RENEHO NÁVRHY NA ODSTRÁNENIE CIRKEVNÝCH NEPORIADKOV

Príjdúce na hospodu Vaň Stiiphout z Renaitem, kďiž k večeri prisedli, ríkal Van Stiphout: „Dnes jsme mnoho viďeli a ačkoliv to ništ nového ani u teba jsíce juž ňeni, poneváďž ale jsern ťa dnes ibedlive oa všecko pozorujácího uíhlídal, viprávaj mi, čo a kterák bi jsi ti z všech tíchto vecí chcel napraviťi, jestli bi jsi nad nimi vládnúi, jestli bi jsi mal moc je niapraviťi?"

„Kďi bich ja nad viďeními dňejší ďeň vecami vladárem bil,'* mlúvil René, „oiist Ibi s nich ve včilejšém. svém stave ňezustalo. Mnolhé bich premenil, mnohé zúplna z običaja vivrel a zetrel.

Po prvé: Všecku zúplna musiku ('Vigmúc organ k veďeňí nótí), všecku zújplma miisôku bich s kosťeluv poviháňal a nasta-viteliim jéj ju jporuavracal, jakž phrygiskú phrygiskému, lýdiskú lýdiislkénľu, dórisiku dóriskéniíu polkoleňú a kteríkoliv jinší bili jéj vnraslá'telJi a sfeladateli, aj Júbalovi svoju. A na jéj misto bich uložil pésňe opravdivej skrúšenej pobožnosťi jednímukaždmiu národu ve vlastnení jaziku, ikteré bi museli biťi časum a okolo-stojičnosťám prirovnainé, o tajemstvý tém, které sa .po dňech evefi, zložené. Pésňe takové bi mi lid z orgianem spíval. Z časeni na místo pésni nech ibí sa obecné spolecné mocHitbi vikonávali.

Či bich ja B tím liduv pobožňejšĹch a na boské v kosťeléch veci pozornejších neučinil, či bich v lepší porádek všecki podlžné v chráméch Pána službi ňetrvédel, síkuselosť bi preukázala, jako i včil preukazuje v ďeďinácih tách, kďe toto tak z úťisku mu-sákaotuv bívá odbavuvano.

A zajísťe zrozenú jeďiňe zďe príčinu prehlédnkne. – Jestli bi ňekterí bili nalezení, jenž bi z ostatními nechceli spivaťi, ačkoliv sa v společný spev ikaždý rád misa, ale jestli bi predce ňekterí bili nalezení, jenž ibi z ostatními nechceli, anebo neznali spivaťi, aspoň bi sa mnoho z druhimi ani nemohli zmlúvaťi, nebo bi pre spev ostatních svého hlasu ňeslišali, ňerozumili a tak chťejíc-ňechťejíc prinajmenej bi mlčali.

Doložme, že skrz každú v kosťeli -pobožnosť, áno, skrz každú bárs kďe jind'e odbavuvanú, jedno společné že všemi víri našej údmi obcuváňí znamenáme a všecki dobré modlitbi, všecki dobré pésňe tak jsú zložené, že víc liduv vespolek sa modlicích, víc liduv vespolek spívajících clhcejú znamenaťi; to všecko preto, abi jsme znali, že společná a jednoustovná bárs modlitba, bár péseň Bohu vzácňejšá a nám osožňejšá jest a že čokoliv bár skrz modlitbu, bár skrz páseň od Boha pítáme, to ňé pre nás samich, kďiž sa osobitne každý .modlíme, než pre všecku cirkev, pre všecki ve víre spoluúdi pítáme. Juž pák k cílu temuto, čo jest prospešnejšé, čo slušňejšé, jak společná jednohrdlová nebo peseň nebo modlitba, v kteréj všecci naraz ríkajú: Veríme, dúfame, milujeme, liťujeme, prosíme?

