RENÉ, VAN STIPHOUT A TOVARIš CESTY NOCĽAŽNIKMI U EVANJELICKÉHO BISKUPA

Jako do hosťinca anebž radňéj do krčmi vkročili, viďeli mno-hích okolo dlhokích stoluv zďílu seďících, zďílu pak stojících, s ních jedni više míri juž meli a predce v jedních ješťe rukách džbáni drželi, druhími pak, kláťice sa na vše strani, na dlaňe sebe plískali,parolu za každím plesnúťím spomínajíc.Poďivil sa Renait, uslišíc jích a domníval sa, že mezi Francúsuv prišel. Čo badajíc tovariš cesti, ríkal ze smíchem: „Viďíš, ňedarmo Slová-kuv aj Francúsmi nazívajú, neb jakéj jinšéj reči jméno jest

p a r o l e, l a  p a r o le nežli francúskéj? A aňi ňeznamenajú oni skrz tož jméno jiné, jen čo Francúsi. Neb sa tito včil nad čímsi jednajú, triskajíc pak vespolek na své dlaňe a kričíc: Daj parolu! Chcejú poveďeťi. – Daj podcťivé, verné slovo, buď stá-lý v mluveňí, v slibe.“

Mezitím kďiž tak jednajíc sa a všecci prítomní vkraču jících Van Stiphouta, Renéa a tovariša cesti viďeli a z rúcha,kteréj víri jsú, rozeznali, tvár v rance posťahujíc, radem mrmraťi počali. Vijšli techdi z obécnej téj izbi, abi kameň pohoršeňá k svému zlému ňebili a behajícího hore dolu krčmára sa pítali, či bi ňe-mal ňekďe osobitnú spokojnú svetnicu pre nočný jejích odpoči-nek. Ale i ten málem človečňejšéj na ních pohlédnúc, zúrive odpoveďel, že jemu krem svéj a téj všem hosťum společnéj žádná treťá ňeňi. Jestliže bi techdi pravďive pocestní bili, prečo bi sa ňechceli z jinšími pocestními zmíšaťi, pre príklad prinajmeňéj a dobré druhích naučeňí, jestli sa mravňejších a bohabojňejších biťi pokladajú?

Ďesili sa nad tak prítelskím ucťivím vítáňím a víc sa ništ ňe-opovažuvali žádního tázaťi, než víjdúc zúplna z ňehostného podstrešá, z kočišem raddu drželi, či bi dalšéj jíťi ňemóhli, kďe bi pohodlňejší nalézli príbitek. Ale ten i o cesťe v noci taďe ňe-nezpečnéj i podáleňí druhéj osadi svedčil a čo príčinu k pohnuťí scela kazilo i tam takích nábožníkuv, takích obivateluv biťi ríkal.

Kďiž nad tímto stáli, rozmíšlajíc, což bi techdi meli zaujmúťi, René vprostred ďeďiňe viďel svetlo zažaté v ňekterém dome, který sa jsíce ňezdal od druhích višší biťi, ale vetšími sklenními oknámi znamenal ňé obecního v sebe bívaťi hospodára. „Tamto, hen, ( ukazuval dum potem a mlúvil ) poďme, snáď kislejšéj na nás ňebuďe hleďeno, pakli buďe, vtedi pújdeme pod ploti, aspoň skoréj uviďíme, kďiž buďe svitaťi.“

„Dobre, múžeme skúsiťi“, mlúvil Van Stiphout, „ale ňé hňed-ki sa musíme hanbiťi. Ano, čím vícéj nás budú kúsaťi, tím me-ňéj cíťme; možné, že trpezlivosťú zvíťazíme, víjmúc, jestliže bi trpezlivosť našu za hluché, zatvrdlé grobiánstvý tlumačili a ože-hovími bi nás chceli viobcuvaťi odpoveďmi. Tenkrát v nohách hledajme osvobozeňí, na pati sebe dajme“. – S tímto za svetlem okén tích pocházili, ale pri každém dome velkú ze psoma pod-supujíc vojnu.

Ta príjdúc, v kuchini od ďévki sa vizvedali, kdo, jakéj cťi pán tam prebívá a či bi nalézli tú lsku, abi sa s ním ňekolik móhli zmlúvaťi. Ona ňeznajíc, kím česť dává, z velebnosťú odpovídala, že to osvíceního biskupa dum jest a že zrozená jeho príveťivosť ze sebú prináší, abi sa vždicki s každím dúverňe a milosťive rozprával. Išli bi jen techdi ňuter bezpečňe a čokolik žádajú, rovno predložili.

