RENÉ NA HODOCH

Nevolný farár, který bi bil mal obzláštňe ke kosťelu, k službám božím dohlídať, ňemóhel. To na jinších poručiťi musil. Jeho pak povinnosť bila od rána až do dvanáctéj hoďini okolo ku-chiňe behaťi, tích, kterí sa zháňali, počtuvaťi, stoli, svetnice vi-merávaťi, kolik která osob chiťí a podobné. Brána domu vždi stála odevrená, neb kdo bi bil posledný, ňikdi ňebilo veďeno. Vetší stonajících sa ďíl jen práv k jeďeňú přiběhnul. S tich pak, kterí za času prileťili, jedni, kďiž zezváňano bilo, mlúvili, že oni juž doma mšu slišeli, druzí, že tento svátek u nich žáden svátek ňeni, nasledovně, že žádního príkazu ňeprestupá, do kosťela ňeidúc.

Kďiž v kosťele, čo odbavené melo biťi, odbavené jest, z velkú chvatnosťú prisedali k stolum, kďe sa kemu místo ucházilo. Aj  v stodole ješťe musilo biťi presťírano, tolik jích bilo nebe k prijímáňí temuto požehnalo. – Van Stiphouta, Renaita a tovariša cesti, dejžto sa oni odťahuvali, farár láskave pri prvňéj posaďil table.

Zpočátku bilo málo od každího mlúveno, až kďiž sa krev skrz pojeďený a popitý oheň ve všeckích rozhrívati počala, vtedi teprv aj jaziki sa počnuli rozvazuvaťi, velice vimluvné pak jsú učiňené, kďiž juž žalúdki a kože na bruchách ňestačili. Tenkrát veci ňé jednéj toliko krajini, než celího sveta zaujmali, čo škoďí, čob' pre obecné dobré lepše a prospešňejšé bilo, na spúsob del-phištskích kňezňičék z trojnožních stolcuv usuzovali. Mezi jinším i o tem dúvoďili, čo bi sa snažňejšé, slušňejšé a prám aj sve ťejšé pre cirkevníkuv viďelo biťi, či jejích, kterú oni na seba zádním jsíce reholníckím slibem ňevhoďili, samotnosť, či manželská společnost? – Zďe sa René ňečo učil.

Kďiž ňekde predce postávali, stáťi jsíce ňemóhli, tanec ništ-meňéj míťi musili aj proťi odporuváňú farára, který mlúvil, to biťi vždicki pre své bidlo ňesvedčné, v ďeň ale takový, jaký vte-dajší bil, najňesvedčňejšé, najohavňejšé, kedi totižto i sedlákum musiku držaťi od stolíc zakázano jest. Ale hlúpim a tuze zahmle-ním rozumum kázal. Několik skleníc a džbánuv roztlkli, několik stolíc polámali, kachle zrúťili, tak umele sa hlavi jejich znali vrciťi. Naposledi, kďiž sa juž aj do krvi poobrážali jedni a kďiž farár predce naproťi préstupku takímu jiťi ňeprestával, částka jejích jsíce sa preč pobrala, ostatní pak posedali z ňemalím proťi ňemu mrmráním,, že podcťivím hosťum, jako sami seba nazí-vali, povúlnú zábavku pretrhá, že jím juž ňebuďe svobodno v postaveném od otcuv jejich dome, čo chcejú činiťi, že kďi bi bili predtím takú jeho uctlivosť znali, ňikdib' nebil tú fáru obdržal.

Podobními rečami jeden druhího tak osmeluval, jeden druhí-mu tak pomáhal, že farár ven víjíťi bil prinúcen, abi snaď po rečách kijové na chrbét jeho dúvodi ňeházali. Vtedi na sťeni ví-lajíc a viškamrajíc sa, na svém každý mísťe zadrichmal, mezi drichmaním všetko, čo bili lakomňe bez míri do seba vťisnúli a vlili, hňeď tam navráťíc. Po chvíli pul klina do hláv zatlčení-ho vichrápavše, postávali a jinší, jenž haneblivejšého bili sve-domá, na svú sa rozpamatujíc ňevrážnosť, vinnu odpituvali, jinší ale i tenkrát bajúsi jeďiňe preťírajíc, zlořečili. I tito pak i tamti odejšli, vijmúc ňekterích spolustavních bratruv.