Toto čiňic, ňé jinšé bi jsme činili, jak čo starodávni naší v po-čínajícéj sa cirkve bedlivé zachovávali, nebo vime, že v prvních náboženstva našeno vekách ihrdlový toliko spev bívával držan. A kďiž sa iaj musika začala do 'kosťeluv ťisnúťi, kterí bili čisťej-ších, dokonalejších mišlenkuv vudcové a pasťíri, musiku do kosťeluv svojich nevpustili. Taký bil Alexandritský Athanásius-Athanásius, všeckího múdrího sveta svedectvim najhodnejší ver-ních riditel!

Jen neskoršej jsú rozličné huki, piskä a treski s krčení do chrämuv Pána pozvolávané a povevád'ané, a to, kterák vtedi verili, vetšej boskéj cti, k posabuzuváňí vrúcnejšej u všeckícn pobožn'osťí; a lasnaď to do času i mohlo ké koncu tému slúžiťi – ačkoliv mňeňí moje zretedlfie vijevím a povím jasne, že musika, aspoň jaká včil jest, ňiikdi nikeho k opravďivéj (pobožnosť! ňepozbuzuvala, než radnej k svetskom a i mezi tími k láskavom zvláštne náchilnost'ám. – Nech o temto zas osobitne jedenkaž-dý z vlastného skúsená svedectvý vidá. Áno, ošklivú túto čnosť po vše vždi čaši tuším mela musika.

Neb ju Aegiptskí dle spisuváňá Diodórusa svím ďítkáni učiťi sa preto zakázali, že kdo ju zná, v ženskú mekosť bívá oblečen. – Kďiž Veíký Šándor na 'harfu hral, Antigon, ueitel jeho, harfu polámal, mluvíc: „Kraluvať a ňé hrať sa na teba sluší." Káto a Scípio Aemiliánský ju téz od Rimanov vzdaluvali, j,akž nehodnú na mužuv. V Augustusovi ,a v Néromovi to za najvetšú ohavnosť bilo pokladáno, že sa musiki pridržali. Jestli aj básňám veríme, Argos sto ocuv maí, kterími strážil a predce na jednej sladce zňejícéj píšťele hlas na všecki zaspal a potem všecki aj strafil. – Prám takím spúsobem nábožníci naši, kďjž bi meli strážiťi na dbetu, na tajemstvá, které 'kňez obnovuje, víkonává, hlasem všelikích musikantskích nádob odvrácení na duchovné své oči zaspávajú, jinšé rozniišlajú a tak i oči ti traťá, kďiž zá-slíuhi, které bi jínáč že svéj v kosťele pritomnosťi mohli zbíraťi, traťá. A biť bi jen to bilo samé, že zadnú s kosťeluv zásluhu ňe-vinášajú, ale aj že skutečními hrídhmi sa domu navracajú.

Vimlúváme jsíce n'ašú kosťelnú musi'ku s tím, že v starém záfcoňe pri iboskích službáich 'bívávafe, jafeo ikďiž král Jsraela, šín Jessea, pred arkú pri musice aj tančil. Ale míslím, že tá nebila tak chlipnä jafeo naša; potem starý zákon jest starý zákon, zestaral sa v svich caeremóniách. Po treťí a posledne: Prečo Písma vikladateli tanec Dávida duchovne vikladajú, prečo pák ňé aj musiku pre nový záíkon? – Aneb techdi aj mi tanČime v našich kosťeléch, aneb ani muziki nedržme.

Druhé, čo bich podobne bez prodlúžeňá nastavil, kďi bich tú moc mel, jest, abi ikosťeli prez prostrédek óde dverí až k hru-bímu oltáru desíkämi anabo zeďú bili prerobené a abi na jednu stranu samí muži, na druhú samé ženi vchäzili a tak jedni od druhích vid'ení nebili. – Bez omílki turecký jest toto včil obi-čaj, ale ňe^kcti bil aj cirkevný a ja bich jeďiňe ciľikevný nasleduval, abi mi od ňekeho nebilo nahoďeno, že s pohanmi chcem držeťi spolki.