Do prvňéj vkročíc svetnice, plno ďítek i hrubších i drobnej-ších nalézli, židovskú bi jsi sa bil školu viďeťi namníval. S níchž jedni, jako na pohleďení ňejakích strašidél, kďiž vstúpili, ven kamsi, druhé do druhéj svetnice, tata a mama pištíc, sa sipali. Za timito i oni lechkím krokem pocházili, držíc tam biťi bisku-pa. Jak opak ke dverum, které bili odevrené, pristúpili, leknuli jsú sa, že oheň vňútri jest, ale který bi ješťe plameňem ňeblkal, ňež tlel toliko, poneváďž od podlahi až dolu bil dím, až kďiž i z vúňe zbadali, čo to za kurivo jest, i pec viďeli, s kteréj sa ďímilo.

Seďel pak pri stolíku muž, z jehož prvňého viďení všecci tri súďili, že v svém živobiťí ňetuze mučil skrz pústi ťelo, nebo mu bil bruch, pre který svích nóh ňikdi ňeuhlídal, podbra´dí mel, jenž púl prsuv zakrívalo a ňé lícami toliko, než celím ťelem sa viďel poťiťi s každoďenňe žraňú sviňacinú.

Z úst mu trčala morovéj peni fajka z dlhokú devennú a z kosťi nadkladanú trúbku. Pukal z ňéj redšejšéj, ale tužšéj tak, že ňé ústa toliko, ňež nos i oči jeho velké dimu gule vivrhuvali. A od-túď to namnívané ohňa strhaňí, podpaluváňí. Pred ním na levéj ruce ležela zho´dená z ostrihanéj hlavi p e r r u k v e, na pravéj stála dvojpintová pivem plná sklenica, v prostredku zložená od Melanchtona kniha, do kteréj sa on ukazuval bedlive hleďeťi.

Na druhém konci stolíka seďela žena veku najlepšího, ňé chudá, ale aňi vikrmenéh volovéj tlučnosťi, jakéj bil osvícenéj pán biskup, z očima aňi zakopaními, aňi vivaleními, postavi slušnéj, prostrednéj. Tato v svích rukách držela a pozorňe čítala bibliu; snaď pomáhala sv. reč na budúcú kázeň chistaťi.

Ale jako Van Stiphout, René a tovariš cesti po zakolopáňí na dvere ňúter vejšli, tak ze stolice povstanúc, líbezňe sa jím po-klonila a hňedki aj ďítky ze sebú zajmúc, ven išla. Biskup pak pozdvihnúťi sa nemohúc, hlavú jeďiňe dva-trikrát dolu kívnúl a vítajících vítajíc nakrátce prosil, anebožto podcťive kázal, abi posedli a čo žádajú, dúverňe viložili.

Vtedi tovariš cesti z hojnú cťú počnúl vykládaťi, jakí jsú oni, kaďe a prečo choďá, jako v prítomnéj osaďe tmú bivše zachvá-cení a v obecném hosťinci príležitního pokojníka, ano, aňi prí-telskéj hosťinského vúle, poneváďž odpovedal, jak bi bil hrube od ních obrazený, ňenalézajíc, v ďeďiňe u hospodáruv za noclah sa mínili uťíkaťi a jako šťestlive do techto domu príjšli, kďe kďiž hňeď v prídvore ňezaslúžeňe bili pocťení, opovážili sa až pred jeho milosť vstúpiťi a skrúšeňe prosiťi za dobroďeňí a lás-ku tú, kďi bi jím ňekďe v svém stánku místa k nočnému odpo-činuťí popríťi ráčil.

„Milerád“, odpovídal, „milerád“ – a chiťíc, který na stole stál, zvonček, cingal. Načo v okamžeňí dva kapláni (togátmi jináč bívajú nazívaní) pribehli a všecki údi k poslušenstvu zlo-žíc, rozkaz očekávali. On pak hrubím, jako z deseťokovního suda hlasem a odpočíváním po každém slove mlúvil: „Jeden s vás“, praví, „dá svetnicu tu tam (jmenuval ju) vimécťi, visnážňiťi, pesťele ustlaťi, vodu, uťerák a čo jen potrebné jest prichistaťi a pokúď sa vše to odbaví, buďe tam prítomen. Dítki ta ňech ňevpúšťá potem, než zamkne. Druhý mi hňedki hostínskího ustaví.“

Vipoveďel a oni obadva hlboce hlavu pokloníc, po svích odejšli prácách. A druhý jsíce tak vratný a pospešný bil, že sebe setvi pán biskup vo vipoveďeném rozkaze dobre bil odfúknul, kďiž on juž či dovédlel, či dohnal hosťínskího.

