RENÉ PRICHÁDZA NA SLOVENSKO

A s tímto vstúpivše do loďe, potokem Jadun sťenúli do zeme, která pre zbitek všech potrebních a užitečních vecí rajem bila ňekdi nazvaná. A najprv jsíce do teho vikročili mesta, které levú rečeního potoka stranu jidúcím prvné hraničné bilo, které, jestli podlé domníváňi ňekterích od Hrachara Rimana postavené jest, hrachovím aneb hrachárovím nazivaťi múžeš.

„Zďe," praví (ukazuval tovariš česti zámek), „músi své bidlo položili, z Helikóna tak na Parnas prekročíc. Totižto panni ti vrehi milujú, abi čerstvejším vždi povetrím díchali, abi bližéj Jupitera bili a múdrosť jeho požívali. Zďe na temž vrchu cirkevná celího techto a i pod jeho korunu prislúchajících krajuv mládež jest zhroanažďená, jsú s ňu aj reholníci zmíšaní: abi po-zatím tolik .potvór v umeních ňepovstávalo jako prv, kďiž jiní jiních učiteluv uslichali, kďiž jedni druhích ani ňerozumívali, jestlí sa do ňejakích učenich rozprávek vpúšťali. Sem jsú všecci zebraní, kterí ňekdi bremeno dúchovních pastíruv na seba chcejú zdvihnúťi, abi jednako bivše pasení, jednako aj svích verních pásli, abi prestalo biťi ríkáno: Tuto jináč a tamto jináč kážu a kathechizujú.

René bil povďečný, že toto také mladich kňezuv zebraní múže viďeťi, jejích rízeňí skusiťi; ale i mesto toto jen zvrchu včil prehlédlí, na jeden jeďinký toliko najvetšího po celém tém kraji i kňeza i knížeťa dúm bedlivejšej a z nemalun poďivenini po-zorujíc.

Po temto išli a prišli suchem do mesta, které svúj počátek a své jméno s trnuv má. Bilo mesto toto ješťe za památki našej z mestem hlava sveta nazvaním pišňe podobné. Tuto prv Apollo z všemi svimi pannámi bíval, jenž potem do prostred krajini zejšél a včil sa juž do poveďeného Hrachára mesta posaďil. Tuto, ňikďe jinďe sa nepohnúc, bobkovího stromu venec móhel, kdo chcel, obsáhnuťi, móhel, kdo chcel učením mužem zustaťi. Tuto stáli mnohé domi pre chovaní v společnosťi jak kňezskéj, tak svetskej mládeže. – A buďto mesto toto seďem zrozeních (neb na líbeznéj rovine leží) nemalo, malo ale seďem dúchov-nidi vrchuv, ponevaďž seďem dúchovních stavuv v nem bívalo. Natolko mu ništ ňechibilo, abi spravdú malím Rímem bilo nažívané.

Ale tri jsú juž s tich takovích vrchuv (z čeho jedni žalosť. jedni radosť cíťá, jedni ani radosťi, ani žalosťi) zhoďené a že zemú zrovnané z všemi tími, kterí jedního s nimi po celej krajine a aj v jinších pod jedním vladárstvím postaveních koreňa bili, kterí jednakú úrodu že seba dávali. Toto bili najprv t i s u-jevi, kterí ništmeňéj mravmi ješťe všaďe stoja, potem troj-ničári a klástiri vešti, štvrtí (lipáunuv puštní-kuv, s kterích jedni zapúšťajú, jedni holá bradu, jako kému svedčí. Ani v rúchu ňejsú jednakí, ňekterí svetlobílé, pekňejšé nosá) jinám jest prehoďen a rovnú z rečeními los ňesmutňe očekává. Techto v ňeňevúli dva posavád stojíce nasledujú, rad menších totižto tuhšého zachovávaná a rusutliki, téz vešti; a juž aj k tíchto zbúranú, jesti chíru veríme, nákovi a kladivá jsú prichistané. Sedmý pevno stojí a jest že štír a dvaceť kcpčekuv spojený. Na drahé bohaté hrudi mu ňéjen v tej, ale ani vúkol ležících zemách rovné ňenalézňeš.

