TOVARIŠ CESTY OBOZNAMUJE RENÉHO SO ŽIVOTOM ŠLACHTY

Viďme ponajprv ňepopočtitedlné na rúchá ňekterích pánuv nákladi. Čo kolik bívá vinaloženo na saméj manželki šati, šcho-phi, salupi, štrickroki a podobné, čo aňi vlastního materinského jazika jména ňemá? Ništ nového nevíjďe, čob` juž aj kraju techto dámi a demoiselli v okamžeňí ňemusili míťi a poňevádž to zďe  remeselníkuv ňemá, odtúď, kďe vimislené jest, abi drak-šé bilo, bívá doňeseno. Zhíkňe muž, kďiž na konci roka počtuje, čo na takové ženi strapi strovil, snaď kolik Sisigambe na své jedni toliko strevice, celé totižto mesto. Ale aňi muži nejsú strid-mejší. Stidil bi sa, jestli bi jinšé súkno nosil jak hollandské, dejžto mnohokrát i v jméňe bívá klamán a za hollandské aneb jakekoliv jinšé prespolné ze svéj vlastnéj vlni utkané kupuje a ďere. Tak koški, jestli které ješťe predce neb pod nebo okolo oďeve prišité nosí a své za cuzé plaťi. A dosť jest, že je on za takové drží, s tím jsú hňedki milšé, vzácňejšé a trvácňejšé.

Ze Salamandri bi je musili míťi. Gombi stríberné a zlaté z niťí téjž hrudi od gombáruv musejú biťi pleťené, abi čím skoršéj ro-sipané a po zemi roztrasené bili. Kuvané alebo láté, jaké pred-kové nosili a potomkum zanechávali, včil ju na masáruv toliko a cigáňuv gavalleriu prislúchajú. Mlčím jinšé daremnosťi, které mnoho stojá (neb celé často pánstvá ňekdo na sebe oblíká), náhle hňijú a aňi ňesvedčá na zďejších krajanuv. To jsa jeďiňe tážem, odkúď vše tito útrati?

Viďme po druhé jejích stolí, jídla a nápoje, od kterích vlhnú. Ňekdi ten bil po celém zeme okršleku običaj, abi sa samé ženi okolo hrncuv jakžto útle na tvrdšú prácu obracali. Včil to juž u sedlákuv toliko strvává, u jinších pak, kterí na sebe jen ňekolik možňejšími biťi zdajú, muži juž pred seba záponi predpa-sajú, na znameňí z jakého riťírstva radu jsú, varecu, aj kďiž ňevará, ukazujú. Trpezlivé pak malo ješťe biťi, kďi bi sebe bili zdejších zemí obivateli svích krajanuv ke kuchini vibrali a ti jeďiňe jídla dali pristrájaťi, ke kterím jejích bruch od vekuv priviknúl, ale to ňé! Cuzozemci, v cuzozemskích kastrólech sku-selí musejú biťi. A tito preto jsú lepší, že hojňejší plat žádajú, ponevádž kdo meňéj za svú prácu pitá, ten svú prácu meňéj náležitú uznává. O prespolních kucharéch na zďejších krajanuv dobre sluší:

Kterí lidúv jedem krma, nebo napájajú,
Vedle všech zákonuv smrť trpá a jsú jéj hodní,
Ale od trestúnka techto i včil jsú slobodní    Francúzski varáči:
Timto aj Slováci
Tu vinnu za vinnu též juž ňedávajú.

