RENÉ SA ZOZNAMUJE SO ŽIVOTOM V ŽENSKOM KLÁŠTORE

Vejdúc núter, noneváďž hneď v prvňém amibíťe všeliké obrazi a st'enové maluváňí na oči jejích prišlo, postáli a radom ho počnuli prehlídaťi.

Zďe po jednej strane samé ďivi a zázraki viďeli, které ňekdi bohabojné pani matki a pani sestri páchali. Napríklad jako ňekterá ňekterímu kosu, kterú on hríšno-opovážlive bil zhltnúl a nasledovne smrtedlňe počal bíťi vnútri pichaný a rezaný, prez ústa naspád viťáhla a.t.d. Neb podobních zázrakuv bilo tam bez počtu vid'eťi a čítat'i.

Aj po druhéj strane samé samiho Boha skutki uhlídali, ale ti bili strašlivé; trestovné toťižto príkladi pannén takích, které bivše jednúc do svätého mníšek rúcha oblečené, to jisté rúcho zho-ďiili, stav spasitelný zapovrhli, vijšli, k vracáňí svému jak lační psi bežali, ťelesné duchovnému, lidské angelskímu, boskému manželstvu predložili.

Tak na jedném obrazi bilo, jako ňekterá, kďiz že sobáša išla a do domu ženícha svého vkročiťi chcela, na praze hneď ve vrátech nešťastne spadla, krki zlomila, mozgi po zemi rozlíla. O kteréj trúchlivej, zázračnej príhoďe ona juž pred tím zázračne bila napomňená, kďi bi jen napomňeňí bila chcela zachovávaťi, nasleduvaťi.

Neb kďiž po dlhokém ďabla pokúšaní posledne predce v srdci svóm uríďila do sveta vistúpiťi a laliovú svú čistotu poprzňiťi, kďiž ostatný večer pred dolu-líhaňím jesťe v klášteri pred vikresanim zvláštnej svéj svätej patróniki obrazem nábožne klečela a modlila sa, tenž obraz ňeviďitelnú mocú z místa svého jest na zem tak tuze zrazený, že hlava jeho daleko od ostatního kláta odleťila a na najdrobňejšé kúsíki jest pošťípaná. To ona tenkrát žádnímu múdrímu a bohabojnímu ňevijevila, který bi jéj bil skutek taký za blízke, kterak slušilo, ňešťesťí viložil; áno, juž zcela vislepená, dejžto i sama o zlém svém víchoďe proro-kuvaťi mohla, ňeprorokuvala sebe, za čistú prípadnosť nebeský ten (učinek pokladala, až kďiž viplňeňí jeho na sebe skúsila a biť ňé aj podlé duše! – Toto jisté sa stalo z jinšú hňedki, kďiž na ulicu vikračujíc, jednu nohu ješťe v klášteri, druhú venku juž mela, potajemnú toťižto pomstlivú rukú dolu že schoduv bila socená.

Treťú v prvný po víjdúťí večer doma leví na posťeli roztrhali. Štvrtá poroďila basiliška, ňé teho, který u zemskích, než který u pekelnich muríňuv své má hnízdo. A tento v okamžeňí, poneváďž on prv prohlédnúl na matku mníšku a ňé ona na neho, svim pohleďením mníšku matku zabil, potení mnohích druhích, až kďiž od jinšéj mníški tak bil zaklnutý, že ho ona prv a ne on jo mohla viďeťi.

Tito a podobné obrazi musili novicíjki často prehlídaťi, po nich jako v púsťe po štáciách choďiťi, nebo znamenali, kterak bili, aspoň časne, trestané sestri ti, které okusíc preklátý svet, o'kusíc aj svätý reholnícký život, jednúc zas sa do preklátiho sveta navrácilíi. – Ale bili tam i také obrazi, jenž večné vidatích mníšek trestaní ukazuvali. Takový bil prvný mezi všemi Kate-ríni Borye, který mrazový strach, ledovú hrúzu móhel vo všech zbuďiťi.

Neb táto bila jakž v pekle vimaluvaná od spodku do pása v ohnivího draka bruchu, od pása hore v tlame téhož draka ju bilo viďeťi. Okolo a po ňéj všelikkrh neslíchaních jedovatích, jaké nikdi ani tému, který Pekelný žalár nazvanú knišku zložil, do misii nevstúpili, potvor plno bilo. Život jéj pichali a rili tigrohlavý, medveďopazúrový, koňonohatý, capoocasný čerťi rozličnírni dvoj, troj, štverzubními vilamá, núžmi, rožňami, mečmi a katuv tíchto tak mnoho bilo, že pre ne místo jedni druhích odsacuvali, odrážali. S prsníkov jéj viselo tolik kro-kodíluv, kolilk smilskích dítek matka bila.

Na krkéch místo korálkuv mela povesené na znamení zruše-ních pústuv mnohé klobása a jeďernički, na které englištskí pilamenití psi viskakuvali a s kusem klobási vždi aj kus hrtana jéj vitrhli. Ušuv sa držalo zubámi množstvý štíruv. Prez ústa jéj viblkuval prutký 'plameň z číním dímem, který s prilívanéj ňúter ustavične sirki a smeli vždicki trval. Prez nos vilézali ňeocazní slepí hadi a prez oči sa zas kamsi do hlavi z všelikím klukuváňím ťisli. Na lícach, čele a vrchu hlavi rozličné žabi seďe-li; čo pák uprostred všech tíchto mučiteluv ješťe s teľa pozustá-valo, to všeliké škaredé muchy, čmele a osi zaplňovali. – Od takto vipísanéj Katherini de Borye ňedaleko Luthéra podobne hosťili.