V ten čas teprv farár ze strachu spustíc, ríkal: „Chválu ne-bu! Zrídka vídaný príklad, že sa juž odvlékli! Ješťe večer a prez celú noc až do jasného rána tu meli ňeporádňiťi. Jest toto mňe za pobožnost ! Jsú to za odpustki; že ňeznajú i toto, ke kterím prislúchá uspúsobiťi! – Mezitím múžem ja sebe sám pomócťi: Ňikeho s ních budúcňe na takíto ďeň ňepovolám, ťisnúcích pak seba ňevpusťím. Radnéj grobiána jmeno nosiťi buďem, nežli toto trpiťi a príležitosť k hríchu dávaťi."

„Ale což ti (pítal sa Van Stiphout) znamenali, jenž z jednú ňetrpezlivosťú mluvili, že jím ňeni svobodno v postaveném od otcuv svojích dome po vúli, čo chcejú, činiťi? Asnaď jsú to dobroďinci anebž, jako jích nazíváme, patroni fári?" – „Tak", odpovídal on, „a jsíce vetší ďíl z všech, kterí sa tak sporňe bili sem zehnali. Jak velkú trpkosť, jak velké sužuvání mi od lidstvý techto podstupujeme! Ťisíckrát spomínajú, ťisíc a ťisíckrát vi-krikujú, že nás oni vrchnosťi našéj presenuvali, a preto že jsme skrze ních aneb prám aj rovno od ních zďe nebo tamto chléb náš obdržali a že juž (čím náhle do najmenšého vúle jejich ňeplníme) na lásku tú, na tú jejich milosť zabíváme. Jako?"

„Takli pravé jsú (pretrhnúl reč jeho tovariš cesti) tito o ňe-zabudlivosti na dobroďeňí rádki:

Mlúva, že s pameťi najlechkejšéj vipaduje Dané, vzané dobroďeňí:

To však lež jest, pravda ňeni,

              Neb ho v oči vždi, kdo ho dal, vihaďuje.

„Neni jináč zajisťe", konal on. „Ačkoliv, kďibi múdre mislili, viďelib', že to útlího daru jméno zasluhuje; poňeváďž taký jest, který jestli duchovního v osaďe svéj spravca chcejú míťi, kemu-temu duchovnímu vedle každého práva musejú popríťi. Jako-koliv nech jest, ništmeňéj chibá, kďiž sa namnívajú, že kterího oni sebe za farára vivolili, kďiž jím ho cirkevný úrad višle, ten ustavičňe na vše jejích (ništ ňemám, kterák aňi míťi ňemúžem, proťi duchovním) službi jeleňa aneb srni nohi nosiťi musí.

„Však juž jednúc dal Búh., že od bíd tíchto, od techto takého poddanstvá budu farári sprošťení, kďiž patrónstvý svetskích jest ztáhnouté, kďiž ze trích toliko, kterích jím biskup predloží, jed-ního budu mocťi vibíraťi", reknúl zas tovariš cesti.

„To dávno melo bíťi", odpovedal Van Stiphout, „a dávno bi bilo mnoho zlého prestalo a mnoho dobrého nastalo. Mnohé až velice hríšné ňeporádki jsťe vi móhli zďe z patrónstvá svetského, zvlášť kďiž k mnohím prislúchalo, skusuvaťi a ja jsem mnohé skusil v zemách, kďe ješťe to také patrónstvý panuje.

Kolik ňemravuv, kolik ťežkích préstupkuv ňebívá dopusťeno i od patrónuv i od kňezuv patrónstvý hledajících, pítajících! Tamti sa často ve vúli nad jedním zrovnaťi ňemúžú, jedni techto, druhí tamteho jsúcejšího a hodňejšího biťi kričá; a z jakích čnosťí jsúcejšího, z jakích zásluh hodňejšího? – To ti najlepšéj znajú, kteří za farámi behajú, kňezi. Totižto sveťejšéj, tuším, mali mravuv učiteli činiťi, kďi bi toliké kníh listi simoniu ňebili naplňili, nebo jakokoliv ňeobhlídní a ňepozorní spovedlníci o skrit-šém, haneblivejšém hríchu sa chcejíc prezveďeťi, toliké otázki kladú pokáňí činícímu, že sa on hrešiťi učí, tak aj mnozí fáru žádající, jednák sa z mravních svích kníh naučili spúsobi a cesti hríšné, kterími své namnívané šťesťi poluvaťi majú. Ale to jen tuším a jednák jest, neb zná to každý sám od seba bez všech kníh.

Nekterý ješťe farár tuto neb tamto zdravý jest, jenže pri-starý juž, oni pak dobrím ješťe vekem vládnú, ješťe sebe mnoho rokuv slibujú aj pristarího teho dúchodi dobré jsú bez velkéj práce, bez tuhéj starosťi. Za času techdi patrónuv milosť na lep chitajú, často jích navšťivujú, často jích k sebe povolávajú, jestli oddalení ňejsú; jestli ale jsú, tenkrát redšejšéj sebe lásku túto prosá a kďiž ju majú, kďiž k ním pricházajú, místa jím ňeveďá dostatečňe ofúkaťi, ňeodpúšťajú kuchiňi, ňešanujú pivnice.

