RENÉ NA SLÁVNOSTI FORCTUNICULY. DEBATA U GVARDIANA

Budúcim dňem ješťe v témž mesťe zustávali do pohrebu (či pre radosť, či ipre smutek umrléj) mníški a po pohrebe jéj po-hnúli dalšéj,

Ale ješťe prv, nežli do Vdnie prijšli, v jistéj osaďe téz jazika a pokoleňá svého ješťe do jedního kosťela vkročili, kde, kterák od zmlúvacících sa žén slišali, jakúsi sv. pannu Frcunkulu sve-ťili. Který chválokázeň držal, bil reholnik a tolik zazrakuv o téjž svätej panne z včilejšich našich vekuv prednášil, tak mnohích múdrích a skuselích svedectvim je potvrzuval, že temer skuteč-ním Ihárem nažíval Augustína, který juž v svich časéch poví-dal, že ďivi a zázraki, jakž neb nepotrebné, neb ňeosožné prestali.

Jedního že svatích natolko vichválil a vivíšil, že v celém nebi hodného místa pre neho ňenacházajíc, z velkím ďešeníim vikrík-núl: ,,Kdiež ho techdi," praví, „položím, kam ho postavím?!"

Nedaleko Vaň Stiphouta a Renéa stál ňekdo v kúťe pri dverách, který kďiž ikazateí ješťe v svém ďive mlčal, jako bi odpoveď očekával, najprv sa dokola poobzíral, potem paik dosť hlasne reknúl: „Jestli prám žadního jinšího 'máťi nemúže, tento múj ja jemu popúšťaní stiánek" a s tím viťáhnúl sa s tehož kúta a išel ven. – Vaň Stiphoot z Renéem tam strvávali do konca a z druhím Mdem téz z hlobokosťi srdca vzdávali, ale ňé k nejakej ipobožnosťi pozbuzeňí, než že kazatela nad jeho hlúposťú li-tuvali. Zustali tam aj na ostatnej pobožnosťi a po skončení jéj víjdúc z kosťela, reknúl Renait: „Kďiž jsme tu," praví, „sveťili pannu Frcunkulu (O, ubohá obec, pre kterú pričinu ani jmeno-vaťi neznáš slávnosti tejto!), poďme mieri druhich do kláštera aj na poledňajšú porciunkulu."

Neodporuval Vaň Stiphout, šli a ovšem, že najprv ke guar-diánovi. – Tam juž velký zástup zbehlý nalézli všelikích taťín-kuv, dobroďincúv, 'bratruv tret'ího radu. Matki a sestri tehož radu bili dolu ve svetnici ňedaleko porti a pre ňe bil stúl v am-biťe pripravený, kďiž zákon mnískej rehole ňedopúšťa, abi ženské osobi do refektóriuma mohli vkročiťi.

Prijdúc čas jeďená, muži vnútri v refektóriume do štír raduv posedali: K table v prostrédiku viloženéj podcťivejší, okolo sťén pák, 'kterí bili nižšího stavu a pátri de ľa famllie. Jídia a la móde sveta bili též, o čem sa reholi nastavitelum ňikdi nesnívalo, prichistané a predkladané. Musejíú sa juž tuším aj frátri v kuchárskích knihách, které Pantáleon, Mithekus, Epi-rikus, Zophon, Egesippus, Pazánius, Epenetus, Heraclides Sy-rakusanský, Tyndarifous Sicionínský, Symonaktides Chíjský, Glaokus Lokrenský, Káto, Varro, Kolumella, Platina spísali, cvičiťi; a nadevšecko v novích, které v tito naše veki na svetlo pocházajú.

