TOVARIŠ CESTY POUČUJE RENÉHO O SLOVÁKOCH, O ICH JAZYKU, LITERATÚRE A DEJINÁCH

Vráťíc sa na hospodu, raddu držali, kam cestu svú predne riďiťi budú? Tovariš česti mlúvil: „Pohnime," praví, ,,k poko-leňú slovánskímu, které sa tu taďe hore podle potoka Vha rozťahuje; odtúď sa ňúter do krajíni vpusťime." „Tak," odpove-ďel Vaň Stiphout, ,,ale což to za národ jest ten či slovanský, či slavánský národ? Slišal i čítal jsem dosťi o zemi tejto a odtúď znám, že zďe všeliki lidé bívajú, jazikuv všelijakích, najvíc Uhruv (od kterích sa aj kraj prežíva), potení Slavakuv a i Nemcov. Ale o Slavákéch velice málo jest naléznúťi v knihách, zvlášť v starodávne j ších. Lid tento jednak žádnich píšem nemá, ani nemal, v kterích bi svú pôrod a svú reč zachovával. Mi jsme ťešce jednu málolistovnú kňižečku k rukám dostali," bi jsme predce pre našu pútnú potrebu ňečo z téjž reči rozumili a menej ňečo mlúviťi znali, prinajméň kus chleba, jako jest običaj rí-kaťi, pítať veďeli."

„Tak", mlúvil tovariš česti, „žádnich zajisťe nemal, ani nemá lid tento spravedl'ivého jména kníh. Nekolik buďíčkov pre mužské a ženské osobi, ňekolik kalendáruv ročních a ňekolik péseň, kterím tlačári vždicki dokladajú, že jsú nové, dejžto aňi pameťi ňeni, v který čas po prvé na svetlo víjšli, celý jej ich knihársky dúm ustanovuje. Pre kterú pák príčinu jest sa stalo, že národ tento pero tak zapovrhal, samo nebe múze súďiťi. – To pravda jest, že mu vťiip ňikdi ňechibí.

Ale z jakéjkoliv to ňech pošlo prekážki, dosťi zlé, neb včil v hustích opravdivé tmách mátame, jestli znaťi chceme, od kého pokolení toto sploďené jest, aneb kedi ponajprv do zemi tíchto a z jakím víťazstvím vkročilo. – Novší pisári, jenž prácu tú predsevzali, bez pochibi v písmách starodávních to hledaťi a starodávních pisáruv svedectvím (a jsíce cuzího národu, kďíž z našího žáden nebil) nazívaťi musili, jaký bil Straibo, Plínius, Ptoloméj, Diodor a podobní, v tíchto pak ani jednúc nečítajú jméno Slaváka nebo Slováka (čo jedno jest, neb jestli od slávi pochází jmáno jejich, majú bíťi nazívaný Slaváci, jestli ale od slova, Slováci), než Scythuv, Sarmatuv, Gottuv; a tíchto sebe oni vikladajú za Slovákuv. Jako bi Scythi ňeslúli aj Uhri.

Za otca jejich drzá potomkuv Jápheta, kterí bili Gomer, Askenaz, Riphath, Thogarana, Thubal, Mesech, Magog, neb tito prvmi pri Kašpijském mori bidlili a potem až k Vistude a Volge potokum sa rozšírili. Namňívání své o temž Slovákuv od Jáphe-ta pocházaňí aj v Písme svatom hledajú a že ho tam nacházajú, vera s tridčátéj ôsmej Ezechiela kapitule. Ale bez práce a vetšú spravedlivú jejich starodávnosť bi preukázali, kďi bi jím za otca Noa aneb prám až Adama položili. – Čemu sa ja v takém po-čatku národov vihledávaňí ďiviťi musím, to jest, že sa žaden lid, který predce ňečo o Chámovém naproti otcu svému pré-stupku zná, za potomkuv tehož Oháma uznávaťi nechce; Sem nebo Jáphet muisí biťi všeckích koreň.