V treťém raďe téz strašlivé bili viobrazené príkladi, ale ti juž ňé mstlivú Boha spravedlnosť, než láskavé milosrdenstvý znamenali, kterím tenž Búh vedie prirozeňá svého s kamenních ťelesné čiňívá srdce, kterim mohich hríšníkuv, kďiž juž naj-dalšéj po cesťe neprávost'i zabehli, naspad juž ostré, juž sladce a líbezňe (jako augfustiniani mnísi ríkajú) ťáhňe.

Tak ňekterá z mníšok (o mníškach všecko bilo podle ononé-ho príslová: Oráč o pluhéch a švec o botách vždi mluvívá), kďiž po mnohém mišleňí, které spoveďe vislíchajícímu otcu ňe-oznámila, vijít'i a manžela hledaťi silne uložila, v noci od angela v spaní jest s postele zhoďená a ukrutne ubitá. A toto jéj rozumu nahnailo, zustala a život napravila.

Druhá sa mnohé čaši potajemňe z rostomilím pánskího rodu mláďencem prez okno zmlúvávaía a tak dateko v ňešcíslnéj svéj žádosťi posla, že bez všeho seba u vrchnosti ohlásená (čo ništ-menéj daremné ké koncu jéj melo biťi, nebo juž profesiju bila vídala) v noci zuťekaťi míňlia, umíňeňí své mláďencovi vije-vila a poneváďž on sám musil bíťi jéj pomocník a sprovoďitel, spúsob ho k véej potrebe naučila. – I s kosťelnich i s tích, které prez zákrsťí do kláštera vedú, dverí klíč na vosku vitlačíla a abi na tú formu u zamecníka dal spraviťi, rozkázala. On, po-ňeváďž téz hríšnú lásku bil omámený, roskaz ochotne plnil a juž sa ju sebe viďel na ramenách svích nésťi, juž objímaťi, juz líbaťi, kďiž, ejhle!

O púlnoci príjdúc ke kostelu, dvere šťestlive ťicho odemknúc a ňúter vkročíc, viďí jakíchsi kňezuv pohrebné običaje vikoná-vaťi. Čírním pokrovcem obťáhnuté mári vprostred kosťela stáli, na vrchu jejích najprv umrlá hlava z dvema nakríž preloženími ramenovími kosťami bila, k tému na nich a okolo nich mnohé z ňetopeního vosku svíce norili. Jedni z kňezuv okolo tíchž mar obecné ceremonie odbavuvali, kropili a kaďili; druzi nískím umrlčiivim hlasem spívali. Toto uhlédnúc mláďenec, zďesil sa preto nadevšecko, že k veci takej taký čas nebil pohodlný. Vkročil ništmeňéj a najprv najblížňejšího sa tázal, čo bi to znamenalo? Ten mu pák odpoveďel, že to jest pohreb ňekterího víborního mláďenca. Poveďel meno jeho; a to bilo to jisté, kterím sa on nažíval.

Že smichem toto on uslíchnnúl a tak málo jest sa leknúl, že radnej dalšéj smelé idúc, druhího sa zas pítal, čo bi sa včil bláznili. Ale i ten mu to, čo prvňí, odpoveďel, i ten o tém svedčil. On však ništméň tím ješťe nebil hnútý, ňezestrašil sa, až ikďiž ik zakrstním dverum pristúpili a počal je odemikaťi. Ten-krát teprv stuďenim .potem oblátý, kďiž sa mu vlasi pre ňená-ramnú hrúzu hore ježili, ven uťekal a na koňa, kterího tam mel privázaního, ríchle viskočíc, domu pospíchal. Ale neskoro a darmo bilo: Dva zrutní čírní psí (bežali a dobehli za ním, koňa 'hrízíi a i jeho dolu strhali. Prišel ništmenéj predce k vrátum domu svého,, tikel, trískal, abi čím nahlejšéj bilo odevreno; priskočili sluhove, odevreli, psuv tích odehnali a jeho, jako všéj krvi prázdního, do svetnice viňésíli. Po chvíli sa zdal všeho juz strachu zbavením biťi a drímaťi; nechali ho techdi samotního, abí spokojňej,šél spal.

Ráno ale, kďiž mu klopú a kďiž zadnej odpoveďe na mnohé klopaní nedostanúc, dvere vilámú,  viďá  ho  na drobné strapi rozmikaního biťi.

Príhoda táto dvoju čtnosť Boha najviššího nad ďen jasnejšej zjevila i spravedlnosť toťižto i milosrdenstvý. Spravedlnosť na mláďencovi, milosrdenstvý na mníšce. Neb táto potom nábožne žila, nábožne a svaťe aj zemrela.

Vše títo ďívné ďivi a zázračné zázraki a mimo tíchto mnohé jinšé živú, tak ríkajíc, barvú bili vimaluvané a čo umeňú ma-lára scházalo, to podpis verními pečeďámi potvrzeny doplňuval.

