RENÉ NA SVADBE

A popoledňajšú svú cestu jsíce vesele konali, celý čas statú ze ženú báseň opakujíc, až kďiž sa jím báseň v ňemalú bázeň premeňila. Pod večer, kďiž juž slunce za vrchi zalíhalo, vejšli do dolini, kďe z obidvúch bokuv i vrchi i hori porádního vojenskího násipu podobnosť ukazuvali, sám místa obličaj strach, Renéovi zvláštňe, vrážil. Stromi k ňebu rovno zdvižené zdáli sa vrším svojím všecko i to najviššé, najlechkejšé zeme povetrý previ-šuvaťi a i barvu i vúňú svojú jednu ťesknosť, hrúzu a trúchli-vosť viobrazuvali. – Bili bi svedčili do čírného Plúta lesu k vet-šému ňespravedlivích duší trápeňú.

Jako dalšéj a dalšéj docházali, tak vždi vetšé a vetšé kriki, hlasňejšé a Masňejšé vískáňí uslíchali, až sa z velkím obidvojého pohlavý bil bijs' se faunusuv biťi domníval) zástupem stretňú-li, s ňehož jeden do kozi, čili do kozlacéj toliko ňevirobenéj ko-ze fúkal, odkúď sprostý mrnčlavý hlas prez všeliké píšťele a huki zňel, na který všecci skákali, vrťili sa. A jak líbezná bila musika, tak líbezňe oni nohy své prepletali, tak líbežňe tančili.

Čím náhle pak sa k vúzu jejích nablížili, hňedki jedni zubad-lá, jedni štránki, jedni obrati koňúv chiťili, jediní aj kolesá, abi sa z místa aňi hnúťi ňemóhli. – Zestrašil sa nato René aj Van Stiphout, ale aňi tovariš cesti, buďto tam taďe skúselý, v tvári ňebil stály pre taňké človečenstvý, pre tak mravnú ňepomislenú ucťivosť. Bárs že všetkích opilích uhlídal, bár že mimo opilstvá aj víc ňeco v ních biťi veril, zlostlivé totižto zbojnícké posta-vačstvý.

Mezitím, kterí pre nich najlepší biťi  znal, spúsobem jích prosíl, abi bili svú cestú pusťení, chválil, že jsú veselí a podobné. Darmo ale, neb oni všecci jak muži, tak ženi jedním hrdlem kričali, že jím na prosbách jeho ňeňi dosť, že musejú též všecci tré ta, kďe oni idú íťi a prisluchajícú na seba částku vzíťi.

S tímto obráťili naspád vúz jejích a pretrhnuté své kratochvíle znovu zaujmúc, pobočnú, ňepredraženú, ňepretretú cestú mezi trním, šípím a mnohonásobním smáním védli a privedli jích do zlepeného jakéhosi v téjž zatmeléj borovej hore stavaňá.

Z techto na pricházejících zvuk též ňekolik páruv liduv vi-behlo z podobnú musikú, z podobnú veselosťú, z rovním nóh žubkaním, z rovním uši štípajícím hejkáním, dokúď nejstarší s ních z pozdviženú ruku k mlčaňú a k poslucháňú znameňí ňe-dal. Tento potem po ňejakém uťíšeňí tích, kterí prijšli, nakrátce vítal a nakrátce vedle običaja, čo bi neb žádali, neb prinášali, vizvedal sa.

Odpovídal s tíchto temu ve veku podobný, že i prinášajú jsíce i žádajú ňečo, aie že obidvoje to o jednéj a téjž jistéj veci jest, abi toťižto dar takový, který nadevšecki sveta pokladi jest, který i nebeští hňeď pri stvoreňí sveta za najdrakší súďili, bez kte-rího bi svet aňi stáťi ňemóhel, z najsrdečňejšú vďečnosťú prij -   múli a jako zrenicu oka od všeho jemu ublížeňá a uškoďeňá chránili.

   Dlhoké bilo dúvoďeňí, nímž tento daru teho venec spletal a zvazuval, ale tak umele zmislené, jako bi bil pri pluhu neb za stádem všech najnosatejších vímluvnosťí učiteluv čítal a uslí-chal. Aňi poetuv sni a básňe mu ňechibili. Čokoliv títo jen i v da-lekích o veci takéj okolostojíčnosťéch písali, to on všecko kďesi bil postrebal. Naposledi, obhlídnúc sa za chrbét, chitil jednu v no-vích bačkorách, v novém rubáči, v novích vibíleních rukávcéch,    nový majícú s plecuv povesený kožuch, z hlavú polním kvíťím a všelikéj strakatéj barvi stuškámi viozdobenú, amazonskéj   v celém ťele postavi osobu, na kterú ništméň dobré i to slušilo:

Lže, kdo mlúví, že švárnosť jen v palotách bívá,

Často sa ona halenú, v chalupách oďívá

Túto takú chiťíc a ukázajíc, pravil: „Čo jsme sem dlho z ve-likú starosťú chované dodali, čo pod ochranu porúčáme, čo na-veki k vám od nás odevzdáváme, toď máťe."