A jak mnohé veliké zlosťi bich ja skrz toto obráťil, jak mnohé veliké ňevinních ipohoršuváňí prehaťil, jak veliký duchovný zásek prospech ofosáihnúl?! Neb čo jsú včilejšího spúsobu kosťeli? Jsú domi, v kterích sa inláďež miluväťi učí, jsú domí, v kterích sebe panna muža; a mlaďenec manželku ihledá a nalézá, jsú domí mnohích ňečistích známosťí, jsú domi mnohích ňešlechet-nídh žádosťí. – V kosťele sa jedmi od druhích viďá, viďíce za-Ibuflú sa, zalíbíce se vespolek hora a až zhárajú.

Chce ňekdo nádhernosťi žén v šatách v ňekterém mesťe, v ňekteréj osaďe viďeťi, ňeoh iďe do kosťela a uviďí je. Chce ňekdb rozkoš žén v tvári viďeťi, nech do kosťela iďe a viďí, pozná je. Jest ňekdo smutný, jest trúchlivý, ťešivá sa viďeňím žén, iďe do kosťela a bivá poťešen. Má ňekdo sebe milú, ale do domu jéj pre obhlídnosť roďičuv nesmi jíťi, neuhlída ju na ulici a za mesíc, iďe techďi do kosťela, tam sa na ňu po vúli nahleďí a ve dverách, vicházejic, aj zmluva sa s ňu, tam jéj lístek potrčí a ona jemu ta druhim dňem odpoveď prináší.

Po treťí bich radďil, ,abi pobočnich oltáruv nebilo. – Znám dobre, že bi tenkrát na mňa všecci hrmili, j^afežto bich ja s Luthé-rem jedno veril, ale ňé s tích dúvoduv, ňé s tích jaké Luthér kacír mal, základuv ja miudreajem. Neomilne skrz raddu inú bi aj pobočné mše téz prestali. Což ništméň Luthér vikázal? Najprv po'bočné, .potem všecki mše odpravil a s tím preukázal, kam cílil hňedki spredku. – Ja ňé tak: Kďiž ja zadám pobočné oltári a nasledovne aj pobočné mše vinechané biťi, nezadám, afoi žád-néj nebilo, áno, múze sa jích i vícéj prez ďen vikofnávaťi, ale jedna za druihú a pri velikom toliko oltári. To pák s tíchto príčin:

Najprv: Nebo lidé, kteri sa do kosťela scházajú, mnohé oltári za chrbtem nechávajú, poneváďž hore víš do stolíc idú a tak i mša, která sa na takovích oltáréch obetuje za chrbát jím padá; nebo tetíhdi mši takej ňeni jsú uctlive prítomní, anebo sa velkimu oltáru, v kterém svätý svätíc h vždi bívá zacho-váván, jináč nežli sluší, obracajú. Dolož, že na všech všaďe oltá-rech ňekdi razení slúžá, že po všech stranách ciingajú; jaká ten-krát na jednu múze biťi pozornosť? – Ne daremný smích vi-kázal ten cigáň, který vbehnúc do prostredku ňekterího kosťe-la, kďiž prám na pozdvihuváňí pri vícéj oltáruv chlapci zvoncami, jak mohli najsilnejšej strkali, prsá, chrbát a obidva boki pesťú ťlkél a kďiž sa ho tázali, prečo to činí: „A ňeviďíťe," od-poveďel, „že po tích stranách všaďe, po kterích sa ja bijem, jest obetuváňí?"