Kďiž toto dlžšéj prehlídajú a čítajú, ňeznajíc, do kteréj céli bi meli predne vjíťi a svobodu aj k druhích viďeňú od vrchnej pítať, neb sa lidé obidvojého pohlavý vždi z jednej do druhej hrnuli, ňekterá mníška podlé nich samotná bežíc, zastavila sa a z úctivú jednu smelosťú (kterak to jím že všemi ňeznámími običaj j'eist) sa jích tázala, či bi nechceli ďalšéj jíťi a všecko vi-ďeťi? Tak, odpovídali oni z rovnú politikvú, že sebe to za velké šťesťí budú pokládaťi. S tím, kaďe védla, išli.

Najprv do jéj svetnički vstúpili a ona jím hňedkí ňekteré že svojej práce ruže, hrebíčki, fialki pekne upletené poďelila a čo kďe mela, poulkazuvala. Pozmlúvajíc sa potem ňekolik, vedla jích k abatiši, u kteréj mnoho všélikích jak. mužuv, tak žén (kterak z rúcha mohlo biťi súďeno, podcťivích) bilo a rozličné reči držali, nadevšecko o včilejšém rimanském cisárovi, jako on všelijaké velké veci, které posavád žádnímu vladárovi do misie neprišli, zaujmá a skoncuje. Abatiša sa nad tím najvicéj želiťi viďela, že tak mnohé mníchuv a mníšék klášteri rostrásá. „Jako jen," praví, „jako ti múzu Bohu ve svet'e služiťi!"

Bila pák jež náležité stará táto osvícená vrchná: Više se-ďemdesáťi rofkuv v klášteri sa bívaťi ríkala v stálej ducha spokojnosti, a to preto, že (jako ona verila) hňed v ďesátem roku mníšske slibi na sebe prijala.

Chrbetná jéj kosť bila ďivňe na spúsotb ťevového hrbca skri-vená, na jednu nohu hrube kulhala, druhú pák ťešce vláčila; obidve rukí z lopatek jakosi vitknuté mela.

Oči velice veliké, z velkího velice rodu ju bili znamenali, jen že jedno bilo čírné, druhé srvátkové a obidve škared'e karpavé.

Nos jéj tuším Cicero a Numa Pompílius v ďedictvý bil poručil, s ňehož mnoho mladích nosečkuv na vše straní vizíralo. Že tabak a jsíce čirný l'ibila, dva potoki z otca nosa vždi leťícé svedčili.

Že zubov juž ani koreňuv neme-la; to bilo poznaťi, kďiž sa usmívala ,a preto slušili na ňu ononé Horátiusa rádki:

Jak pamätám, musela jsi nist víc jak tri zubi v ústach:

Dvat kašel vihoďil, zlomila kaša tret'í.

Juž šádního nemáš. Ale múzeš pozďe svoboďňe

Aj hrízť juž kašu, aj kaslaťi vzďicki smelé.

Kďiž ňúter bili vejšli, tá, která jích privédla, svú spredku re-holnickú poklonu učiníc, oznamuvala, jakích prespolních téz do kláštera dostali a abi jích všad'e povoďiťi mohla, dovoleňí pí-tala. To i oni po slušném vítaní žád'ali a ona potem, nežli sa ňe-kolik z Renéem nad ranejšú jeho príhodu (neb šušknúla jéj ňe-která že sestér, že to ten jest, který chcel ňúter za bisikupem a za pannu vkročiťi) požartuvala, dovolila a rozkázala téjž jistéj, abi s nimi všecko všaďe pochoďila. – Šli techdi radem po svetnicách.

Ozdobí jejích bili podobné, které aj ambituv, jestli jinšim Obrazum doložíš ňekolik voskovich svatích Franťiškuv, Anto-nínuv, Klár a.t.d.

Čo sa reholnickéj chudobi dotáče, mndhích drahích pokladuv jace viloženich ňeublídali, však ništméň poznaťi bilo, že jedna-každá jedno nebo druhé osobitne (ale bez pochibuváňí z dovolením vrchnosťi) držala.

Jeden plecháček ké kaffee, druhý ké chocholádi varenú každá musila míťi i k svéj totižto každoďennéj i k jinších, obzvlášt k spovedajícího pátra potrebe.

Aj knižka sa narezali u všeckích, abi často slovo bože čítali-rozjímali. Nekterá techdi mela Knittela, ňekterá Trúbu aneb jinše ďílo Abraháma od svätej Klári, ňekterá Pexenfeldera, ňekterá Tajemné svätej Brigitti viďeňí,. ňekterá vše títo z jin-sírni jesťe podobními, a to takové ňeomilňe, které vic nežli jednu v svéj bibliotece méli, neb učitelkiňe neb prinajméň múdrejšé a rozumnejšé od druhch musili bíťi.

Po viďeňí jinších svetníc prišli do noviciátu; a tam bili všecki mladé pozbírané i s tú, která v ten deň svetskú ťerchu bila zhoďila. Táto 'nevislovitelnu radosťu plesala, jako kďiž chlapec prvňé od otca nohavice a čižmi z ostrohami dostáva. Na hlave nosila venec.

P. majsterikiňa jéj juž tenkrát hňedki mnoho o nebezpečen-stvý duše v sveťe a o bezpečnosti v klášteri viprávala, a to s tím vetšú velebnosťú a zmužilosťú, čím vťipňejšú a učenej sú sa chcela preukazuvaťi pred vcházajíciimi a vicházajicími svetski-mi. Dokúď Van Stiphout, René a jejích po klášteri vudcová tam zustávaili, ona visvetlovala, jako jsú mniški opravďivé pol-né lalie, které ani neorú, ani nesejú, ani nežnú, ani ňezhro-maždujú a predce z milosťivej božskej opatrnosti podcťive žijú. „Jako", praví?