Abich ništ neríkal o frúhštikoch anebž ranních, kterák je Nemci nazívajú, kúskech, kďiž totižto mnohí i páni a paňé, mnohé ješťe v posteli perinu bivše, ňeznám z jakích, jak dalece zbíraních zelin t h é e pijú, nato pak stanúce a do ze-hratích košeli seba oblečíce, k a f e e nebo c h o c h o l á d u strebú a po temto až do poledna všeliké posilňujíce a od zamdle-ňá zachranujícé drahé vlhkosťi z chvílámi mlzú a kúski zahrí-zujú. Dalšéj, abich jsa ništ ňemlúvil, čo po polední až do večer-ňajšího k stolu posedávaňí do seba i hážú i lejú, abich, pravím, o tichto mimo časních lidskému, které tuho ňepracuje, zrozeňu ňepotrebních, ano, mnohokrát škodlivích pokrmních a nápojních nákladéch ništ ňemlúvil, samý obed od začátku prehlédnime. Kolik stojí hňedki samá polévka?!
Polévka ňekdi ňebila osobitňe na misu dávaná, ňebila osobit-né jídlo, než rídka príprava, s kterú jinšé pokrmi bívali polívané. Odkúď aj své jméno dostala. Včil, abi vetší bil útratek, na místo Jéj jinšé rídké nástroje, s o o s i, bívajú chistané, ona pak zvláštné prvné prijímáňí ustanovuje. Ale čokoliv jest ňech o starodávném jéj jméňe a nastaveňí, čož ništméň včil hňed aj sama stojí?
     Celé ťelatá, celích barancuv, celé morki, husi, kačeni, staré slépki a rozličné redšejšéj vídané ptáctvy. Všecko toto najprv ňekolik bivá zvarené, pozďe v mažáréch tlčené, vlchkosť vitla-čená a vlhkosť tato, saft tento potem všelikími vlaskími, krám-skími vecámi napacuvaný polévku ustanovuje. Masso tak po-stravuvané psum vihazujú, ponevádž pre chuť pánskú ňeomilňe vícej jsúce ňeni.
     Rozličné pak sú polévki. Najprv vedle podstati, z čeho totižto povstáva: odtúd jinšá k e l b e r, jinšá h e n n e r, jinšá k r e b s e r
, g e n s e r, k a p a u n e r jest. Po druhé dle vcházejících a zmi-šaních krámuv a na to prehlídajíc, jinšá jest e i g e p r e n g e t anebo čistá, jinšá bílá, jinšá čírná, aj jinších barví; všetki ništ-meňéj pod obecním polévki jménem na stúl pricházejú a jedna samotná nikdi, než víc klaďeno bívá, abi každího chuťi dosť učineno bilo. Toto o polévce jakožto o prvném pokrme. – Po temto bívá klaďeno hovadzé masso a toto samo sa múže spros-tím zrozením predkuv naších pokrmem nazívaťi.
     Pri podctivejších stoléch pred hovadzím massem bívajú lechkejšého cesta k r a p f l e, klobáski, jeďernički z horčicú klaďe-né, abi tak žalúdek pomálu k tvrdším jídlám bil pripraven.
     Po hovadzém masse všecki národi neb zrnovú strovu neb zelí predkladajú. Starodávním jedna podstata bila dostatečná a na-
ším jsíce ďedum ze zelá bila najmilšá kapusta. Niňejším bruchum najvďečnejší jest vlaský k e l l , vlaské k a l e r á b i, š p i n á d a podobné, ňé ze slaňinú a jinším svinskím massem, po-nevádž to aj z jména svého lidskému zrozeňí jest prikré a od-porné, než z bažantmi a druhími drahími kúskami.
     Za treťím tímto jídlem, kdo chce hosťuv sklamaťi, klaďe hňedki pečenki a potem znovu jinšé dává, čo aj druzí čiňá, jakžto: Všeliké a rozličné zaprávki, E i n g e m a c h t m i običajňe nazvané. A v tíchto teprv kuchárová misel pracuje, v tíchto, jestli kďe, sa sužuje. Ňeni jazika, kterýb` všecko do-statečňe móhel vičitaťi. Čokoliv sa neb na zemi neb na povetrý neb ve vodních jezerách uláhlo, čokoliv neb doma skrz dlhokú opatrnosť krotkého neb v horách ďivokého poróstlo, všecko štvernožné, všecko lítajíce aj vláčícé sa stvoreňí, které jen ňekdo ňekdi bár s prevoleňí, bár z úťisku koštuval, všecko to naraz na stole musi seďeťi v ťeplích neb stuďeních pastetách, z všelikími artičokámi, šparglámi, šefranmi, muškátovími kvetmi, hrozénkami, jadrámi, pomérančmi nasladko, kiselo zmíšané a zvarené.