Neprináleží ništmeňéj on k tŕňovému ternu mestu, než jest ta jeďiňe za času musulmanníckého po kraji tém rabuváňá jakž do bezpečnejšého místa preložen, jináč vlastný a ďeďičný jest mesta Ostrýihron slujícího a odtúď ani ňeni jemu jméno tmov-ský než ostrýhronský až posavád. Prečo pák tak dlho ven s chotára svého aj po vihnáňí musulmannuv lúpežníkuv strvává, ťešce jest pravú daťi príčinu: to však ništmeňéj známe, že Ostrýhron za ním velice túži, jeho sebe navrácení neustále zadá.

Po zestúpeňí na hosťiňec a po odpočinutí, kďiž jích po mesťe tovariš česti voďil, príjšli do jistího zákonníkuv domu, který sa jmenuje domem zrobeních anebožto täkích, kterí v od-bavuváňí práce a povinnosti svojej neb ostarali jsú sa, nebo do nejakej stálej nemoce upadli a nasledovne ňé pre hrích svúj v cirkevnom úraďe vícej slúžiťi ňedostateční učinení jsú.

Jako bi títo meli biťi držaní, čistím zrozením rozumem po-chopuješ, nadevšecko, kďiž v prostrédku a spúsobu ništ nesená-zí. Móhel, áno, musil bi aj príklad jinich podobních v temž kraji domuv pozbuzovaťi tích, ké kterím neporádek taký uporádniťi s podlžnosťi prislúcha. Včil od ťechto takého odpočinku bidla, od takého ostatních svích dňuv strávená každý podcťivý duch čemer dostáva: radnej (kdož vi kde?) konec života svého jak-koliv bídňe a trízlive očekává čnostný muž, nežil bi musil tú lásku užívaťi. Prečo? Nebo i tam má sám zdílu na své potrebi každý nakladaťi. Prezreli potem jejich svetnice, zmlúvali sa z jedním každím; z viďeňá pák a že slišáňá súďili, jaký tam porádek, jaký život jest.

Víjdúce odtúd, mlúvil René k tovarišovi česti: „Jestli zďe veci záskížních zákonníkuv tak, kterák viďeli jsrne, íťi musejú, ja bich sa tu jak zákonník nikdi nežádal ostarať, anebo bich do zákonníckího radu prám nikdi ani nechcel tu vkročiťi."

Druhím dňem zadali viďeťi zhromažďeňí kníh (bibliothéku), jaké jinďe téjž česťi (jakí v sedmém vrchu bili počituváňí) zá-konnáci mívajú a kďe k čítanú vjíťi všem obecne bívá dovoleno. Ale tovariš česti odpovídal, že tam jsíce jest bibliothéka, ale kterú ňikdi ňeodemíkajú, prečo – že nezná. Snáď, praví, že jsú ješťe ňeni ujednostatňení v mesťe tém a ňeveďá, či tam budú mócťi vždi bidliťi. – „Aspoň nám techdi jinšé mesta rídkosti preukáž," nadhodil René. „Dobre," odpoveďel on, „uviďiťe."

S tím jích vevédel do hlavního kosťela, kdežto hlavních tích zákonníkuv úrad z osobi do osobi, kterák bili pri boskách službách shromážďení, v rúchu naproťi jinším ve sveťe 'podobním mírní a strídmí a Renait sa o jedního každího čestnej povinnosti vizvedal, jako aj kterú cestu bívajú do tehož radu povolávaní a prijímaní. „Či", praví, „skrz konkurs?"

,,To v tíchto zemách dosavád nebilo", odpovedal on, „než ňekďe samovladár, ňekďe biskup jích sebe vivoluval a ustanovoval. Pozatím, jestli strvávaťi budú, nádej jest, že i ti také cirkev stlpi skrz rečený od teba konkurs všade stavané budú a spôsob ten zbuďí mnohích k bedlivosťi, búde víc umeňá u zákonníkuv."

Povídal Renéovi aj na otázku, s kterú chcel znaťi jedního každího čestnú povinnosť, povídal z jedního každího pochvalu. O jistém posveceném nadevšecko biskupovi nasledovne ríkal: „Tento jest i postavu, kterák uhlídáš, i jménem i víborními skut-koma Veliký."