„Cingané nám bívá k poledňu, iďeme a prisedame k šesťi jídlám; cingané nám bívá k večeri, iďeme a prisedáme k šti-rum; k tému vždicki žbánčiček vína juž na stole stojí, a to ňé lechcijakého, ňé čingíru, ňé vodnára, jaké predce venku ve sveťe draho placene bívá. Kďiž sebe ňekterá žilu dáme seknúť, máme dupliku, kďiž jména našého svátek jest, mame dupliku, mimo jimších mnohich jak obecních cirkevních, tak osobitních rádu nášiho svätkuv.

 Rúchu našému čož chibí? Klamú sa lidé, mislíc, že habitki naše z velice ostrochlpatého súkna jsú. Ja mimo techto, který jen každodenný jest, mám ješťe dva mekšé a pekňejše. Že šlá-rúv mám dvanácť dvanácťkuv a dvanácték nad dvanáctek jest roztomilejší. V posteli zadného slameniho mechu nemám, spím lechko a chutne; ňepišťá mi okolo uší....

Ani hri nám k ukráceňí ťesklivího času ňechíbajú: Hráme sa. Áno, ve fašánki aj komaedie sebe činíme, v maskverách choďí-me. Ja jsem pred dvuma rokmi (v komaedii o Perseusovi a Andromeďe) Perseusa osobu na mne nosila; za trí tídňe jsem v púst'e mela co unúvati, abich bradu, kterú mi černidlem za-maluvali, zetrela. Všecki sestri povidali, že mi svedčila.

Neznajú svetskí, z jak bohabojním žartuváním mi zďe sva-tími zustáválme. Jinší nadhazujú, že u nás samé vždicki smútki jsú, samé stále miserére prebívá. A ti s teho, čo jsem včil vi-právala, svú lež múzu poznaťi. Jinši naproťi kričá, že málo spravedlivích pobožnosťí máme. Jakým to spúsobem?

Však mi aj púťi držíme: Mi chod'ime do Rímu, do Lorettu, do Kompostellá a do Jeruzalema až, neb máme tu v klášteri také kaplnkí, které sa tímito jménami nažívajú – ale pre nás jeďiňe jsú, jen mi tu odpustki obsahujeme. A asnaď plnomocňejšé nežli svetskí, kterí skutečňe do skutecních tích míst z velikím unúváňím choďá."

Konala reč svoju o podobních klášterskích príležitosťách aj dalšéj majsterkina, Vaň Stiphout pak, Renait z vudcovú víjšli a od téjž vudcovéj bili rovno veďení do spomneních kaplnék, kďe jim ona všeliké rozličních svatích relikvie anebožto ostatki ukazuvala, z listmi pravdu jejích visvedčujícími.

Odtúď ich volala do chórusa a z chórusa do zahradí. Tam jím najprv ukázala vťipňe vistavenú pec, v kteréj oni cukrové, chocholádové lahúdki pekávajú a svim lepším štedrejším do-broďincum odesilávajú. Odtúď po zahraďe ňékolik pochodíc, juž sa meli naspád do !kláštera navráciťi, kďiž pod jednim krém seďícú viďeli mníšku, v 'hlbokích, kterak znaťi dávala, mišlen-kách zanrúženú. Remé sa hnedki tázal vudcovéj, čo bi to bilo za jednu, poňevádž sa tak skrívá, včíl nadevšecko, kďiž bi sa mohla v prítomnosti liduv bez obrazeňí Boha rozveseliťi? Která odpoveďela:

,,Nebe samo zná.", praví, „jakého zrozeňi jest, kďiž žádnímu nepovi, zadnej z nás sa nepožaluje, jestli jéj chibí nečo. Ona ništ s nami nedrží, ništ nemlúví okrem obecních potréb, i to tak na-krátce, že bi jéj celího roku slová dosť lechko mohli bíťi po-počtuvané. Ani nevime, odkúď jest, mimo abatiši, neb ju sem juž v našu oďev oblečenú privézli."

„Mi sa to techdli musíme od nej presvedčiťi", mlúvil René. „Dobre", odpovídala ona, „a bár bi jsťe ju rozveselili! Ja ale k ňéj s vami ňepujďem, nebo bi sa tak setvi do reči vpusťila, po chvíli však bud'em tu, abich lásku vás až ven s kláštera sprováďiťi mela." S tímto ona hore, oni pák k téjž išli.

 TAJOMSTVO MLČANLIVEJ MNÍŠKY

Čím náhle ništmeňej badala, že sa k ňéj obrátili, tak hňedki stanúc s pažiťe, pocala hustími krokmi preč jiťi, až kďiž ju René, téz skoršej kráčajíc, dohoňil. A tento po krátkem pozdravení do ocuv jéj pilne pohlédnúc, tázal sa, či dobrovolňe rovno zúplna, aneb jen tlumacnú dobrrovolnosťú mníšku zustala a večné slibi učinila.