Totižto ništ tak dobrého ve sveťe ňebívá nalezeno, čo bi z ča-sem skazu vzíťi ňemusilo, všecki čtnosťi pre, kterák ríkáno bí-vá, potrebu zmenené bívajú. Ňekdi, jestli jsi sa mímosť chcel učiťi, do Klášteruv jsi musil jiťi, včil skus, či j.u nalezneš aj u vlaskích mníchuv, kterí jináč i pre ťeplejší ďíl neba meňéj múžú zňésťi. Jestli sa pak jednúc ti nakazá, kterí i bili i musili vždicki biťi príklad a osťeň všem jinším, čo nád'eje mislíš po-zústáva k dokonalosťi sveta?

Jako pák jídlá mnohé a rozličné bili donášané, tak také podlé običaja aj mnohé a rozličné reči bili rozsívané, ale všecki z rí-manského umeňá mlzené, jakožto že pápež jest a musí biťi ňesklamanitedlný, kďiž s kathedri mlúví, že jest pán všech aj časních vecí, že dvoja táto čnosť jest velice osožná a prospešná, abi svet i v časném i v duehovném poráďku a v nábožnej jednoťe bil držaný. A prám preto, že ctnosťi ti tak jsú k cílu temuto osožné, že mu Búh čtnosťi ti musil daťi.

Čo nasledovne o Jozefovi II. mislili a mlúvili tím svobodňej-šéj, že v jeho zemách ňejsú, viobraziťi sebe múžeš. Vladár tento ňepopočťitedlné celího sveta súdi podstupuje, dokúď sa šlámi lidum z očuv ňestáhnú a všecci j ináč súďiťi nepočnú.

Mezi jinšími bil jeden dospelího juž veku, hlavú ňekďe plešivú, ňekďe šeďivú, který sa mlúvil, ňemócťi pochopiťi, jakú úmislú smí a múze ňekdo lidum stav dokonálosti prevreťi. „A čo bi svetu škoďili slibi čistoti, poslušnosťi a chudobi!? – Slib čistoti, skrz kterú mi," praví, „angeluv nasledujeme a svetskím príklad dávame, jako i v manželstvý i mimo manželstvá žiťi majú! Slib poslušenstvá, kterím všech vinaučujeme, kterák i duchovním i svetskím pánum poddaní biťi musejú! Slib chu-dobi, dobrovolnéj chudobi!"

René jazik hrízel, že ništ nesmel odpoveďeťi, nebo sa obával, že, ponevaďž všecci jedno držá, čo premlúví, všecci mu naráz dlo vlasuv padnú. – Mislil sebe ništmeňéj následovne:

Bárs Cicero svedčí, ňeni vždicki pravda, Že v starich bivá vťip, rozum a radda.

A toto:

Že z rokámi múdrosť rostňe, običajňe ríkáme, Ale často nad oslovstvím zestarálích-híkame.

A na včilejšú reholnickú chudobu, kďiž on mezitím udíšaný mlčal:

Na slib takej chudobi,  kďiž  máš jesťi} píťi, Kďtä zámek máš, v ňemž smelé bíváš, Rúcho, kterím sa stále odíváš, K tému, čokoliv ťi jest potrebné, Ano, ačkoliv ti jest jen aj pohodlné, Na slib takej chudobi múžeš prisahaťi, Múžeš rád na peníz nikdi ňesahaťi.