Nemnoho vetšá jistota jest, v který čas Slováci s prvních svích sedlísk ára tito strani príjšli, jaký národ zďe nalézli, jako ho prevíšili, jako ho preč vihnali, neb že sébú zmíšali, svúj ho také jaziik naučíc. – Rovnú pravda váhm má í to, 'kterí, kolikí králi jich tu ríďili, dokúď nejsú premožení a všelikím vladár-stvím po kusi pohoďení. – Potem, které brojné, víťazské skutki páchali? – Neb, kterák poveďel jsem, starodávni buďto ňekdi o sile, o pevnení vojstvý Scythuv, Kváduv, Antuv, Sponuv, Sarmatuv, Markmannuv zmínku čiňá, pochibuváňí jest, kého rozumejú, kďiž prézviská tito ňé vlastné ňekterímu osobitnimu národu, než všem společné biťi múzu. – Tak Scythi znamenajú všech tích, kterí mlékem a sirem žíjali a kterí običajňe z Ázie pricházali. Kvádi bili lidé nespokojní, prenasledovníci. Mark-manni, jako to z nemeckého jejich jména poznaťi, bili chotár -níci krajini Nemcuv; a tak o jinších tích prezviskách, které za-jisťe jak ňé vždi, podlé rozďílních prinajméň časov i na jinšé rozďílné od Slovákuv pokolení slúžili. Ale biť bi i tak bilo, že skrz jména ti slovácky lid má biťi rozumen, otázka ništmeňéj povstane, kterích Slovákuv jsú ti víborné vojenské učinki, jenž je dávni cuzí pisári spomínajú, kďiž Slováci od vekuv na mnohé ratolesti bili podelení a každá ratolesť svého mela správca, svého vladára?

Mezitím, že národ tento, od kehokoliv sploďený, kedi a jako-koliv sem prenesený, ale že národ tento v tíchto vúkol krajéch dávno bidlí a pevný musil biťi vždicki, jen aj odtúď múžeme súďiťi, že času príchodu jeho ani známiho nemáme a že tak mnohé zeme tak dlho pod vlastními svími králmi držel; a i včil ješťe ňekterí drzá, jakí jsú Rusi anebž Moskoviťi.

O stave Slovákuv od počátku až po včilejšé čaši vidal onechdi cirkevný muž knihu, v kteréj hojne mlúví o porozeňí jejich, o králéch, kterí jích spravuvali, o zemách, kterími vladnúlí, o mravéch a običajéch, které zachovávali ješťe jakž pohani; a učinil chválitebňe, kolik móhel, áno, učinil víc od jinších, kterí pred ním prácu tu bili zaujali v Čechách, v Morave anebo v Polskej. V jedném jest toliko žal, že Slovakem bivše, sloven-skím jazikem ďílo také ňespísal. – Ale totižto znal dobre, že:

Tak vzácna, milá jest slovanská reč, Že ju cuzí slišíč, úťeku preč; Tak vzácne slovenské jest mlúveňí, Že si ho znať cuzí drží k zahanbení,

Znal, že druhího národu a druhího jazika lidé ňé velice bi sa tak velebili v práci jeho a ani čítaním bi ju ňeucťili, poneváďž dosť jinších kníh majú všelikeronásobného umeňá v rozumeňí a pochopení lechkejších. Slováci pák aj svú rečú písané v tak malej cene pociťujú, že je mnohokrát i darmo do rúk ťisnuté vzíti ňechcejú a v običaji majú ríkaťi, kďiž sa ňekdo k ňečeho takého na svetlo vidáňí usiluje: Prečo sa trápí, prečo mučí, kďiž bez teho slovácký lid móhel do-savád prez tolik vekuv strvávaťi? Načo jest to, k jakímu cílu, k jakímu koncu? – ačkoliv toto tak pochabné tázání a súďeňí i jinším zďejším krajanum spoločné jest. Ňech zajisťe na ťisíc najhorčejších kúskuv zhlt-nuťí své hrdlo a k stráveňí jejích žalúdek posilní, kdokoliv zďe v obec chce ňečo vipusťiťi, obzvlášť jestli jen ňeolik tvrdšé a ostřejšé brko bere, jestli sa jen ňekolik nosuv tíká.

Né tak dávno bil ňekdo povstal, jenž včilejšú písáňá svobodu pozbuzený, začnúl též a jsíce rozličními knižkami túto tak pro-spešnú príležitosťú žiťi k dobrému kraju svého. – Slovák pak bil a pretož slovenský písal, mislíc, že bárs jinšího úžitku z vše-ho usilováňí ňeuhlédňe, aspon cestu dražiťi buďe, vťipňejším a učeňejším osťenu dodá, abi juž ňekdi z večitého kvasu vilézli     aj Slováci a jsíce Slováci krajini téjto, neb jinší, jako Česi a Mo-ravci ve vecách tíchto aj predtím bedlivejší bívali.