Tento složíc venku širák a poťichu sebe odkašlajíc, ňé plními stupajami, než na prstéch toliko, kterák u takích pánuv običaj jest, vejšél tuze zmámený a strachem prejdútý, tím pak vícéj ješťe, kďiž Van Stiphouta, Renéa a tovariša cesti uhlídal, nebo mu v misel vpadlo, že pre ních musí biťi volaný. A tak sa melo, nebo pán biskup hňedki počnúl:

„Ti ňečlovek“, praví, - „tak ti vinaučuvání mé, každostred-ňajšé a sobotňajšé evangelizuváňí neb slišáváš, neb zachováváš, jestli slišáváš? Kemu ja z mnohú ťeškosťú, z mnohím prsuv kazeňím a nasledovňe dňuv života mého utrácaňím kričím? – Zdališ ja vám dobre biblie ňetlumačím, katechizmus náležiťe ňevikladám? Načo jsú pred vami biblie rečené, takli, abi jsťe hňedki pohlédli, či tak jest, čo mlúvím, či pravdu práve predná-ším, či za Pavla Havla ňespomínám? A zdáliž li ja často aj o dobrích skutcích ňekážem? Či vám pekňe ňevijádrujem mňeňí zakladatela víri našéj? Kolik kníh ja musím každý boží ďeň pre váš prospech a užitek dúchovný prevráciťi?

Prečože js´ tímto čtnostním pocestním hospodi odeprel? Ňe-móhel a ňemusil jsi na mňa, na mú troju česť, na mé pastírstvý, superintendentstvý a biskupstvý pamaťi? Hé? – Nemáš ko-mori, ňéjž jsi sa mal za ženú na jednu noc preňésťi a jímtvúj pokojník popusťiťi? Hé? – Tak to tebe gazduješ? Jastliže kaž-dího tak odprováďíš, jako porcie, vánočné, kántrové, michalské, jako porubi, jako árendu buďeš viplácať? A jako aj mňe, čo mňe prislúchá, spočtuješ? Nedávám kadžímu i obecňe aj odo-bitňe, kďiž ňekdi ňekterý ke mňe pricházíťe, hojné vinaučo-váňí, jako sa máťe ze všemi spolu zmeruvaťi? Čo? Hé?“

Pekná zajisťo kázeň, pekné a mocné karháňí, mislil sebe Re-nait. Biskup ništmeňéj, čo mlúvil, s tak veľkú srdečnú vrúcnosťú mlúvil, že naposledi vícéj nestačil, jeďiňe toto: „Bezbožníku! Hi-baj včil, zítra na spoveď prijďi – a uviďím, jakú hofferu mi priňeseš.“

Po temto hosťinský aňi ňeskuknúc, ale, kterák znaťi dával, prí-liš skormúcený odejšél. On pak, poňeváďž vše žili bil v sebe tuze pohnúl, ništ jinšé dlkšú chvílu ňečiňil, jak uťíral sa a oddichal. Po ňejakém odpočinuťí zas premlúvil: „Ňeďivťe sa“, praví, „že nábožníci naší vaších tak milosťive, jako tento vítajú po kraji temto, nebo aj vaší k naším podobňe mravní a prítelskí jsú.“- Toto premlúvil a to z všech jeho rozprávek najlepšé ňečo bilo.

Spravdú v zďejších zemách škaredé ňeresťi, neprítelstvá a roztržitosťi dovasvád medzi našími a medzi kacírmi panuvávali a to obidvojích bívaval ňeporádek, hrích obidvojích. Ale kterích ohavňejší, jestli sa vitážeme? Bez pochibi kacíri jsú kacíri a pretož, poneváďž jednúc svornosť a lásku potrhali, čo ďivu, jestliže lásku ňepreukazujú, jestli ňenávisťú naproti nám horá? Ale mi, kterí bi jsme sa musili od všech ních skrz miluváňí aj najňehodňejších aj najhlavňejších našich nepríteluv rozďeluva-ťi, mi!... Toto, toto bivala až povčil jedna príčina, pre kterú sa tak málo odtržencuv v našich krajéch navracalo k cesťe spravedlnosťi, k víre našéj.