Zďe prestalo tovarišovi cesti a aj Van Stiphoutovi z Renéem srdce klopaťi, nebo zrozumuvali, čo toto také liduv žehnáňí znamená. – Ten pak, který z druhéj strani stál, odeberáč a starý svat, kďiž tamten dokončil, své počnúl a dlhokú též juž chvá-loreč nad manželskím stavem držal. Čokoliv od stvoreňí sveta slávného v Písme svatém o manželéch a manželkách spísané ňekdi slišal, všecko to vážňe spomínal a prednášil, jako bi sa bil ňekďe v sinagóge talmud učil. Koňečňe, potem i on pri sebe na kijáku opretího ďivňe okráseního mladoženícha prstem ukázal a kďiž tento svú choť za ruku chiťil, tenkrát sa zdvíhli tím silňejšé, čím dlhšéj zdržané bili, kriki, s krikmi pak sa sipali do domu, ale Van Stiphout, René a tovariš cesti první ta bili vťisnútí.

Vňútri juž bilo všecko pre hosťuv prichistano: Stúl stodolními plachtami pozasťíraný, misi ponalívané, lavice poprikladané,   izba bila osvícená mnohími trískámi a kahancámi, aňiž čo jinšé    k pohodlnosťi chibilo, jak abi čím spišéj každý, kďe chcel, sednul, vijmúc starích svatuv. Tímto predňé sedlisko bilo vinecha-né a ješťe predňejšé Van Stiphoutovi, Renéovi a tovarišovi cesti. Tito po velikém strachu velikú počestnosť počali požívaťi. A pomimo prvňého seďeňá jsíce, kďiž jinší jen kriváčki ze svích káps musili poviťahuvaťi, jím trím púldruha páru nožuv jest dáno. Čo víc?! Aj ten, který maso rezal a ďelil, podcťivé na ních vždi obracal oko, neb čo bilo najtlsťejšé a najlojovejšé, to jím podával na taníri. Ostatním chudé mrskal, které sebe jeden-každý na svúj krajec chleba musil položiťi. Čo ništmeňéj mimo masa pricházilo, do teho všecci vespolek smele sáhli, v tem žád-ná ňebila víjimka, žádná prednosť.

Porádek pak jídél, kterím bili na stúl dávané, tento bil: Naj-prv kvasené zelý anebž kapusta, potem polívka, po polívce všeliké kaše, omáčki, husťenini tím radem, kterím které prv sa zvarilo, neb spéklo. Z nápojuv najdrakší bil prepaluvané pálené. Toto musilo vždi v sklenici pred Van Stiphoutem, Renéem a to-varišem cesti stáťi

A tento juž dobre pochopuval, prečo jsú ta s cesti zajatí, neb totižto običaj jest ňekďe po tích stranách (aj po jinších), abi pri svadebném poledni a večeri farár bil prítomen a svú prí-tomnosťú jak hosťinu, tak i nové manželství požehnal. Pone-váďž techdi teho tu ňeuhlídal, bil ujisťen, že na jeho místo oni  tré jsú priveďení a pre tu príčinu on čiňil, čo farár v taký čas čiňívá. On mladoženíka a mladožennicu rozveseluval, kolikrát sa zamišluvali, on jím prvný pripíjal, potem druzí, načo vždicki tuš gajdámi hučil.

Ale mezi chvílními žártmi aj kňezský mlúvil. Viložil jím zro-zumitedlňe, čo jest stav manželský vedle zrozeního a čo vedle zjeveního zákona, kďiž vec tá totižto ňeňi juž samé lidské jednáňí a seba vespolek spúsobem lidským zvázaňí, než vetšé ňečo a sveťejšé, čo v nebe juž pod své vihlásené právo podmanilo a čemu, jestli hodňe prijímáno a zachovávano bívá i časné i večné požehnáňí. Jestli pak neb pri prijímáňí neb v zachovávaňí jeho préstupki páchané bívajú i časné a večné trestáňí za spornú mzdu usúďilo.