        Po E i n g e m a c h t é c h rovním počtem pricházajú pečénki z celími šalátními zahradámi a z brabanckími nebo s korcener-skími olejmi. Po pečénkách pokladajíc solnički, slamenníčki a podobné postpasti anebožto pochútki sa sipú, ale tím porádkém, že jestli za ňeokresaního ňechceš biťi držaním, čekaťi musíš, dokúď ňekdo skúseňejší počňe jeesťi, jináč lechko bi jsi sa teho prv chiťil, čo posléd má biťi zahrízané, nasledovňe velikú hňeď nemravního hanbu získaťi múžeš.
        Pochútki musejú biťi v počťe toliké, koliké bili vecki jinšé jídla a zďe juž z kuchárem zahradník svú bedlivosť a umelosť ďelí. Kuchára vec jest ješťe torti anebž koláče cukrové, man-dulové viložiťi, k temu ňejakú husťeninu, jakožto chocholádovú, pomerančovú a tak ďáléj k prechlaďení žalúdka. Ostatné čo neb ze zelín neb z ovocá postává, zaopatriťi zahradníkovi prislúchá.
        A tento ňech škrábe, kolik chce, svú hlavu, že mu snaď ja-hodi,  figi, čerstvé kaffee mráz stáhnúl a skazil, toto žádná múdrá ňeňi vímluva. Nebo  tenkrát  ňečo také daťi,  kďiž juž aj po vrškéch od velkéj zrelosťi všecko sa hniličká, jaká umelosť jest, nač vtedi záhradník?  Jeho techdi jest povinnosť znať zro-zeňí siliťi, abi činilo,  čo aneb kedi činiťi a  vivádzaťi običaj ňemá. Odtúď on své mispeti anebž hnojné posťele, K l a s h a u s i anebž sklenné domi ňech tak má sporádané, abi kďiž venku nebožicová zima jest, kďiž všecko až po pás snehem prikrité.
Jest, kďiž až jako ňemasťený vúz vrždží pod bótámi, u ňeho všecko libezňe kvitlo a nad zevnítrními šeďivími stromami a bi-linámi smálo sa. Nato jest plané drevo, abi v poveďeních sklen-ních doméch ustavičňe horilo a jestli s tím žádaný prospech ňe-bívá obdržen, nato jest nepálené vápno, abi pod koreňe stro-muv bilo sipané, abi svú kisnúcú palčivosťú ratolesťi ke kvetu pozbuďilo, kvet do ovocá pozavazuvalo, ovocí zabarvilo a slanú chuťú naplnilo.
  Toto o jídlách prespolních, čož o nápojéch!? V celího sveta chvále jsú zďejšé viná a zďejší proťi celímu svetu rozdílňe sú-ďá, takovú chválu ňenechávajú na mísťe. Ňejsú svú hroznovú úrodu spokojení, než na cuzé daleké vrchi pohlídajú a tam odtúď jeďiňe k svému zdravú, k svému užitku dobré biťi kvapki verá. Ragúsanské techdi, phalernúmské, ňekdi aj marokkánské a Cyprus sigoťe bívajú kupované. Ale jako své vlastné súkná za cuzé brávajú, tak aj víná.   – Jen jménem ho predavač krsťí a juž ono u kupca z tích jest vinohraduv z kterích jméno své nosí. – O chocholáďe aneb čokoláďe a kaffee jsem juž zmínku učinil. K tímto dolož všeliké i domajšé i z dalekích krajuv po-prinášané pálené,které bívá naposaledi k lechčejšímu jídel strá-venú pité. Či to ňeznamená olej na oheň prilívaťi pod tímto zvláštňe neba ďílem, kďe liďé bez teho horá? – Ale ňech jest čokoliv o ňeduživosťách, všelikích ňemocách, které s takíchto hosťím vrú, ja sa to jeďiné tážem: „Jak veliká jest toto útrata a kdo na ňu nakladá, či li ňé mozole sedlákuv?“
  „Sem, sem techdi,“ ríkal René, „ňech zhlédňe najviššá moc a na tito aziotické milézijské, sibaritské, tarentínské, na tito Sar-danapála, Xerra, Tibéria, Vitellia, Heliogabala, Galiéna hosťini ňech archijský, fannijský, didijský, aciníjský, kornelijský zákaz pre obecné dobré obnoví.“