Postala ona na tak smelé ňezmislené zvedáňí a spredku jen tuhšej hleďela do očuv Renéovíeh, potem pák v sporý plač sa pusťila Mezitím aj Vaň Stiphout prišel, který počestnosť svú jéj učiníc a, srdečnú jakúsi ránu patríc, ťesil ju a abi poveďela, na čem sebe sťežuje, silil. Ona pák že šťtikaním premlúvíc: „Bár aj povím, co za potechčeňí obsáhňem?" Zas len horlivé narí-kala; až kďiš již vícej slz na ten čas nemala a kďiž ju Vaň Stipnout pozbud'uvaťi neprestával, abi jen vijevíla, čo za bolesť trpí, že prinajméň duchovné poťešení a polechčení jéj dať bud'e sa usiluvaťi.

Tenkrát techdi, na trávu dolu sednúc a abi i oni sedli, žádajíc, počnula: „Ach, tolikrát mi", praví, „má ňešťestná príhoda v misel prijd'e, kolikrát sa na ňu rozpamatám (rozpamätám pák sa prez d'eň a prez noc aj ťisíckrát), tolik rázuv sa domní-vám, že srdce mé ve mne od žálu hňeďki .puknúťi musí!

Zákonník jsi ti (obrätíc sa k Vaň Stiphioutovi, mluvíla), zákonník jsi ti, múzes nade mnú s cinkevníiho zákona dúvoďiťi. Ti aíe (k Renéovi), kterák viďeťi, svobodný ješťe mláďenec jsi, ti sa naučíš ňečo se mňa. – Žádnímu jsem ješťe dosavád múj stav ňeviložila, vám ho techdi viložím dúverňe. Zrozená jsem v kraji (poveďela jméno jeho) – na jamách pák včil jsem stranách ňevím. Matka ma v dobrém juž d'evčenstvý odemrela; taťík, poneváďž, gazďina v dome bila potrebná, zas se oženil, pojmul sebe pannu; ale málo s ňu strvával, zemrel i on. Ja poťem sama z macochu v dome zústávajíc a do svobodních rokuv príjdúc, oznala jsem sa z pocťivítm zajisťe (múze nebe pravdu vidati) a bohabojnim, v téjž se mnú osaďe porozenim mláďencem ;a poneváďž i ja jeho i on mňa čisťe srdečne velebil a roďiče jeho ňé ňeodporuvaili toliko, než aj horlivé zadali naše spojení, dal jsme sebe slib budúcího manželstvá. Svatostné me-žitím zvážaní jsme si odložili až na Čas navráceňá jeho, neb vojak on bil a pram vtedi sa bil boj potzdvihnúl naproťi druhému vladárstvu.

On techdi po tejto svéj povinnosť odejšél, ale s tím mňa ujisťeňím, že mi najčastejšej (krém jak bi zahinul buďe písaťi. A činil to on jsíce spredku nedlho nistmeňéj, po treťérn lisťe, v ňemž velké své nebezpečenstvý znamenal, umlknúl. Čo jsem mela potení jinšé misliťi a veriti, jak čo vojna misliťi a veriťi radďí, totižto že nebo zabitý jest, nebo od nepríteluv chiťený a daleko do vezeňá odveďený,

V tém namniváňi bili aj roďiče jeho, neb ani oni zadnej o nem povesťi dostaťi nemohli, buďto ju všaďe ňé jen po celém regimente, než (po celej armáďe bedlivé vúhledávali. A konečne i oni i ja jsme o jedném z mišlenkuv našich ujísťení, poneváďž prišli dva listí, jeden k rodičum, druhý ké mne cuzú jsíce rúkú zcéla písané okrem podpisu. Tento svím vlastním ramenem, ale útlim', trasícim sa a jak zdreveňujícim juž pre nastávajícú smrť doložil a papír svini znamenem zapečeďil.

Znamenal pak nám obidvojím, kteräk bil v bitce ukrutňe ranený, kterák pre bolesť a krvi viťeceňí spadnúl a kterák od ňepriteluv víd'ících, že ňeni obecný človek, jest uchitený, kterák aj pečlive od nich až do konca lekárený a opatruvaný a kterák predce pre ňezhojitedelnost že sveta sa odebraťi musí.

Mňa lituval, nade mnú ňevislovitedlňe želil a konečne pre všecki pravej a vernej läski zákona prosil, abih, jestli jsem ho ja jako on mňa jeďiňe miluvala, jestli mi nad neho žáden nebil vďečnejší, abich do kláštera véjšla.

Ach,– ňéjen nebil mi milší a láskavejší nad neho žáden, ale ani tak milý a láskavý. Áno, okrem neho k nikemu zadnej láski, zadnej náchilnosťi jsem v mém srdci ňikdi ňecíťila. – Ani neprosená techdi od neho pre ňepochopitelnú žalosť rúcho toto jsem mela oblécťi.