Stali potem od stola a jako u naších na místo kanapéovího pohára ješťe každímu jeden z lepšiho koreňa pred kaffeem a pred nebo borovičku nebo slivovnicú nebo rosioliem nebo ovsennicú, neb jakímkolik jínším pálením nalívan bívá, tak i u nich zvláštňejší nejaký nápoj k lechčejšému pokrmuv stráveňú bívá ponášan, s kterím kďe který chce, neb stojí, neb k rohu stola posedňe a zas sa vespolek zmlúvajú. Jestli čas chórusa prichází, ta dvaf tre mladší idú.
René mal pozor na teho starího, či bi čas ňečo nepočnúl a kďiž on znovu professiu reholí vichvaluval a proťi všemu protivenstvu ospravedlňuval, ale z rovním zas vťipem, rovnú múdrosťú nadevšecko, kďiž o chudobe mlúvil, tenkrát René zdržaťi sa ňe-mohúc, hlasňe ríkal:
Rukámi -pracuvať, -prácu chudím ďeliť, Rehote chudobu to jest slíbiť, plniť.
Na toto všecci, jenž ho slišali, jedním hrdlem vikríkli: „Ma-ledetto! – contro buoni costumi e contro la šanta sede Cattolica!" nohami zem tlčíc, jako kďiž obrazi svatích šlapú; a zlý mal biťi konec z Renéem, kďiž bi ho bil Von Stiphout aj s prosením jejích ňevimlúval, že on mnoho ňé zlú misiu, než pre vetšé toliko rozumu svého osvíceňí mlúvi. Pomáhal mu ňekterý, jaiko z rúcha súďené biťi mohlo, svetský kňez a po čaši potem predce, buďto predtím tak vihlídali, jako bi prám aj díku chceli chistaťi, ipo čaši sa predce premenili, ano, po krátkej novéj chvíli vedie običaja svého prudkosť svú počnuli lituvaťi a Renéa líbiťi.
Ale sa on tam j už dlžšéj ňechcel baviťi, poďekujíc techdi za lásku a za ňerozváženú svú reč odpítajíc, odejšel i s Van Stip-houtem. Van Stiphout mu hnedki venku poveďel: „Vždi," praví, „pozoruj, čo, kďe a kedi máš mlúviťi."
Nasleduval jích aj 'kňez ten a i dohonil jích, který Renéovi v zbúreňi mníchuv téz pomáhal. A tento Renéa za ruku chiťíc, ríkal: „Málo chibilo, mláďenčeku, že jsi tvrdšé dúvodi ňecíťil; tak jest lidum tímto i v lži odporuvaťi." Po temto sa jích tázal, odikúď, kam a prečo sa vibrali. Poveďel Vaň Stiphout kraj, s kterího, poveďel aj, do kterího idú a prečo: pre vicviceňí totižto Renéa Skrz očitú skúsenosť. Poneváďž totižto on svobod-ním jesťe bivše ňéjen doma z novinék chce slišaťi, čo bi jemu budúcňe k prospechu a úžitku bilo, než aj viďeťi mnoho, stavi liduv nadevšecko, abi sebe potem vedie svéj chuťi ňekterý vivo-lil a biť dobré, biť zlé své vivoeňí sebe samímu pripísal.
Náležiťe mlúvil on a chiťivše Renéa zas z láskavej prízne za ruku: „Škoda", praví, „že tak široko ňekdi panujíce tovarišstvý rozsvórené jest! Máš preň čtnosťí, máš udatnosti, šuhajko. Včil který stav bi bil pre teba najlepší, aneb aj dobrý toliko ňeviďím. V tém zhromažd'eňí bil život! Neb všecki jinšé, jako lev vše jinšé životčichi, zhlédalo, zapovrhalo, premáhalo, previšuvalo. Tova-rišstvý naše, naše pod najsveťejším i na zemi i na nebi jmenem zebrané a zvážané tovarišstvý celý svet učilo, ríďilo a správu-valo.
Ale, o, rozniťujícá srdca bolesť! Dejžto mne ništ ňechibí, neb bez všeho i najmenšého unuváňá múj ročitý plat ťáhňem a bez všej starosťi ho požívam, bolesť ništmeňéj, poneváďž tam milió-nem ješťe lepšej bilo. -– Zlostliví, Boha prázdni liďé! Kdo bi sa bil namníval, kdo bi nám bil smel ňekdi jakž jistú budúcnosť prorokovaťi, že pera a jazika zbrojem naše zámki majú biťi po-rúcané, naše násipi podkopané!? Spadli jsme, a poneváďž mi jsone spadni, ejhle, jako ďruzí silnej našej pomoce zbavení dolu leťá a krki vilamujú! Dobre ňekdo pri našém rozpojení spíval:
Zvalili silniho duba, kríčki sa trasťe maličké.
A čo? – Jestliže svet, sveta porádek bez nás podlá závistlivéj mnohích misie stáťi múže, ňemúže bez tíchto všeckích? Mozgi bi potraťil, kdokoliv bi to tajil. Mi jsmie usúženú, v krvavém tvári potu svúj kus chleba virábajícú obec skrz omrzlé žebraňí ňevipíjali. Jak jsme ňekdi mladuchov ňekam na osadi vislali, to ňé, abi žebrali, než abi ňečo mezi rozličními lidmi a zvlášť u faráruv skusuvali a v poslušnosťi seba cvičili, bívalo. Nikdi jsme mi zajisťe nikemu takím vidíráním prekážní nebili. Žili jsme v pokoji s pokojem druhích z hotového a ňéjen nebili jsme prekažní než radnej osožní a mnoho. Kdož mi toto zapre?
Abich vše jinšé úžitki, které s nás celé krajini zbínali, zanil-čal, jak velký to bil a biťi musil, že jsme mi mládež v svetskích i v duchovních umeních šťepili a do virostnuťí pevních stromuv privádzali? Skrz nás bívali chovaní, chistaní a priprávaní všem krajum prospešní muži, skrz nás, naše strážlívé, ustavičné vi-naučováňí stálo lidské i časné i večné šťesťí, kďiž jsme totižto najprv skrz missie narodí k spravodlivému náboženstvu priťa-huvali a potem je juž i v časnich i večních vecách cvičili. – A predce mi takoví bivše, ňé dareminí toliko, než praní aj najškodlivejší celímu svetu jsme odsúzení. Ale viďíme, k jak velkéj dokonalosťi a z jak hustími krokmi od času našého roztrasená tenž svet ponáhlí. – Hiňe náboženstvý, lidské z boskími, mestské s cirkevními vecami sa míšajú.
S tímto príjšli k domu li či jen k hospoďe jeho a on Renéa po lícach počapkajíc, vic ťahnúl, nežil volal ho k sebe i z Vaň Stip-houtem; vejšli techdi. Ale ništ zvláštneho sebe René u neho ňe-zebral, velice zjevny toto bil tisujev, ňemusil pri treťéj professti biťi. To ništmeňéj dokonale znal, čo u nich Euphorrnio o lásce v svém putuváňí spísal. A pre tú príčinu Vaň Stiphout sa u neho dlžšéj nechcel baviťi, nadevšecko kďiž ňekteré bílého pohlavá osobi príjšli, kterím on ostrosť ňekterích spovedlníkuv počnúl tupiťi, všech tích za janzenistuv (za kacíruv rozumil) poklada-jíc, kterí hríšníkuv ňerozhrešujú, kolikrát oni slíbá, že sa po-lepšá, buďto predešlý jejích običaj svedčí, že slib nezachovávajú. Reč svú s probabiliorisma preukazuval a s probabilisma potvr-zuva]. Líbilo sa to ženám.
Odcházajících silne zdržal pri večeri, ale oni príčinu dávali, že sa včašéj míňa ráno pohnúťi a šli na hospodu.
Odtúď aj pohnúc, ráno ňiikďe juž dlkším časem nestáli, až príjšli do mesta, které mezi prvními europaejskími hodně místo má a s kterého včil velké a mnohé po všech sveta ďílech chíri látajú, jmeno mu jest Vdnia ragúská.
Neomilňe zďe mnoho mal Renait skusiťi, ale vše to sebe ňechali na navracáňí svoje. Jedního techdi cirkevníka, který jazi-ki, chodí a običaje kraju, do ňehož cestu svú ríďili, znal a který zadnej duchovnej povinnosťi nemal, poneváďž sa jím na je-jích žádosť jsúcí viďel, že sebú pojmúc, pobrali sa. Cirkevník ten buďe slúťi tovariš cesti.