  „Abich o penežních hrách“, konal on reč svoju, „které každoďenňe horlive držané bívajú a z kterích bár i šťestlivé jsú jednímu, žáden úžitku sa ňezjevuje, neb lechko dostatý statek lechko miňe a hiňe, jestli pak zle kocki padajú a ne samé oká na kartách idú, vtedi jaké nadobiťa márneňí jest, víme. Ale abich ništ o hrách ňepoveďel (neb zretedlná vec jest, že jsú vždi ňekemu škodlivé), pohlédnime na daremné nákladi, které bívajú visípané na všeliké vežité stavaňá: na rozličné hradi, kaštíl, zámki, polné ďeďinské a mestné bidlá, na rozďílné pa-loti, jarné, letné, jesenné, zimné svetnice, pohlédnime na jednéj-každéj vidláždňeňí, ozdobu, na hedvábné ( v kterích pavúci, mole, plošťice meké hnízda majú), stríbrem, zlatem višívané špalíri, na apellské maluváňí aj najňehaneblivejších obrazuv, na všeliké kastňe, truhli, poháriki z ebana aneb z jinšého muriňského dreva, na kristálské sklenice, na misi, taníri z hollandskéj zas roboti a tážme sa odkúď vše toto zbitečné?
  Posledňe hleďme na mnohonásobních služebníkuv i domajších, kterí jsú ustavičňe na ruku, i tích, kterí poddanstvý spravujíc, venku v poddanstvý bívajú. A z druhích tíchto kolikerí dvorskí, dúchodní, kasnári, úradníci, prefektussi, anebž najvišší pánstvá riditeli a opravďiví pánuv svích námestníci jsú? Všecci títo jako v jméňe, tak aj v cťi a plaťe, kterí ťáhnú, jsú rozďílní a jeden jeďiný bi k všemu temu vistačil, čo jináč všecci odbavúvajú. Jeden jeďinký bi k všemu temu vistačil, jako? Jestli bi páni žádne role na svú stranu ňedržali, na svú stranu zrábaťi ňedali, než všecko poddaním poďelili a od nich hotový bár v zrňe a v jinšéj úroďe, bár v penízéch plat brali. Tím spúsobem bi ja polá lepšéj vihlídali, nebo sedlák bedlivejšéj virábá, čo svoje jest, buďto od teho plaťi, nežli čo pánské biťi zná, jako o tem i hore víš juž spomneno jest. – Zrídka on svú lichvu na pánskej roli uďerí.
Sluhuv tích, jenž domní jsú, vetší ješťe bívá počet jak z mužuv tak ze žén. A jinších jsíce má paňi, jinších pán, jinších mladý pán a pannenski, jinších všecci vespolek.
Na službi paňej musejú vždicki biťi najprv panna, která svetnice, pokojníčki čistí, posťele z labudového perá až k povalum naplnené a ďivním umenim poukladané priprává; táto pod jmenem komorníčki, jináč fraucimmerki slúje. Druhá, která šophi (čepce juž aj z nazívaním svím zahinúli) a širáki zná pristrájaťi, rúcho oblíkaťi a abi každý najdrobňejší fáldík porádňe stál, skladaťi. Tteťá, jenž z vlasuv na hlave všeliké veže, juž gothist-ské končité, juž bez koncuv, juž hori a vrchi, juž kvetné zahradi vikrasuje a voňavím lojem vilepuje. Jestli ňekdi staveňí své ňe-došťahuje,abi došťáhla,stolec si podkladá. Štvrtá okolo podráž-ďenéj skrz staré roki tvári má své beháňí. A táto ponajprv všecki čela a lícuv járki rídkim cestem zamazuje a virovnává, kďiž visichá hlaďidlem, abi sa všecko blišťilo, drhňe, a to z všú silú, buďto bi i bolilo paňú. Však ona aj vetšú bolesť v čas ten rada znáší.
  Po vihlaďení tvári, kďiž bijs` sa juž v ňéj jako v zrcadle celího móhel viďeťi, lušnú barvu každéj stránce dává. Na lícách červenobílé ružički klaďe, jestli sa v ten ďeň veselú chce ukázať
Paňi, jestli ale za trúchlivú žádá biťi viďená, bledé jéj maluje. Tuto ješťe ňeni konec, neb jak sa  lícá ňúter do úst vťáhli, po-veďená krása za ništ jest; tak bi paňi čerstvímu pohledu jeďiňe m a s k v e r bila. Tenkrát jéj techdi vkladá do úst k obidvum lícám meké malé hubki, které poveďené zvedlé lícá viťískajú, jami viplňujú tlstnosť dodávajú. A vtedi teprv celá tvár zmla-ďuje a na místo ročitého, škaredého babska onechdi vidatú ne-vesťičku ukazuje. Však ništmeňéj bistrejšéj pozríc, múže jéj každý spravdú ríkaťi:

Bárs jak mažeš, líčiš, drhňeš, hlaďíš lícá, Jen ti buďeš vizíraťi stará vždicki praslica.

  Táto jistá sa mnoho parí a ponevádž tak zná zrozeňí preme-ňiťi, že čo kovárské otroski jsú, to v zlato vivárá, zaslúži mno-ho. Ale čož sa o téj namníváme, která jest k strevicám odsú-zená? To zajišťe ňé posledná jest starosť. Neb jestliže sa paňi ňekde potkňe, to ňé strpnútej pre ťesnosť noze, ňé rifovím šteklám (podkladkum) zúplna žádnímu jinímu, než téjto jeďiňe služebkiňi, že zle tiž strevice natáhla, bívá za hrich pripísano.
Mimo pjeťi tíchto jest aj vícej ješťe ženskích zďílu k drobňejším, zďílu vetším a potajemňejším službám u paňí. Majú potem aj mužuv a jestli ňé víc, dvúch, trich l a q u a i f u v pri-najméň, kterí poviše jinších svích povinnosťí aj tu majú, abi ohanku, bár aňi ťeplo ňeňi, parasol, bár slúnce ňesvíťí, pár ščencuv a vrecko (s tímto ale každá ňezachází), v kterém jsú k pleťenú potrebné nádobi, za nimi ponášali.
  Páni ňejakú v húfféch posluhujících strídmosť držá, ale i u ních predce jinší jest komorník, jinší mláďenec, jinší pisár, barbír a takdáléj.
  Mladích pánuv a pannenék dokúv v kolísce ležá, na službi jest ponajprv dojka. Neb své ďítki svími vlastními prsníkmi krmiťi bilo bi i potupné i škodlivé paňéj. Potupné, ponevádž jen hovadá a smeťi liduv,sedláčki,svúj porod svím mlékem plágajú. Škodlivé, nebo bi tím spúsobem mnoho z vládi a nadovšecko s krási straťili paňé. Dojka má na pomoc pestúnku, která ňekdi prez tíden ďíťa paňimáme a pántaťíčkovi ukáže. Dvém tímto bívá v plénkách krive ňejak ňerostli.
  Kďiž tolik dňuv juž paňátka šťestlive prežili, že jsa jazíček rozvazuje a ňekolik samé kráčať a sedkaťi múžú, vtedi pristu-pujú všeliké učitelkiňe a učiteli. S ních jedni ustavičňe vikla-dajú, jako majú nohi, ruki, hlavu, dríki pri stole držaťi, do kte-rích prstuv ližicu,  do kterích núž  a vidličku chiťiťi,  jaké kúski do úst klásťi, jako pricházejících príbuzních a známích vítaťi, kolikrát sa kemu pokloniťi, jako očima prízeň srdca zjevuvaťi, kedi mlčaťi, kedi mlúviťi. Druhí je vinaučujú cuzé reči, za nimi,  s nimi všaďe choďá, abi sa ňekďe mezi jinšé ďítki ňezamíšali a krajanské slová slišíc, v svém učeňí nakazené ňebili. Treťích peč a starosť jest je v rozličních musikách cvičiťi, kvotli čítaťi, pausi zachovávaťi. Čo sa domnívame, či takto mladí páni a panneki  ňemajú dosťi práce?–Až velice mnoho,tak,že mnozí aňi k chvílnému modleňú času ňenalézajú a mnozí za vícéj ro-kuv aňi modliťi sa ňeznajú; kďiž to i tak pre ten vek ťešká a prám velice potrebná(neb v stave ňevinnosť jsú)vec ňeňi jest; k temu, čo sa vecí duše dotíče, to sa každý z vekem svím i sám od seba lechko naučiťi múže.
  Po osobitních služebníkéch jsú obecní a všem společní, jakžto: kočiši, fulajtári, čatlóši, husári, behúni, pekári, kuchti, kuchári, muzikanti, kterí večer dobré sni, kďiž páni dolu líhajú, ťichším hlasem povolávajú,  ráno pak,  abi ništ smutného,  čo bi celý ďeň ňechutný móhlo spúsobiťi, do misle ňevstúpilo, veselšéj, kďiž sa z posťele híbú, vihrávajú. Jsú aj jinší ješťe, ale juž i mlúviťi a počtuvaťi jich jsem sa zunuval.
  Znáťe bez pochibi vi všecku túto sveta politesse, viďeli jsťe ju i jinďe a ja ňé z inšéj príčini jsem vám ju tak hlboce vikládal, jak, abi jsťe veďeli, že márnotratnosť tá z cuzích krajuv juž i sem sa vbila. Kďe zakúď svatá v takích bláznivosťách spros-tosť strvávala, zatúd všecko šťesťí v každém dome, v každéj chalupe seďelo, ale čím náhle staré (jako to nazívali) grobián-stvý vizlíkaťi a nové mraví oblíkaťi počali, hňedki v tem oka-mžeňí ňespokojná psota v každém kúťe ňé skúkať toliko,ale aj hlasňe vreščaťi též začala.Viprázňené jsú teprv mešce, potem truhli a skriňe, po tíchto humná a stodoli a naposledek vipoži-čano jest,k bezpečnosťi vypožičávajícího celé nivi,celé majjéri, často aj celé panstvá pozakladané. Čo však najďivňejšé jest, ješťe z veci téjto čtnosť sebe učiňili tak, že v príslový prijšlo: Ňeni pán podcťivý,který ňeňi dlžen. Táto ništmeňéj podcťivosť mnohokrát ňeskoršéj všecek kredit traťí a s pánuv mnohokrát bívajú žebráci.