A tak ništ ňemeškajuc, oznámila jsem sa v klášteri, prijatá jsem, véjšla jsem s tím ništmenéj toliko úmislem, že z mojím zasnúbencem juž nikdi spojená bíťi ňemúžem. – Noviciát jsem vistála a ponevádž nijakej prekážka odnikúď nebilo, k zloženú reholníckích slibuv veďená jsem. – Zložila a vídala jsem reče-né slibi, ale (zas všeckích nebeštskich za svedkuv povolávam) ňé jínáč a ňé pod jinším spúsobem, jak, že jsem silne držela a verila mojého ženícha na druhém biťi sveťe. Mezitím – ó, mňa po celém zemi okršleku najbidnejsu, najutrápenéjsú – toto je ten najostrejší meč, který srdce mé ustavične skrz a skrz preniká a na najdrobňejšé niťi  pára. Mezitím druhím hňedki po professii mojej dňem bila jsem volaná dolu k mrežkám a uhlédla jsem – uhlédla jsem ho! – O, pochopiti múžeťe, čo sa mi stalo. On hňedki prvním úst svích odevrením zúrivé na .mňa vikríknúl: Bezbožnica, praví, jakú mzdu očekáváš, jestli veríš, 'že Búh mstitel zlostí jest! – Krv má buďe naproti tebe volaťi a žaluvaťi. S tím on odbehnúl, mňa pák, která se mnú dle ros-kazu bila zešla, sestra púlmrtvú po schodéch hore naspád ťáhla.

Zdesila sa táto potem, nežlá jsem jéj skríšená bivše ňekolik, to mé a mláďenca tajemstvý viložila; i ona zaplakala nad nim a jakimi rnóhla, takimi ma dúvodmi ťešiťi neprestávala. Ale sa mne to všecko ništ bití viďelo. Od téjž chvíle jsern sebe ňikdi nebila prítomná; jinšé mislila, mlúvila, jinšé činila jsem. A strach mohel bíti, bich nebo do bláznovstva neupadla, nebo šlakem nebila porazená, ačkoliv často jsem zadala, bi ma také ňečo zachváčilo, abich jen: od cíťeňá ňepomislitedlnéj mej bolesťi sprošťená bila. O jedno ništmeňéj prv jsem vždi nebe prosila, jakožto bich sa jednúc ješťe s ním zmlúvaťi a mu jemu nevinnosť preukázaťi mohla.

A zveďel sa on o ňéj prv (od svich toťižto roďičuv, kterí mu poveďeli, jaké jsme obidvoji listí dostali), zveďel sa, pravim, o nevinnosťi méj prv, nežli druhýkrát ké mne prijšél. Kd'iž (pák prijšél, potajemňe v tabacnéj nádobe mi listek odevzdál, v ňemž mezi mnohím jajkáňím predne svedčil, že on síce sku-tečňe bil vpadél do rúk nepríteluv, ale že šťestlivo aj zuťekal odtúď. Potem sa ma tázal, z jakú vúlu jsem v klášteri? Čo podlé svedomá svého súdim? – Chválil účinek môj na kolko jsem s ním chcela potvrzuvaťi, že jeho samého jsem bila zavrela do srdca mého, ale .klamatela ťisíc trestúnkum porúčal, ťisíc pokút s neho vziťi slibuval, kďibi sa jen, kdo on jest, prezveďeťi mó-hel. Nad tím sa najvícéj z jedení ďivil, jako on, kdokoliv jest, tak jeho v písme tak úplne znal nasleduvaťi, že ani sám v nem a ve svojém žáden rozďíl ňenalézá, že bi tak prám i on bil písal, kďi bi bil v nemoci, kterú ten zmislil, ležal.

Ja jsem mu tak dúverňe na všecki jeho otázki odpoveďela, jak dúverňe jsem sa s nimi ňekdi zmlúvala .a listek, kďiž zase prijšél, skritovňe odevzdala. On potem všecki spúsobi zhledával, abi preukázal mé mníšske slibi biťi daremné, mu professiu ni-čemnú. Behal za cirkevnú vrchnosťú a vec jsíce tak daleko bil privédel, že sa mňa vizveďali, jakú jsem vtedi mela a jakú včil mam v reholníckém stave strvávaťi vúlu. Odpoveďela jsem, že v čas do klastera vkračuváňí, v čase mého slibuv skláňí ne jinšú než pod slovem: Jestli, toliko, nini pák, kďiž teho vidím, kte-rímu jsem prv všeckú vernosť slíbila, zadnú.

Jako potem múj proces (který velice dlho trval) bil konaný, jaký a jako súd o mne držaný, to ňevimn. Často ništmeňéj roz-Mení ké mne choďili, všeliké dúvodi mi prednášeli, rnezi kterímí ten u ních najsilnejší biťi musil, néb ten najčastejšej opakuvali, že jestli víjďem, cestu k vijďeňú celám klášterum odevrem, že jedna-každá buďe mócťi, ikedi chce poveďeťi, že ona téz ňikdi dokonalej vúle k reholi ňemela. Toto abich pilne rozvažHa, abich kameň pohoršená nebila, afoich k večnej mnohích pobožních duší skaze príležitosť nedala a nasledovne, abich sa spravedlivo-ukrutnéj pred Bohém a ďeň súdny odpoveďi ňepodhoďila, opomínali ma. Odtúď dalšej ríkali, abich techdi privolení k slibum a reholi mojej obnovila, čo dobrej misii tenikrát chibilo včil doložila, od neslušného a 'škodlivého teho jesťli ju očišťila. Všecki ništmeňéj jejích siová veter od ušuv mich chvátal; nechcela jsem.

Ale čož? Ja jsem jsíce nechcela jím, ale ani oni mne podvoliťi nechceli; a konečne jen ja jsem musila. foiťi premožená dúvodem násilí. Prinesené jest konsistórium a usúzeňí a mne v zbehlosti celího Idáštera, v zbehlosti ňekterích prísaäních ciTkevnikuv, v zbehlosti reholní:kuv, riďiteluv našich, jaikžto gvardi'ána, vi-kariosa, kazatela, ispovedliníka, v zbehlosti aj mnohíeh svetskích hlasne čítané.