Po druhé: Takli ipredkové naši aj tenkrát, kďiž jím juž bilo pod našeho náboženstvá králmi dbecňe dovoleno kosfeli stavať! (v prvních rokech a i v nasledujících ,pod prenasledu-váňím pohanuiv jen stú! mávali, na kterém dbetu mše vikoná-vali a v čas prenasledluváňá jsice v kriptách 'anebžto v podzem-ních sklepéch), takli tenkrát predkové naši jen jeden jeďiňe oltár meli – kdož múdry bi nás smel techdi kajrhaťi, kďi bi jsme sa 'k jejích običaju navráťili? Oni li bili, či mi jsrne po-božňejší? Oni li bili, či mi jsme sveťejsí?

Sem bi priislúchalo potem aj ozdobu kosťela a hrubíno, který bi tak sám zustal, oltára uporádniťi. Nech jest óde mňa daleko, äbich aj mislil toliko, že kosťeli, chrámi boské, chrámi modleňá svéj čistoťi, svého ozdobená ňemusejú míťi; áno, radnej prám to na ne prislúcha, ale jen ništ, čo zbitečné, nážt, čo neslušné, ništ, čo prostej náboženstva kráse odporné jest! Načo to množ-stvý drahích svítni'kuv, drahích kahancuv? To množstvý mnoho stálích malárskích, rezbárskích, stolárskích, zlatníckích 'kúskuv? – Jestli jsú ňeikďe tak hromadné kosťela dúcihodi, že na vše toto hojne vistačujú, nech sa jejích částka na živé kosťeli obrá-cá, na obživení chudích, na rozmnožení náležitích cirkevníkuv! Ňemusá biťi vždi mové (kapitále stlkané pre, ňevim jaiké, zm'isle-né nešťastné príhodi, v kterích bi meli kosťeli naniveč vijíťi. Jako bi sa podobné, čo aj s kapitálmi, nemohlo staťi. Aneb jako bi nábožná neznali svéj povinnosťi, že kďiž jiim jeden kosťel skazu vezme, druhý sebe majú stavaťi?

Ňekdi celý oltár z jednej sveťiňe (s tabernákula), z jedního kamenního stola a z jedního že všecih strán viďitedlnlho kríža povstával, včil pre jeden prstový krížik ťešoe nalezaju místo na oltári, abi predce kňez móhel poveďeťi, že pri kríži a pod krížení ukrižovaniho Vikupitela sveta obetu obnovuje.

Všeliké svatích obrazi sa múzu i v doméch i v kosťeléch i na polách držaťi, múzu sa všaďe ct'iťi; ten, kdo to tají, kacír jest. Ale sa ňernusejú ani držaťi, ani ct'iťi, jeďiňe z običaja, nebo o temto žáden snemský rozkaz ňevíjšél. Ňehreší, ňedržící je, nech to jen že zapovrženosťi ňečiní.

Obrazi ihneď 'd prvoťi ňé vseeki národi dopúšťali. Židé (dle svedectva Jozepha Flávia) ništ tak nenávideli jak modli (obrazi), a to jím bez pochi'bi zákon od Mósesa spísaný zakazuval. Národ Séres rečený, jako Euseibius píše, téz ten rozkaz mal, abi zadnej modli a podobenstvá neprijímal. V rimanskích kosťeléch za sto a šesťďesát rokuv od vistaveného mesta také žádního nebilo obrazu, jako pravdu vidává Plutarch a August u Varró-na. Persické pokolení téz podlé vipráváňá Herodota a Strabó-na zadné ňekresalo, ňemaluvalo. A to preto asnaď všecci títo zachovávali, že obrazi krivé mneňí do imisle liduv vlívajú.

Ale Aegípšťí jinšé verili. U nich sa všeliké maluvání, vistru-!huváňí i vikresáváňí pocnúlo, které potení po všech sveta stránkach bilo rozšírené a tak i do náboženstvá našého skrz nich, kďiž do tehož náboženstvá pristupuivali, donesené.