Všeliké dari, všeliké vinšuváňí prez rok odesílajú, juž pánum, juž ďítkám, tíž ďítki k sebe často na víc dňuv pítajú, abi sa  u ních zabavovali, rozveseluvali, pestujú je, jestli menšé jsú ješťe, hrajú sa s nimi a abi hra lepšéj išla i oni osobu ďítek na sebe oblíkajú, zústávajú chlapci, ale predce starí.

Okolo paňí ništmeňéj sa krúciťi, jím sa podlizuvaťi najblíž-ňejšá a najhladšejšá cesta jest k čehokolik obsáhnuťí. – Kdo jednúc paňú za sídlo čemukoliv položí, ten to chiťí; od mužuv zajisťe chitrejšéj ništ ňebívá obsáhnuté jak skrz paňé, skrz ženi. Príliš zretedlná pravda jest, že:

Prvňú ženu čert ošidil,
žena prvního muža;
Odtuď žena vždicki muža,
A ženu čert ríďil.

Tímto techdi tak mocním prostrednicám sa klaňeťi, jím ruki líbaťi, je i prítomné i ňeprítomné ve všem, ale nadevšecko v rozkoši ťela vichvaluvaťi, s nimi sa kartuvaťi a všecki obecňe i ja-zikem i rukú i jakíchkolik služéb dari obetuvaťi jest najprospeš-ňejší prostrédek k obdržení tlučních fár. Takto kňez obdrží jmeno pocťivího muža, takto všecko všeckím buďe nazívan a   preto hodný, ano, najhodňejší, kterímu sa ješťe zaživa druhího fára odsúzí.
Jestliže patróni velkí jsú páni, ke kterím z téj pričini ňemúžú tak dúverňe vcháziťi a jím sa timito takími službámi do mi-losťi porúčaťi, ňech sa jen oficírkum, porúčajú, však tito skončá všecko, čo žádajú.
Na čas, že bi farár, na kterího smrť šlačá, potajemňejšéj zemrel, musejú míťi nebo z domu jeho, neb z téj prinajméň osadi ňekeho, abi čím náhle mu juž duša na jazik sedňe, hňedki od ptáka tuhšéj k ním chírem leťel; a oni vtedi, bárs o pulnoci jest, davše najríchlejšéj zapráhnuťi a opusťivše svú fáru, ňech bežá, čo zaskočiťi múžú koňe, bárs hňedki tam na mísťe zdech-nú, však druhé lepšé juž budú, ňech jen bežá, abi snaď druhý ňekdo prv ňepribehnúl a patrônuv (neb menitedlní lidé jsú též aj oni) na svú stránku ňeprevráťil, ňepritáhnúl.
Koliké z techto pohoršeňí aj u ňeumeléj obce? Kďiž jedni druhím viprávajú: však, praví, našu fáru juž dávno tento anebo tamten kúpil, juž sa do téj buďe darmo kdokoliv druhý dobí-vaťi.
A koliké z techto nepovstávajú roztržitosťi mezi bratroma, kteří za túž jednú fáru túžá, koliké závisťi a nenávisťi, koliké zajisťe chitrejšéj ništ ňebívá obsáhnuté jak skrz paňé, skrz ženi. Príliš zretedlná pravda jest, že:

Prvňú ženu čert ošidil,
žena prvního muža;
Odtuď žena vždicki muža,
A ženu čert ríďil.