Jednu jeďinkú, jenže mnohimi slovami, vikladali príčinu, pre kterú musím vzatém na krvi nem jarne zustávaťi, totižto že za reholu, jiakožto za najdokonalejší a najsveťejší stev dle všech zákonuv musejú etáťi a že lepšé jest, aibi jeden človek, kďiž za-hinúťi mini, zahrnul nežil množí jinší. Chcem techdi, nebo nechcem aspoň zevnítrňe sa musím za mníšku držeťi, ukazovaťi, mé pák svedomý mne nechávajú.

S povolaním na višší súd jsern ništ ňeprospela, áno, z velkím všecci krikem proťi mňé povstanúc, ňehanblivú suku, oplzlú (a čím ješče!) ma prežívali. – Abbatišl ostro prikázala, abi po-zatím pečlive na všecki mé reči, na všedki i tnajdtrdbňejšé čini pozoruvialia a kďiž jen aj najmenší ňeco iná mne, ňé ve veci tejto toliko, než bár v jakej jinšéj spatrí, všecko to ve mne tvrdo bez všeho milosrdenstva trestala. Jestli bi?ch trpiťi odtporúvala, to ialbi hňedki za horúca vetšéj vrchnosťi oznámila. – Konečne, pre hlavatnosť, 'kterák ríkali, hňed tenikrát mi na fíekolik tídnuv pokuti vičítali a ké dverum klášternim íťi na celý múj život, mi zakázali. A preto ňikdi vic jsem ja z mím zasnúbenceni v očéch nebila, pomimo, že mi ješťe jednúc písal s príliš vtipnú obhlíd-nosťú.

On úbohý, viďíce své a mé nerovné, najposledňejší prostre-dek bil predsevzal. Znamenal mi, že v nočnú hodinu prez rebrí-ki do klášternéj zahradí vejde a preto abich bedlila. Ale nešťastný! Ja jsíce ništ neznám, neb ništ jsem nezbadala, jen s teho, čo sa se mnú potem činilo, súd'ím, že musil biťi nebo z mesta od ňekeho, nebo z kláštera v svéj opováženosťi vid'ený. To znám, že sa krik v klášteri bil strhnúl, ké dverum svetskí pribehli a mňa mníški hňedki do podzemnej komórki aneb radnej do opravďivého zbojníckino žaláru vetkali.

Tam jsem seďela celú tú noc a celý nasledující ďeň, kďiž pák sa nanove dobre zmrkalo, viveďená, do zakritího že všech bo-kuv voza vložená a mez' vojenskú strážú do prvniho svitu veze-ná jsem. Na cesťe jsem od zmlúvajících sa kočišuv slišela, že bi on bil, kďiž ho od zeďe záhradnej odehnali, domu bežel a meč uchiťic, macochu mu prepichnúl. Bez pochibi tú musil míťi v podezreňí, že ona našej nekonečnej trúchlivosti príčina jest a ja rozpamatavše sa, svedčit bih o tém mohla, neb rada všecko o nem slišávala, víjmúc, že mňa srdečne stále miluje, – Ona techdi, ona musila písmo to daťi zložiťi, ona ťah jeho a pečeď z lístuv ké .mne daních (neb jsem je jéj dúverňe ukazuvala) vizíťi, ona, abi mne svet v klášteri zavázajíc, jieho potení svím lechčejšéj mohla učiňiťi.

Tam, kam jsem na prvný ďeň prišla, bil pák klášter (po sa-mích klášterech ma z rúk do rúk odevzdával), tam jsem v ten ďeň téz na spúsob velkího vezňa bila držaná; odtúď pák, v noci zas, dalšéj odeslaná. A tak po samích nocách až sem, ani sama ňevím (kďe, jak poveďela jsem, dopravená. Zďe prvné dva roki jsem málo vídala nebeského svetla. Prez celý ten čas zadná se mnú mníška (aniž kdo jinší bez omílki) ňemlúvila; a aj včil jak mnoho znášeťi musím, to sám Búh viďí."

Svú takto prihodu  a svúj   stav viprávícéj oči sporními zas mokli slzami. Vaň Stiphout pák k ňéj mlúvil:

„Neopúšťaj sa", praví, ,, sestra .a z násilí prinajmenej, kterak običaj jest ríkati, čnosť sebe učiň. Vid'íc jednúc, že sebe spo-mocťi nemôžeš, ňespomožitedlním mišlením kríže své nerozmnožuj, než čo z druhích ňemúdrosťi vícéj snáď, nežli že zlosťi trpiťi prinúzená jsi, tému dobrú vúlu pridaj. – Misia, že bi jsi bremeno to aj dobrovoľne na teba zdvihla, které jest ťi tak ve-valené. Zajisťe tvú ranu juž včil žáden zhojiťi ňemúže dokonale krém samího Boha, k temuto techdi sa utíkaj, abi ťi k záslužnej 'trpezlivosťi pomoci svojej uďelil.