Hrehor, pápež, obrazi vimiúvá a usiluje sa ospravedlňiťi, kďiž riká, že jsú knihi ňeumeléj obce, abi v obrazedh čítali, kterí sa písmo neučili, abi .na obrazi pohlídajíc, k rozvažuváňú boskích čnosťí j.ako za ruku bili veďeňí. Ale ňé z oibrazuv, hlúpich obi-čajňe skutkov malárskích a rezlbárskich, než s píšem svatích sa učme Boha znaťi, v písniech svatích hledajme, čo o dústojen-stvý, o dokonalosť ech jeho viloženo jest, kterí čítaťi známe; kterí pák ňé, čítajících poslúchajme, nebo i tak víra čítaťi ňe znajících zeslišáňá jest, kterák to Pavel visvedčuje.

Ačkoliv pák obrazi mnohokrát mnohích ňeučeních namísto, že bi j ich k poznaní svätých tajemstvích meíi vedcťi, k modlár-stvú vedú, obraizi ništmenéj zustaťi múzu aj v chráméch božích, jen ponajprv ňé tak mnohé, po diruhé ňé z falešními ďivmi a čnosťami nialúvané, po treťí nech bi všecci verící näležiťe bili naučení, čo v nich záleží, jakú 3im česť dávaťi a jakú v nich nádej skladať! majú.

Ale po treťí: I o tém bi mohli juž jednúc, kterím prislúcha, hodne rozmíšlaťi, či bi -totižto nebilo čnostňejšé, chváli-tebňejšé a k všem cílum lepšé i pre každího osobne človeka i pre celú cirkev, kďi bi maťerínskím každího národu jazikem všecki pobožnosti, ani obeti mše ňevíjrnúc, vikonávané bili? – Zajisťe vše naše modlitbi, kterák juž hore víš poveďel jsem, tak a preto jsú zložené, abi jsme je zhromaždení spolu vikonávali, Pohléd-nime na spomnenú najdrakšú mše obetu: Tu spredku všecek lid z kňezem odbavuvával a odtúď jesť e i včil všecko starodávne jéj zožeňí zustává, i niňi ješťe kňez často lid opomína, abi sa s ním spolu modlil, volajíc: Modlime sa a podobné. Caere-mónie techdi mše znamenajú, že (bi ju všecci vespolek musili odbavuvaťi, že bi všecci vespolek všecko musili mlúviťi a kňez jsíce hlasne, ostatní mlčkem krém odpoveďi. Tito bi i oni zre-tecHňe meli dávaťi.

O malích anebožto čítaních mšách jinšé ňeríkám, jak že Recci mnohem svaťejšéj s tajemstvím tak hrozním zacházejú. Prv, nežli bi oni musili z náhlosťú ňekolikrátt tvár svú lidu uká-zaťi, z náhlosťú ňekolikrát kolenem do zeme uďeriťi, z náhlosťú ňečo poškamirať a tak mšu odslúžíc neverníkum k posmechu bíťi, radnej ju redšejšéj síúžá, ale vtedi z viďitedliním duš v pobožnosťi budovaním.

Po štvrté: Nech bi biskupi ostatki svatích, s kterích ňe-které kosťeli veliké množstvý ukazujú, s pretretejším okem prehlídali, jejich authentiu, spravedkiosť viďeli, usúzili. – Daj.

Búh, abi jsme v ninohích místách ňejakího nikdí svatíiho kosti draho poplaťené, v stríbre, v zlaťe pozvíňané, perlami povikla-dané ňecťili. – Které bi pochibné biti uhlédli, ti nech bi z domu božiho, kďe všecko jisté biťi musí, vipravĽi a vie žádních ňiikdi ani jen za jeden peníz kupovať! nedopúšťali.

Kterí také že svatích pokladi majú, nech je, jestli nábožne misia, pre seba drzá, nech sa nich nezbavujú a nech znajú, že biť bi jím čo za ne dávano bilo, to vždi nekonečne mense jest v cene. Ale i to nech znajú: násilné biťi vimlúváňí, kďiž kdo praví, že sa za tak sväté veci ništ ňebere, než fpod jinším toliko spôsobení za časnú totižto okolo nich prácu, za Časné unuváňí. Tešce múze biťi odehnan i od spúsobu teho Šimon, lechko sa on všaďe míšá, nebo žije, buďte zemrel a všaďe jest prítomen i včil, poneváďž sa bosorstvý bil naučil.

