klástera dvere, prez které ňúter ten najprv, jenž mšu slúžil, kňez (biskupem sa vi-ďel bíťi v červeních na reverende gombíkuv prinajmeňéj jme-nuvaním anebž takím, kterího cirkev v povetrý jest) vejšél; po-ten panna Florentia.

Čo sa tam potem s ňu za ceromónie vikonávali, Renait bi bil rád uhlídal a ťisnúl sa, ale sa ríchle aj zespádčil, čím náhle jest na neho zakričano, abi ani prahu ňeprekročil, jestli že nechce biťi exkomunikuvaný, to jest viobcuvaný a jsíce vyob-cuvaním vetším, samímu rímskímu pápežovi zadiržaním hneď skutečňe. – Abi čekal na popoledňí, že tenkrát buďe obecná ňúter jíťi svoboda, s tím ništmeňéj i vtedi vijímkem, abi sa tam žáden ňeopovažuval jest'i anebo piťi. Takto René, ponevaďž mu to bilo nahlas vičituvané a nemálo zahanbený víjšel z celího kosťela a na hospodu za Van Stiphoutem pospíchal.

Pri poledňi seďíce, ríkal Van Stiphout: „Z dnešného viďeňá jsme dobrú k dobrému zmluváňú príčinu a pohodlnosť dostali". – „Tak", odpovedal René, „a s teho obzláštňe, čo sa se mnú včil naposledi prihoďilo. Temer bich juž s tebú ani jesťi nesmel."

Viprával potem, jako ho chcejícího za mladomníšku vjíťi, odehnali. Na čo zasmejíc sa Vaň Stiphout, mlúvil: „A ňemel jsi juž jednej prinajméň nohi za prahem? Neb toto skoro takový hrích jest, že od poškvrni jeho ani dobrú prostú vúlú, ani ne-vedomosťú ňebívá človek vimlúvený". – ,,Ništ to", odpovída.1 zase René, na čas tento jinéj ňemáon pokuty, jak abich až do popoludňa čekal, že vtedi buďe obecné vpusťení. Poďme techdi potem". – A i išli.