Mezi jinšími svími písmámi ten taký Slovákuv zbuďitel bil zložil rádki proti všem liduv stavum, aneb radňéj proťi všech stavuv nemravum, satyri, kterák ríkame a ňé paškvinádi, ale ňeprospešňe. Nebo nalezen jest ňekdo, jenž (aj naproťi vdnian-skích císárskích královskích knih censorův odsúzeňú) ďílo to zďílu pohoršujíce a škodlivé, zďílu dvojmisl-né, zle zňejícé, pobožné uši obražujíce, lsťi-vé, o kacírstvý podezřené a jinéj podobnéj dobroti biťi vijisťuval; a u vrdinosťi skladatela obdržal, že s ním jedno mislili, čírnú pečeďú ho též naznačili a na svetlo vijíťi ňedo-pusťili.“

Spomnel jím zďe ňekolik rádkuv, které v téjž knižce bili a na které bilo najhrubšéj hřmeno a René z Van Stiphoutem juž smál, juž hneval sa, juž lituval takú lidov ňekterích či ňepo-zornosť, či ňeumelosť reči, či dobrovolnú, abi Slováci ozaj vždi mlčeli, bedlivosť. Tázal sa potem René, co za človeka bilo, s kterího ponajprv prekážení to pošlo, který, čo najvetšá moc do-brotlive dopustila, zatajil a odepřel

„Censor kních bil též", odpovídal on, „a učitel ve višších školách jsíce; z jakéj pak príčini zatajil a odeprel, čo najvetšá moc dobrotlive, osožňe dopusťila a dovolila, ze skutku poznávajťe, který sa takto všecek mal.

Tú svú prácu skladatel najprv k ňemu, jakžto ke spolukrajano-vi k rozsúzeňú odevzdal. Kďiž pak on mnohé a velké chibi v ňéj i skriťe i zjevňe záležiťi vikladal, vzal ju preč a do Vdnie odeslal; a odtúď, v žádnéj prám zlosťi ňepodezrená, naspád príjšla z podpisem: ňech sa vitilačí. – Tenkrát skladatel v temž jistém mesťe, kďe řečený censor bidlil, vec dať vitlačiťi umínil  a juž aj bila v rukách tlačára, kďiž ju on prezveďivše sa k sebe vzal, znovu súďil a jako poveďel jsem, vladáruv skladatela na svú stranku rozličními dúvodmi priťahnúc, učinil, že svetla neohlédla."

„Čin ten preukázal, aneb on radňéj svím tím činem chcel pre-ukázaťi (mlúvil René), že ve Vdnii nebo ňerozumili, ňepocho-puvali zlosť knižki téj nebo prinajmeňéj, že ju ňeprehlédli dostatečňe. Jak prvňe jsú pre ňepochopuváňí ňedostateční k plňení povinnosťi svojéj, jak ale druhé ňedbanliví jsú a nebo též (jestli ňeprehlédnutí ňé z nedbanlivosťi jejich pošlo) ňedostateční. Jestli pak i prehlédli ju i rozumili tak zlostnú biťi, jakú tento vipísal, jmeno celích krajín nakaziteluv zasluhujú, poneváďž skrz dopusťené mrcha knihi celé krajini bívajú nakazené. – Toto z jeho skutku nasleduvalo. Ale sa on jen snaď stiďil, že prvné jeho usúžeňí zrušené bilo."

„Pre čokoliv ňech jest to, vikázal", ríkal on zas. „Ja maličký tento príklad (vetše bich móhel) preto jeďiňe jsem prednésel, bi jsťe viďeli, že sa zďe, bárs chce ňekdo, nešťesťí písaťi; unú-váňí toto laciňe tu bívá plaťené."

„Prehlídateli a sudcové kníh bár vitlačeních juž, bár které jen pítajú ješťe vitlačeňí svoje, mnohé musejú míťi dokonalosťi", mluvil Van Stiphout  „Musejú ponjprv jaziki ti dobré znaťi, kterími jsú k rozsúzeňú jejich prislúchajícé knihi písané, musejú po druhé vše to umeňí míťi, v kterém aneb s kterého kniha záleží, po treťí musejú od postranného súzeňa biťi vzdálení; ňé kdo, než čo a jako vikládá, majú vždi pred očima držeťi a dúvodi toliko, ňé pak aj dúvoďíce osobi osívaťi. Velice chibí-vali mnozí posavádňejší censori, kďiž mnohokrát ňekterího ka-círa knihu, buďto i ňé o náboženstvý zloženú, ale preto toliko, že kacíra jest, aňi vitlačiťi a jestli predce bila ňekďe tajemňe vitlačená, skrz vidrený od vrchních zákaz čítaťi nedopúšťali. Chíbívali a ješťe vícéj ti, kterí, ačkoliv jedného ze skladatelem náboženstvá bili, jestli on ništmeňéj často v každém lisťe jejích stavu knihi ňespomínal, jejich pisáruv za svedectvý ňepovolá-val, úzkú od nich obsahuval chválu. Takíto bívali tisujevi, tímto tento sa líbil dúvod:

To mluví Lessiy Navarrus, Molina, Vaskvez, Kovarrúvias, Lopez;

Azor, Armilla, Sotus, Medína,

Sanchez  Silveira, Gomez.