Po pate: Nech bi tíž biskupi (nebo to jejích moc a povinnosť jest) prehlédli aj odpustiki, či sa jích toťižto všaďe tolik, o kolikích mlúvá, nachází? Bože dobrý! – Za dávna na dlhoké, najtužšé pokání, na mnohé najskrúšeňejše prosení, na mnohé viznavačuv oroduváňí ňekolik dňuv a zrídka ňekolik tídňuv nebo mesícuv odpustki bívali dávané; včil ťisíc a ťisic rokov aj plnomocné kolikrát chceš temer, obsáhnuťi múžeš, v ňekterích mestách každodenne.

Po š e s t é bi meli biskupi oči odevreťi na svú rovno od Boha skracuj ícú moc a vládu, abi viďeli, čo a jakím právem po-traťili. Zďe chcem poveďeťi o tém ňepoddanstvý, o tích rehol-níckich víjímkéch, o kterích smíšnú zmínku mal ten smíšný mníšek spovedlník v svích smíšních exercíciách. – Učinen jest ňekdo ňekdi z ňekteréj rehole pápežem a takový hňedki ťisíc pri-vilégiummi na pergamene túž reholu obdarúval. Prvňé s privile-giumuv bili vždioki exemptio, vimeňení anebž vijímek od poddanstva a všeho poslušenstvá obecního biskupa. Samiho pápeža po-zatím s cirkevníeh vladárov za svího pána (že svetskích ňeo-milňe aj v čisté svetskích vecách zapína žádního neuznávala) mela tá jistá rehola. Obecnímu biskupu bili nad ňu rukí zvážané, nesmel jéj ništ rozkázať! – Vivolen a učiňen jest ňekdo druhý, z druhej nejakej rehole pápežem a i ten svú víjmúl a všemi svobodámi obohaťil, tak treťí, tak štvrtý k svéj bil milosťivý. A poneváďž (prez mnohé čaši samí reholníci na najviššího pastí-ra stolicu sedali, stalo sa, že všecci reholníci od vládi a palice svích spravedlivích pasťíruv bili odtrhnutí, sprosťení.

Nebuďem sa o tém hádaťi, či to bez krivdi vlastních, v kteríeh okršlekéch takové rehole své bidlá meli, bisku-puv mohli pápeži ké koncu privédcťi. Uznal to juž celý svet, poneváďž dobre vi, že jsú biskupi opravďiví apoštoluv námestníci a preto že všecci biskupi tú jistú plnú a dokonalú apoštolskú moc musejú míťi, kterú apoštoli od Boha meli. Apoštolum pák všecci do jedního, kterí v jejich okršlekéch bidlili, bili poddaní a Peter sa neopovažuval žádního lid odtrhnúťi a sebe samímu rovno podmanlťi.

Jestli mi 'kdo nadhoďí, že za času apoštoluv ješťe nebili také, jaké včil jsú biskupuv okršleki, ňemnoho buďem odporuvaťi a povím, že skrz predrečené slová ništ jinšého nechcem zname-naťi, jak že Peter apoštol svim spoluapoštolum apoštolskú moc ňezmenšuval. Déjžto ništmeňéj jisté jest, že i apoštol! sebe svet na stráni pod'elili, v kterích zjevenú skrz Boha-Cloveka pravdu hlásili a v kterích ipotem svú cirkev vlastnú mocú ríďili.