Mezi jinšim i to často rozväzuj, že jsi ňeňi sama, jenž krivé trpíš. Trpili množí pred nama, trpá aj včil s nami a i po nás trpiťi budú. K tému: všetko, čo nás bárs jak ukrutne trápi, všetko to od Boha neb rovno chťejícího, neb dopustícího na nás pricházi a nemáme múdrej príčini, pre ktorú bi jsme proťi če-mukoliv takému skamrali. Poneváďž, neb zaslúžili jsme, čo nám príkre jest a tenkrat čož múžeme miťi proťi spravedlnosťi? Neb nezaslúžili jsme. – Ale kdo jest ten predce, jenž bi tak pravé o sebe misliťi móhel? – Dajme ništmeňéj, že jest ňekdo, který bi žádního prestupku ňemajíc, zadného také súžeňá, j:akž hodnej pokuťi nezaslúžil, takli ale, že má jisťe očekávaťi ťisíckrát vetšú za trpezlivé trpení odplatu. – Tímto spúsobem sa musíme ťešit'i a posilnuvaťi aj v tích najodpornejších ňechuťách. S tej príčina rádiki títo jináč zrozenéj toliko múdrosťi sebe za -

Prečo sa više možnosti staráš,

Bidi k bidam vždi pridávaš?

Jak v stave jsi,

Spomúš si.

Nejsi? Čož proti nemožnosti máš?

A títo:

Aj nasrdnaľejšich mučí zlý chír, škoda, bolest, Ale ich to neznižuje;

Jen na hlúpuv sluší radosť, dobrá povesť,, Néb tíeh jinšé premožuje.

A títo:

Jen ti majú pravú radosť, Kterí jsú jéj hodní. Jen tí trpá krivú žalosť, Jenž jsú jéj nehodní.

A posledne tito:

Uharkáš si, že ta šlapú jako blato:

A dobre znáš, že v blate vie svítí zlato.

„Však ja juž, buďiž nebu chvála, v srdci mém spokojňejša žijem", odpovedala ona. „Priviknúla jsem k všem jak ťela, tak ducha úzkosťami, jedno jeďinké víjmúc, že totižto veďet'i ne-múžem, či mláďenec ten macochu mu zabijíc, aj seba že zúfan-livosťi svú rukú ňezmárnil a tak i časný i večný život nestratil. Toto jest, čo ma nepotešítedlnú činí. Ňekolikrát jsem chcela k roďiňe jeho písať a o tém sa prezveďeťi, ale mi vrchná naša vždi odpoved'ela, že vec tú ňevihledávaťi téz mi jest na pokutu uložené."

„Jestli tak", mlúvil Vaň Stiphout, „jestli ťi jen vedomosť te-ho, čo mláďenec ten pozďe konal, k spokojnímu budúcňe životu chibí, ja ťa od všeckích trízlivich mišlenkuv osvobozujem. Znaj techdi, že on ani macochu tvú nezabil, než poranil toliko v tú istú noc, v kterú pre teba z rebríkem pojšel a odehnan jest. Bil pák slišal jakosi, že teba odvézli, bežel techdi cestu, dókúď mu liďé svedčiťi znali, že taký koč, jakim tvúj biťi spisuval, viďeli. Potem ale, kďiž všecká tvé šlaki potratil, navráťíc sa a své ďe-dičstvý chudobním poručil, do žádního jsíce kláštera, do zadnej rehole nevstúpil, od roďini svéj ništméň a od všech príbuzních vzdálený v jistéj ďeďiňe spravedlivího reholnika mnícha z du-chovním liduv buduváňím život vedel a nedávno aj odebral sa juž s techto sveta. Prípadnosť túto vašu mne on, tak jatko ti včil kďiž jsem taďe jedinúc šél a jaký bi tam človek bil, slišal, vi-prával; ale na mnohé toliko prosbi, neb z lidmi velice málo dr-zával."

Abi o pravďe nepochibuvala, spísal jéj jeho postavu, jeho obličaj a ona hlavú na všecko dosvedčovala. Ďalšej pak ríkal Van Stiphout:

„A macocha tvá", praví, ,,do srdca svého vstúpíc, hrích svúj uznajíc (neb ona bila skutečňe, jenž listi ti naríďila), mečém na tvári poznačená, téz mníšku zústala, všecko, čo neb své vlastné mela, neb po rod'ičech tvojich zustalo, ma sväté potrebi obráťíc. A, kterak nedávno slišal jsem, ješťe žije."

„Techdi má macocha", mlúvila ona, kďiž Vaň Stiphout prestal, „techdi má macocha také mníšku učinená jest! Pozdravujte ju; do svätej památki sa jéj porúčam. – A mládenec ten tak žil! A juž ve večnosť! jest! – Dosť mám!" – Zďe odťáhnúc svúj šlár, odevrením obličajem mlúvila: „Buďte požehnaní i na zemi i na nebi, že jste mi toto oznámili!" A s tím hore do kláštera išla.

Po odejdúťi jéj René ríkal: „Samá táto, jako viďeťi, jest s tvári a celej jéj ťela podstati, samá táto v celém klášteri bi mohla pravé poveďeťi, že svet opustila, kdibi sa tu násilňe ňenalézala, jinšé mluviťi musejú, že je svet opustil. Jsú mne toto božské obeti! Však aj z hovaduv, kďiž ješťe hovadá bívávali obetuva-né, čo najzdravšé vibírali. – Což techdi s tímito krivími, slepí-má, škulavkni, zlámaními, schrámaními, hrbatími, hluchími, kimlavími darmi chcejú znamenaťi otcove, matki, bratri, sestri a jinši príteli, kďiž je do klášteruv tisnú? – A zďe, kterák na vše bedlivé (patril jsem, také jsú."