Tento, pravím, dúvod, takého článkuv knihi potvrzeňí sa líbilo tisujevum. Kdo ním nazíval, bíval vichválen od nich, kdo ale ňé, teho písma, kďe oni censori bívali, zrídka bívali ospravedlňené.

Čo pak sa kníh v obec dotíče, pravda jest, mnohé jsú zlé v sebe, bezbožné a i mestu i náboženstvu tuho škoďíce a preto také ňé od všetkích majú biťi čítané, poneváďž ňekterí lechko bívajú nakažení a příliš ťeško napravení. Mezitím ale aj ze zlích, mravnú zlosťú spísaních mnoho dobrého spríhodi sbíráváme a pre tu príčinu zas ňemajú biťi všecki knihi všeckím pozakazu-vané. Takli ňebil bi dobrý zbrojný, který bi ňikdi z neprítelem v očách nestál a ňebojuval. Tak aj náboženstvý tím jasňejšé zustává a tím víc bívá umocňeno, čím víc kacírskích, ňeverníc-kích písem proťi ňemu povstává. Potem, jestli aj tito jsú osožné a užitečné, jako bi ňebili druhé, které žádnéj zlosťi, ano, mnoho dobrého v sebe majú a čo odtúď nasleduje, jaká to misel, jaké mňení jest ňekterích, kďiž ríkajú: Načo jsú knihi, načo sa sužuje, kdo je píše? Čo dobrého móhlo od predkuv naších k nám prijiťi bez kníh? – Ale totižto ňekteré národi jsú tím spokojné, že cuzí a to posledné jest. – Juž jsi ti poveďel, jak velkú chibu trpá Slováci pre chibu vlastních kníh, kďiž totižto aňi svého rodu ňeznajú. A čo jejích jazik, jejích zrozená reč? Vi-obrazujem sebe, jak pekňe v prvňém svém zrozeňí strvává.

Reč kteríhokoliv národu bívá jsíce rozmnožená a rozšírená aj skrz kupectvý a jiné spoluscházeňí, spoluobcuváňí, spolu-bidleňí, tímto ništmeňéj spúsobem, tuto cestú bívá običajňe i nakažená, kďiž sa do ňéj všeliké prespolné slova míšávajú. Ale skrz knihi bívá v prvnéj svéj zrozenosťi zachovaná, skrz knihi visličňená, skrz knihi v svéj sličnosťi daleko poroznášaná. Knihi ju, abi ňezahinúla, aneb zešpaťená ňebila, ochraňujú a kďiž sa jéj predce ňečo takého prihoďí, knihi ju očisťujú a k prvním svím základum priváďajú. Príklad jsú v temto ve včilejší vek Francúsi a Nemci. Jako dvoji tito svúj jazik toliké juž krajini mlúvit naučili písmámi, knihámi!"

„Ovšem, že k zachování, rozšíreňí a vikrásňení jazika prospešňejšího prostredku ňeni nad pero", odpovedal tovariš cesti. – „Ano, krem techto aňi ňeni druhího, kterak náležiťe pravíš, podobňe jsúcího k takímu koncu, neb čo písané jest, písané leží na mnohé časi; kterí spúsobem tím nažívaťi ňechcejú, tich reč z rokámi mnoho z dokonálosťi svéj traťí a takíto jsú spravdú Slováci, abi jsme sa zas k ním navráťili.

Bich ništ ňeríkal o rozďíle jazika, který sa mezi rozďílními Slovákmi nachází, jakžto mezi Čechmi, Polákmi, Rácmi, Kar-niolmi, Vindmi, Cirkasmi, Moskovítmi, Dalmatmi, Horvátmi, Sklavákmi, Slovákokvádmi a zďejšími Slovákmi, kterí sami čisté predce Slováka neb Slaváka jmeno zadržali; bich, pravím, ništ o tem mezi ratolesťáma jedního koreňa reči rozďíle, který zajisťe veliký jest, ňeríkal, na samích tích jeďiňe, ke kte-rím pujďeme a u kterích i včil juž jsme, na techto totižto kraja Slovákuv pozorujťe, jak rozličné v rozličních osadách víslový skusíťe. – Víš spomnený skladatel dobre o slovenskéj reči i žart tento mal:

Znaj, kterí Bábel vistaviť mislili

A nebe doštáhnúť pochable miňili,

Znaj, že ti Slováci a ňé jinší bili.