Mezitím nebud'em sa, kterák reknúl jseni, hádaťi, či pápeži s poddanstva biskupuv bez krivdi a ubMžeňá jejích mohli rehol-níkuv osvoboďiťi. To samé aspoň 'melo foiťi povážené, že sa z vij-múťim reholní'kuv mnoho pre'käžék biskupum, mnoho pohoršená v cinkvách pričiňuje. A na toto pozorujíc, biť bi hňedki aj bez ranení biskupskej moci bili mohli, nesmeli ňištmeňéj pre mnohé, které predviďeťi musili, zlé následki svobodi ti svim spolubratrurn reholníkum uďeluvaťi pápeži.

Neb čo? Jestliže oni v ňečem prehrešá, tenkrát asnaď má biťi vždicki do Rímu že žalobu behano? A kdo bi sa na nich aj opovážil žaluvaťi, kďiž skúsenosť posavád vždi učila, že takový po viprázdňeném na processi mešťeku z povesením nosem musil umlknúťi?

Tímto spúsobem žádniho sa ňeobávajíc krém tehož rímskího svého pána a teho málo anebo ništ pre menšé neb vetšé vzdá-leňí (daleko od Jupitera biťi, jest daleko od hromu biťi), činili, čo a kedi sa jhn líbilo, dosavád reholníci. O, jen to ňeni lež, čo o nich mnohokrát viprávajú a čo o nich aj ma papírech mnoho leží! – Uznala aj cirkev neporádnosť túto a preto o reholníckích svobodách a o vijmúťí reholníkuv spod moci vládních biskupuv v mnohích snemech jakž o jednej hlbokej svéj rane mlúvila.

čo jsem o mníchéch ia všech reholníkéch povedal, to rozumím i o mníškach a o všech reholničkách. Aj títo majú biťi rovno poddané svim vlastním ibiskupum a jsíce tak, abi z mníchuv nikeho ani za kazatela, ani za spovedlníka nemali, než z cirkev-níkuv, že svetskích kňezuv. Tímto samim prislúcha dle radu a posveceňá sviho všech duší opatrnosť; mnísi nech sa (jestli ništmeňéj majú strvávaťi, neb toto jinšá jest otázka) k staro-dávnímu svému običaju, k svíim prvním zákonum navrácá, nech osobitne po jednéni ňekd'e v jeskiňádh nad hríchoni ikvilá, jafco to recké jejích jmeno: monachos z monos a achos zložené znamená a které jmeno aj v j'inších mnohích jazikéch sebe zadržali.

Posledne: S prihodí včil j.užnadesce tozťáhnutéj, mniáki a bez pochibi mnohích dmhích bi sľibi večné ňikdi pred šesťďe-sátím veku rokem nemali biťi zložené a dopusťené. Na dva, na tri rotó dobre a po časí takém kému bi sa je obnoviť! líbilo, nech bi je obnovil. Na celý život slibmi tak ťeškími sa zavázaťi, a to hňedki v mládeži znamená u mnohích: vie dúfaťi. Jako bi Búih prám preto, že mu ňekterí, vec dobre ňerozozvážíc, ňeČo slíbá, musil všecki své milosťi do nich vsipaťi a často aj zrozeňí prevráciťi.

Toto jest mé mňeňí, toto súd nad tím, čo jsme dnes viďeli a slišali. Tak bich ja vše to, kolík sa mi mé dúvodi a pričiní pravé biťi zdajú, napraviť! radil."

„Dokončil jsi," mlúvil Van Stiphout, „jsíce počnútú z velkú vrucnosťu reč z velkú jsi vrucnosťu dokončil. – Či skutečňe tak mislíš a veríš, kterak mlúvíš? Od satirikuv jsi sebe zubuv požičal, nimiž sem tam ňečo hrizeš. Ja, dokúd o temto znovu ňekdi rozprávku míťi buďeme, včil krátce povídám, že jestli bi toto dle tvého (o mém na tentožráz mlčím) mňeňí dobré urízeňí znáhla v hromade zachovávané biťi musilo, zn'áhla bi katolícky svet nohami hore bil postaven."