  Jako pak sedlák poddaný velkú částku z ňešťesťá techto trpí, lechká jest pochopiťi. Totižto kďiž páni víc potrebujú, víc od sedláka žádajú,víc a víc ho vždicki sužujú,prenasledujú. Žádali li bi meňéj, meňéj bi ho prenasleduvali a sužuvali,meňéj pak bi žádali, kďi bi ničemné, ano, škodlivé i časnému i večnému ňé jednúc šťesťú nákladi stáhli; kďi bi ohavnéj nádhernosťi, po-tupnéj velebnosťi chotár uložili.
A toto jest takli ten spúsob, ten prostrédek, kterím úbohímu sedlákovi bremeno múže biťi zlechtšené a aj pánum zemanum, prezemanum z hlbokéj mnohokrát psoti spomožené. Ňech techdi prespolnú gavalleriu zložá, ňech jsú spokojní jen potrebním slu-huv počtem, ňech jsú spokojní doma požehnaním i pokrmem i nápojem a i ten ňech tak toliko užívajú,  abi dlhšéj žili; ňech tak jeďá a pijú,  abi dlžšéj jedli i pili.  Ňech jsú spokojení skrov-ním doma, ve vlastném kraji, z vlastného krajanského prichistá-ná spravením rúchem, ňech jsú spokojní skrovním, strídmím príbitkem. Tito také útrati ňečinili predkové naši a či jím ňečo chibilo v česťi? Či oni ňebili spravedliví zemani? Ano, radňéj – a príliš čestní, vládní a mocní.“
„Práve,;` mlúvil Van Stiphout, „spúsob tento od teba rečený, jenž bi sa sním poddanéj obci melo spomosťi, jest jsíce pobočný, dobrý ništmeňéj.  Ňech páni ňečiňá  zbitečné útrati a tenkrát i páni i poddaní  budú míťi;  jestli je  čiňiťi  budú i oňi  i  poddaní do velkího z časem úťisku vpadnúťi musejú. – Ale ríkajú oni, že kďi bi s posavádňejších svích običajuv spusťili, v rúchu nade-všecko, že bi tak ňebil na viďeňí mezi nimi a mezi menšími, mezi ňekterími aj z obce rozďil, ponevádž jedni, čím náhle ňekterím penízem vládnú, hňedki i naj vetších kteríchkoliv nasledujú, kupcuv obzvláštňe manželki a dcéri, které sa jako ňejaké ba-rónki a grófki šaťá. –  Vímluva táto ništmeňéj stuďená jest, neb jestliže  včil menší vetších nasledujú v marnotratnosťi, snaď bi tenkrát nasleduvali v mírnosťi, pakli ňé, čož odtúď? I včil to málo dbajú. Poteem ňech sa utíkajú k najvetšímu Pánu, který ňepochibňe múže jednimukaždímu stavu jistéj ceni rúcho pre-písaťi a uríďiťi a vtedi zdaleka buďe poznáno, kterí sa majú osvícení, kterí velkomožní, kterí jen vašamilosť, kterím sa má vikaťi a kterím tikaťi jeďiňe.“
„A asnaď ten,“ tázal sa Renait, „asnaď ten ukrutník s tako-vích bil počtu, kterí všecko své skinožili, pomarnili kďiž tak pánský vihlídal? Ja ništmeňéj (mlúvil dalšéj) z celéj tejto reči ňerozumujem, která príčina, že bi jsme naproťi nemu súdu povzdvihnúťi ňemóhli?“
„Jen ti ňemúžeš na biťi to zabudnúťi,“ odpovídal tovariš cesti. „pravím techdi, že bi jsme móhli i mi proťi ňemu do súdu vstú-piťi. Neb dejžto zemana žáden nikdi uďeriťi, žáden chiťiťi nesmí, krem ve skutečnéj ňejakéj velkéj zlobe, ale i vtedi tak toliko, jestli bi preč zuťekali mínil a potem bi nalezený biťi ňe-móhel, dejžto toto jest,ňeňi ništmeňéj žáden zeman taký samo-vladár, abi vše, čo sa mu líbi, svobodňe proťi právum páchal aj ze svími poddaními; ňé! Múže biťi pre krivdu obžaluvan a kriv-du peňezmi vipláca, kďiž taká bívá nalezená a odsúzená. Ale toto jest práca, od zemana krivdu, svému obzláštňe sedlákovi učiňenú, preukázaťi, jest práca! Dlhoké bi jsme musili ťáhnúť processi, kterím bi bil konec a za které, či bi nám stlčený sedlák poďekuval, ňevím.
  Či pak on do takéj chudobi, jakú rúchem svím zjevuval, též pre daremné, ňevírné strávi prišél, ňeznám. Ponevádž aj jinšá jest príčina, pre kterú zďe zemani do psoti vpádajú. Totižto:

Z časmi i královstvý rostrhané miňe, Pomálu moc traťí, až dokúď ňezhiňe.
Čož jest ďivu techdi, že to menšé pánstvý Trpí, rozďelené že žebre zemanstvý?

  Nebo tu ňeňi prehlídáňí na prvoporod, kterího moc sebe jinšé krajini chválitebňe ustanovili a i k osobitnému i k obecnému dobrému prospešňe užívajú, kďiž totižto najprv zrozen sin všecki v hromaďe statki ďeďičuje, mladších bratuv a sestri penízmi viplácajíc. Než zďe všecki ďítki všecko po otci pozustalé rovnú sebú míru rozďelujú, bár čo doma zhromážďené leží, bár bola, bár poddaních.

  Juž v običaji od ďeda po vnuka jeďiňe na toliko strani ňebívá drápáno panstý? Položme, že ďedo trích mal sinuv a jedenkaždý s tích sinuv jiních trích, za času techdi vnukuv hňed všecko na ďevet kusuv buďe potrhano. Položme ďalšéj, že sinové ništ ňe-spúšťajú, že spúsobú, kterím oťec žijal, že ten stúl to služeb-níctvý držá, které i on, kďiž všem tím sám ješťe, čím ono včil všecci vládnú, vládnúl. Čo? Jakími tam krokmi k chudobe bívá náhleno?! Dodaj, že ďítki ješťe i prevíšiťi otca ve všeckej života pohodlnonosťi chcejú; čož tenkrát? Jak dlhoce buďe stáťi, čo do-stali? – Dvojá táto príčina jest, dvojá cesta úzkosťi zemanskéj, - Naposledi to znaj ješťe, že v kraji temto mnozí spravedliví zemani musejú sedláčiťi a mnohí zemani jsú, kterí kďi bi jích počali osívaťi, prez rédčicu bi prepadli. To odtúď, že v čas do-majších obzvláštňe vojén mnohí své listí (armáles) všelikím spúsobem potraťili a jinší je sebe poprivlastňuvali. Pomimo techto aj jiný bíval prostredek, kterím sa sedláci ozemanuvali.“