Nadevšecko ništmeňéj povinnosť roďičuv naproťi svím ďít-kám visvetil a na to ňéjen nový a nová manželka, než aj všecka družina jako s kazatedlnice mluvícího poslúchali, vzdíchali a častím hláv dolukívaním, že pravda jest, dosvedčuvali. Až kďiž kohút na púlnoci zaspíval a René pre sťisknútý dím a zdu-sené v izbe ťeplo ťešce strvával seďeťi, vtedi postávali, ale po povstáňí ješťe (dle tamejšího zas običaje) prvný tovariš cesti, druhý Van Stiphout, treťí René z mladú nevestú tančiťi musili. – Po temto teprv jích do stodoli do slámi k nočnímu odpočinku sprovaďili a oni teprv své kratochvíle počnúli.

I k smíchu i k lítosťi bili ráno všecci, kterí v noci ňespali. Jedni jako sťeni bledí, jedni jako žabi zelení, jedni jako ňetopený vosk žltí, všecci jako otrávené ribi spravdú vihlídali. Zďe pod pecú ňekterý ležal, jenž sa z boka na bok prehazuval a i na bruch i na žalúdek žaluval, druhý sa vlálal pod lavicú, na hlavu kričíc, retákajíc, treťí sa knísal pri stole, často z hnevem opa-kujíc, že nebo v pive nebo v páleném nebo v obidvojém musil biťi šmatlák zamíšaný, aneb čokoliv jinšé opojujíce, poneváďž sa mu to ješťe ňikdi ňebilo stalo, čo včil, abi mu tak bilo do nóh  a nadevšecko pod kolená uďerilo. Aj štvrtý temu dával príčinu, který sebe ňé jináč ríkal biťi, než jako bi ho bil ňekdo po všec-kích údech kúlem stlkel; a tento, kďi bi sa bil móhel híbaťi, dosť lehko bi sa bil chiťil hospodára domu, natolko bil v misli svéj ujisťený, že jím on ňejaký jed dal popiťi. – Ostatní, kterí bili vismuďeňejších strevuv a silňejšého ťela spojeňí, ti sa ješťe o gajdoša zrepeními očima mrnčícího tlkli.

Rád bi jím bil dal všem i o ňeporádnosťi téjto naučeňí tovariš cesti, kďi bi bili móhli pochopiťi, ale možnosť tá tenkrát zcela bila preč od ních. Gazdovi techdi, který veselý toto sinu svému odbavuval a který sa predce najstrídmejšího zachoval, takto mlúvil: „Hleď, jak sebe tito všecci v zdravý uškoďili, a to tvím nákladem! Čo jsi prez vícej mesícuv zbíral, čo jsi zachraňuval,  to jsi tímto naráz visipal, vilíl, abi teba vižrajíc, seba ožrali. Jak velké dve škodi! Jedna v tvojém mešťeku, v jejích ťele druhá, abich ništ o treťéj ňepoveďel, o obrazeňí totižto Boha, v kterém i ti tvoju máš částku. Ale takli, k odvráceňí všech tíchto zlosťí bilo bi najlepšé, kďi bi, který svadbu drží, dvúch toliko potrebních svedkuv povolal a tím skrovné poledňe predložil. Tím spúsobem bi aňi mladoženníci hňed v ten ďeň boskú, kterú pri svém spojeňí obsahuvávajú, milosť ňestraťili."

Uznával on takové vinaučuváňí pravé biťi: „Ale čož", praví, „proťi naším običajum múžeme? Ješťe bi sa tito až po zítreku večer tu odtúď mali rozcháziťi. Mnoho stojí zajisťe, čo toliký lid pojí a popije. Ňé jeden oťec pri syadbe sina  žebrákem bívá učinen, zadlži sa, čeho viplácaňí na tehož sina po smrťi otcovéj prekračuje a tak ten na čas svadebného svého veselá ňikdi ňe-zabívá. Čož jinšé ništmeňéj bi jsme musili zaujaťi? Čo bi svet ríkal na teho, jenž bi tak, jako vi raďíťe, prvný svadbu odba-vuval?"

„Všeckím obecňe bi váš včilejší običaj musil biťi zakázán a všeckím obecňe nový nastaven", mlúvil Van Stiphout. „Ňech bi jsťe jen", praví, „tak dlhú aneb zúplna žádnú musiku ňesmeli držaťi a vtedi sama od seba bi sa družina roztrásla."

Ďekuvali mu potem za noclahu a chceli odjíťi. On pak prv ješťe koláčmi truhlu jejich naplňil a potem jích až z hori vi-provaďil, odtúď ňedalece ďeďina na roviňe ležala.