Tímto techdi tak mocním prostrednicám sa klaňeťi, jím ruki líbaťi, je i prítomné i ňeprítomné ve všem, ale nadevšecko v rozkoši ťela vichvaluvaťi, s nimi sa kartuvaťi a všecki obecňe i ja-zikem i rukú i jakíchkolik služéb dari obetuvaťi jest najprospeš-ňejší prostrédek k obdržení tlučních fár. Takto kňez obdrží jmeno pocťivího muža, takto všecko všeckím buďe nazívan a   preto hodný, ano, najhodňejší, kterímu sa ješťe zaživa druhího fára odsúzí.
Jestliže patróni velkí jsú páni, ke kterím z téj pričini ňemúžú tak dúverňe vcháziťi a jím sa timito takími službámi do mi-losťi porúčaťi, ňech sa jen oficírkum, porúčajú, však tito skončá všecko, čo žádajú.
Na čas, že bi farár, na kterího smrť šlačá, potajemňejšéj zemrel, musejú míťi nebo z domu jeho, neb z téj prinajméň osadi ňekeho, abi čím náhle mu juž duša na jazik sedňe, hňedki od ptáka tuhšéj k ním chírem leťel; a oni vtedi, bárs o pulnoci jest, davše najríchlejšéj zapráhnuťi a opusťivše svú fáru, ňech bežá, čo zaskočiťi múžú koňe, bárs hňedki tam na mísťe zdech-nú, však druhé lepšé juž budú, ňech jen bežá, abi snaď druhý ňekdo prv ňepribehnúl a patrônuv (neb menitedlní lidé jsú též aj oni) na svú stránku ňeprevráťil, ňepritáhnúl.
Koliké z techto pohoršeňí aj u ňeumeléj obce? Kďiž jedni druhím viprávajú: však, praví, našu fáru juž dávno tento anebo tamten kúpil, juž sa do téj buďe darmo kdokoliv druhý dobí-vaťi.
A koliké z techto nepovstávajú roztržitosťi mezi bratroma, kteří za túž jednú fáru túžá, koliké závisťi a nenávisťi, kolikéhňevi bívajú mezi nimi rozežané!? Mnohokrát v najsvorňejšém prítelstvý žijú zákonníci, duša jsú jeden druhími a smrť treťího všeckú aj najvrúcňejšú jejích lásku jedem ťešce strávitedl   ním podpusťí.
K hromaďe zlosťí takíchto i to ješťe, čo pridané musí biťi, pridajme, že kďe svetskí patrónstvá držá, tam običajňe učení    a dokonalí mravmi kňezi po horších sa tlčú farách. Nebo tito takími prostrédkoma, prám preto, že dokonalí kňezi jsú, lepšé časné ňelašujú, ňenaháňajú; o umeňí pak jejích koliký svetský prave múže súďiťi? – Tito takoví techdi pod lavicámi musejú seďeťi, kďiž jinší ve všem chibní na visoké bívajú poklaďení police.
Juž vše tito a mnohé jinšé (neb bez počtu jích jest, které ze svetského patrónstvá viplívavajú) hríšnosťi budú z najvetšího ďílu v kraji temto zložené, kďiž svaté to ustanoveňí víjšlo, abi   sa o fári kňezi zbehávali a dle hodňejšnosťi maravuv a umeňá cirkevného ďelené bili. Z najvetšího ništmeňéj ďílu a ňé zúplna povedám, že rečené hríšnosťi zhložené a skazené budú, neb i u cirkevnéj vrchnosťi ošemetnosť a podlizuváňí svú nalézá vzáctnosť. Ano, jakokoliv vedle príslová, kdo sa mnoho okolo šťelusťí krúťí, ten často bívá začírňen, tak ten, který ze svatími vecámi své časté má zaneprázdňeňí, najskoršéj do simonie vpadnúťi múže. – Dosť jest mezitím, kďiž zlosť aspon náležiťe zmenšená bívá, jestli zcela ze svetla vihnaná biťi ňemúže.
A která bila príčina, že porádek tento zďe včil teprv a ňé dávno juž nastal? Všeliké jinďe v jinších krajinách prekážki mlúva biťi, jakáž tuto bila, že svetskí páni fári ďelili a nasle-dovňe i seba i kňezuv do predneseních hríchuv vhazuvali?“
„Viobrazuvali sebe“, odpovídal tovariš cesti, „tiž páni, že bi celé své pánstvá potraťili, kďi bi moc vivoleňí farára na cirkev-ních vrchních popusťili, to techdi učiňiťi ňikdi ňechceli. – Biskupi pak a všecka v cirkvi vrchnosť, znáš, že žádního praesen-tuvaního odhoďiťi ňesmí, jak jen náležitú jeho ňehodnost ňeví. Zustávali techdi nazadu hodňejší, kterák ríkal jsi, običajňe a ňehodňejší ňehodňejšími spúsobmi do masních sveťín vkraču-vali, až kďiž včil najvetšá vláda na všecko zhlédla."
„Príčinu tuto aj jinšé biskupstvá dávajú, ale aj (mluvil Van Stiphout) všaďe, povedám, že svetskí pátróni své patrónstvá múžú míťi, jen biskupi svím kňezskím osobám ňech zakážú od kehokoliv bez dovoleňá svého praesentu pítaťi. Toto biskupi za-kázaťi múžú a s tím jen hodňejších na lepšé fári posaďá. To aj zďe techdi juž dávno móhlo biťi."
Po temto sa počal Van Stiphout, René a tovariš cesti odebíraťi, ale hospodár farár ňedopusťil, zdržal jích i na noc. Večerňejší techdi čas mezi osožním zas zmlúváním strávíc, dali sa do odpočinku. Ale farár, kďiž najchutňejšéj začnul spaťi, z velikím treskem jest obuďen, abi pospešňe k nemocnímu bežal. Dokúď sa jen aj napoli ňejako oblékel, juž dva, tre jinší bili prítomní, len skoršéj, skoršéj, kričíc, nebo juž zemírajú!
Toto bili hodovníci. Najprv jsú sa popili, potem pobili a jsíce až na smrť, tak že jích v plachtách domu poprinášeťi musili. Túto pobožnosťú bívajú pocťené svátki patronúv chrámu, kterák víš rečeno jest. Totižto ništ tak nábožňe ňeni od predkuv naších vimislené, ništ tak svaťe ňeni nastavené, čo bi z časem zrušené biťi ňemusilo. A otázka jest, či bi nastaveňí také, které ňé od Boha, ňé od liduv boskú ňeklamanitedlnosťú plních, než od jinších, buďto jináč svatích, pochází, či bi nastaveňí také, kďiž zrušené jest, prospešňejšé ňebilo premeňiťi a jináč ňejako napraviťi?
I pohani a židé za starodávna své svátki mávali, které v jistích roka časéch, v jistích dňech z velkú vichírenú víbornosťú cťili a zachovávali, jako bi bilo svobodno od službi boskéj ňekdi od-stúpiťi, prestaťi, anebo jako bi Boha bila vďačňejšá techto neb tamteho dňa služba. A pre túto príčinu Pavel Galatskím z jed-ních jích haňením píše: Na dni, praví, pozorujeťe a na mesíce a na časi a na roki; obávám sa, abich daremňe u vás ňebil pracuval, to jest, abich vás bez zisku ňebil vinaučuval.
Pravím a dokonálím kresťanúm žáden rozďíl ňeňi mezi dňo-ma, oni jsú každodenně z Bohem a v Bohu, ustavičné svátki, ustavičnú sobotu (ňeďelu) držá, kterák Jezaiáš prorokuval a mlúvil k židum, že príjďe čas, v který jejich sobota prestaňe a že z príchodem Vikupitela buďe nová sobota a jsíce bez všeho pretrhnuťí, stála a ustavičná.
Svatí ništmeňéj otcové hňeď s počátkem cirkvi zvláštné ňe-které svátki pre ňeumelú, mdlú obec nastavili, v které bi ona od všej, ťeššéj prinajméň telesnéj práce sa zdržala a do kosťeluv bedlivejšéj k slišáňí slova božého, k modlitbám, k prijímáňí svátosťí choďila, v které bi sa i doma po odbaveňí kosťelních pobož-nosťí v čnostách cvičila.
Ale neprítel hlavný spaseňá lidského, ďabel, i nábožný tento mišlenek k zlému privédel, ačkoliv ňé on sám, poneváďž običaj náš jest, že:

Čokoliv proťi zákonum spácháme,
Hňedki sa na ďábla odvoláváme,
Naňho hríchu nášho príčinu skladáme; Kďiž mezitím cm pre naše zlosťi,
Od nás krivích žalób znášá dosťi.

Zajisťe mnohokrát jsme sebe sami živí ďábli, abich ňepove-ďel vždicki, nebo všech hríchuv prvňá a rovná príčina jest naša ňeporádná vúla.

Ňech jest pak kdokoliv, od kehokoliv ňech bezbožnosť naša vre, svátki jsú od svatích otcuv k bedlivejšému slova božího sli-šaňú ustanovené, lidé ale je k smilskích péseň, k smilskích rozprávek slišáňú obráťili. Svátki jsú od svatích otcuv k horlivejším modlitbám ustanovené, lidé ale je k zlorečeňú, k omlúvaňú, ke krivému druhích v krčmách súžeňú obráťili. Svátki jsú od svatích otcuv k ucťivejšému svátosťí prijímáňu ustanovené, lidé pak je k žranici, ke korhelstvú obráťili, nakrátce, svátki jsú od pobožních, svatích naších otcuv a predkuv k vrúcňejšímu liduv ve všech čnosťách cvičenú ustanovené, lidé pak je k všelikému dobrích mravuv kažeňú, k všelikéj bezbožnosťi obráťili. – Takto včil skrz obecnú ohavnosť a potupu obecná duchovná slávnosť bívá vijevuvaná natolko, že kďiž do ňejakéj osadi vej-ďeš a neznáš biťi tam svátku, s tíchto takích skutkuv buď jistý, že jest."