Neb pokutu mňeňá teho

Máš u lidu slováckého,

Máš všaďe bábelský jazik jeho.

A tento:

Kam sa matka řeči slovenskej poďela, Tažeš sa. Ja ríkám, že dávno zemrela. A král Svatý-pluh ju zaoral, zahrabal Na bílém žrebcovi, za kterího kraj dal.

Svatoplúg, kterího v rádkédh tíchto pre podobnosť jména skladatel svátím pluhem nazívá, bil, tak ríkajíc, posledný Slovákuv král, neb dejžto po ňem jeho sin ješťe Svatobog aneb Svtatoboh bil sednúl na královskú stolicu, ale ňemel dlho nad čím panuvaťi, králuvaťi. Skazené pod otcem královstvý, na mnohé ďíli jest roztrhané. – A o témž Svatoplúgovi ňekterí uherskí pisári báseň tú zložili, že krajinu za bílího koňa predal; kterím vimislením i tolik rečený rečních rádkuv oťec nazívá   k preukázaňí porušeného slováckího jazika, ňé že bi veril zá-vistlivo krivému Uhruv svedectvú, než že bez pochibi v čas ten, v který slovácká krajina pod Svatoplúgem stracená jest, aj jazik slovácký najhlbšú ranu dostal, která posavad zahojená ňeni pre Slovákuv uprostred všelikích národuv bidleňí.

Ale krajina móhla biťi stracená a Slováci pretož bárs z jakí-mi národmi zmíšaní, spojení, jen bi bili brko a papíru ňezapo-vrhli, jazik jejích mai vždi v prvňéj svéj sličnosťi biti zachráňený. Brko a papír zapovrhli vždicki, odtúď aj mezi jedními a tímiž, v jedném kraji bidlícími Slovákmi, jakích jsem biťi ri - kal zďejších, hádka jest, kďe, v kteréj osaďe lepšé a čistotňejšé majú víslový, kďe pravšéj, základňejšéj mlúvá. – A toto jest techdi druhý ten užitek z chibuváňí vlastních knih viplívající: ňezachování totižto jazika."

Spísal jím potem ješťe nakrátce tvrdosť a ňepohodlnosť cesti prez ten kraj preto obzláštňe, že tam obecních pre prespolních a putujících hosťincuv málo jest a tak že musejú časťejšéj i v chalupách pri dosť chudobném občerstvení spokojními biťi. Ale toto Van Stiphout z Renéem ništ ňedbal, i tak juž ňepo-chibňe vícéj trpili, chceli pokoleňí toto viďeťi.

„Mezitím", mlúvil on dalšéj, „musíme sa držaťi običaja tuta-ďe panujícího, to jest, kďe nám buďe chibiťi jinšé uchíleňí a tam buďe farár, k farárovi sa musíme vjíťi opovažuvaťi a ňezúfaj-me, buďeme vďačňe od mnohích prijatí."

„Má tu techdi místo šťedrosť a hosťinstvý?"  tázal sa René.

„Má", odpovedal on, „a jsíce velmi škodlivé bívá farárům. Neb za mzdu, že mnohokrát celu spravedlivího krčmára povin-nosť vikonávajú, od mnohích omlúvaňí a posmíváňí počtujú. Jestli meňéj lejú, sipú a kidajú z všelikích novonalezeních ná-strojov, vtedi jest škamráňí: kemu zbírá, kemu stlká, kďiž vlastních svích ďeďičuv nemá? Jestli pak sa usiluje i z vi-prázdňením mešťeka aj tich najňehodňejších ucťiťi, jestli, čo on sebe prez mnohé dňi utrhal, naráz jím vídává, tenkrát jeden druhímu z hosťuv takích ríká: Hleď, bruchopasuv, jak blahoslavený jest život tíchto! Zajisťe vlahu a masť zeme i jeďá i pijú tito! Načo jím to toťiž? Či li jejich predkové Peter, Pavel a jiní též tak žíjali? – Mi ve dne v noci pot z čela zdrháme, od mladosťi až do skrivenéj starobi, až do smrťi hovadňe robiťi ňeprestáváme a ťežce máme čo na nás, ťežce čo do hubi hoďiťi, ťežce dítki lechcijako zaopatriťi."

Toto, kterak on viprával, dosť skoro Van Stiphout z Renéem skusil, neb odejduvše s trnového mesta, prinucení bili do takéj compagnie vjíťi. Bil pak tam svátek patrona chrámu anebž svátek korhelstva, bitki a všech ňeporádkuv po celéj ďeďiňe, hodí jedním slovem.