      Bil juž umlknúl tovariš cesti, kďiž René všecko z jádra chťe-jíc   veďeťi, zas sa tázal: „A s tím nevolím“, praví, „jenž teho zajíca v svém zelý zabil, jak milosrdňe buďe zacházeno? Čo to za do neba volajíci prestupek jest?“

    „To taký préstupek jest,“ odpovídal on, „že svobodního zve-ra, abi škodi vícéj ňečinil, skinožil. Jestli bi ho bil nechal i dru-hý i treťíkrát bi bil prišél a  i druhích ze sebú  choďiťi naučil a tak bi bil rečený sedlák dosť lechko o svú najlepšú strovu, pri kteréj okopávaňí a v čas sucha políváňí mnoho musil vistáťi, prinesen. Svobodního, jsem mlúvil, biťi zvera zajíca teho, čo odtáď dosť zretedlné jest poznaťi, že do sedlákovéj kapustnice vejšél, neb ponevádž sem móhel, móhel zajisťe aj dalšéj, ano, až preč s pánskích chotáruv zabehnúťi. A nad takovím, kdož má dokonalé samotné pánstvý, vladárstvý?! Jinšé melo biťi, kďi bi bil tenž zajíc bil v ňekteréj zahraďe, v ňekterém prevretém zverínci pod opatruváním strelca. Ta kdo vskočí, hreší a jest trestáňa hoden.

   Ňech smím mezitím i o zveríncoch osožňejšú daťi raddu, kte-rá v tem záleží,abi na místo zajícuv a podobních,ale nadevšec-ko na místo peratích dvojnožních bažantuv v širokích tích, kte-ré celím horám rovné jsú, záhradách,rohatích štverpaprčkovích chovali, jenž tak vzáctní jsú aj oddálením krajinám. Ňech ti mnohé vejcuv žltki, ti hovaduv srdca a čirné pečenki, ti krúpki a všeliké zrno, které bi aňi miš čistotňejšéj ňepovibírala a s kte-rého také ptáctvý mnohé zmární merice, zrno to ňech na rež a žlto obrácá, do bažantníc(jestli bi sa ňelíbilo tam pasének, než radňéj role míťi) zasejú, kďiž ho potem zežnú a vipredajú, ňech sebe spočtujú, v čem majú užší nákladek a sporňejší uži-tek? Toto nakrátce mimo zaujatéj reči.

   Včil pokutu tehož sedláka takto maj: Za vetší čas buďe ňekďe pod zemú seďeti – domajšá jeho práca buďe stáťi – žena z ďítkámi sebe ňebuďe znať poradi daťi – a šťestlivý buďe, jestli ho jen jednúc hovadský stlčú.“

   Niňi teprv prestal tovariš cesti od reči svojéj, dokončil a do-končíc, slúnce sa za vrchi zhrúžilo, počali sa hori černeťi, po-vstal súmrak a z husťejším juž súmrakem prijšli do  ďeďini čisťe, kterák jím na tázaňí odveťeno bilo, evangelickéj, to jest kacírsko-evangelickéj.