Totižto nebo z ňedorozumeňá nebo ze zlostného ňekterích zjeveného boského učeňá rádkuv vikládaňá všecko to krivé ne-vernívkuv hleďení vivíralo, ale jedno sa melo posavád a má sa pozatím vždicki pred očima držeťi, čo nasledujícé jest:

Jestli kacíri a bárskterí od vereňá našeho odlúčení do počtu blížních a príteluv ňeprislúchajú, prislúchaťi zajisťe musejú do nepríteluv a proťivníkuv – či pak nepríteluv a proťivíkuv mi-lovaťi §emusíme? A jako miluvaťi? – Takli, že proťi tím s ka-zatedlníc bívá kričano, kterí mlúvá, že sa oni na nepríteluv svích ňehňevajú, ale že jím dobre čiňiťi, aňi dobre príťi, ano, aňi dobre prítelský sa s nimi zmlúvaťi ňemúžu – takli bívá (a najprvšéj jsíce) kričano, že žádnej mzdi, žádnej odplati ňemajú očekávaťi ti, jenž dobre činících toliko sebe milujú a takovím jeďiňe skutečnú preukazujú lásku?...

Mezitím večera bila prichistaná a paňí biskupka príjdúc, naj-prv lítosťivími ňekolik slovami prosila, abi sebe ňeuško-ďuval pre jedniho zločinca, abi své zdravý i pre seba i pre ňú šanuval, abi ducha spokojil. Potem pak ho k téjž večeri povolá-vala spolu aj z Van Stiphoutem, Renéem a tovarišem cesti.

Dosvedčil od hlavú, že iťi chce a spomnení kapláni ochotňe pri-skočili, abi mu k povstáňí a do druhéj svetnice préjdúťi pomáhali. A meli oni dosť čeho i hore ze stolice dvíhaťi i držeťi v kráčaňí, jenže i oni vibíraní bili čelaďíni a takoví, kterí bi bili móhli v horách za bučkama posedávaťi. Ale sa René bruchu biskupo-vímu najvícej ďivil, neb ješťe nohi a celé ťelo v tamtéj mal svetnici a juž ten bruch do druhéj prez dvere v polocici trčel. Mnoho bubnuv móhlo biťi z neho virobeno, jakový 6ižka Čech ze seba po smrťi učiniťi poručil. – Kďiž ho dolu skladali, prašťilo pod ním všecko.

Pri stole pak, kďe od seďel, mimo zrostlejšího jedného, který juž ze škól bil vijšél a skoré ňekďe predikanstvý očekával, sina, mimo jednéj k vidáňí jsúcéj, která naproťi Renéa seďíc, víc slín nežli jídél hltala, dcéri a mimo tehož Renéa, Van Stiphouta a tovariša cesti žáden nebil. Aj osvícená biskupka z ostatními ďít-kámi kterích jedného nad druhé menších jako čmíru bilo, jinďe večerala; pricházila ništmeňéj často k boku pána svého, abi mu vetšú chuť pritomnosťú svojú čiňila.

Reči všelikeronásobné pan biskup nadhaďuval, ale od jednéj každéj nadhoďeňá daleko neišél bár pre mluveňá od velkej téj tlučnosťi ňemožnosť, bárs aj pre ňeumelosť, neb čokoliv predná-šil, všem dával znaťi, že jen z rechtorstvá, tuším, na tak po-čestnú policu bil povíšen. A pretož sin konal, čokoliv on počínal, sin slová otca prežúval.

Medzi jinším bilo hádano o spúsobu, kterím bi sa móhli naj-skoršéj a najlechčejšéj vše náboženstvá z náboženstvím naším zmeriťi a spojiťi. Nad tímto aj sin zďílu jakž kacír dúvodil, zďílu pak predkladal jsíce prostredek cirkvi našéj ňeškodlivý, pre který ništmeňéj samí, jestli bi sa odtrženci k téjž našéj církvi navráťili, hodňe bi bláznoma slúli, natolko vec tá v sebe malá jest, pre kterú zustávajícú, oni v bludéch svích zustávajú a pre kterú odpravenú, bi sa chceli s nami zrovnaťi. Spúsob pak a prostredék ten v tem záleží, abi jsme mnohé caeremonie, od cirkvi ustanovené, ňé vírčlánkové mravi a običaje opusťili a za-ňechali, nadevšecko pak caelibát anebožto čistotu kňezuv, to jest, abi bilo ženiťi sa kňezum dovoleno.

O temto mnoho mlúvil sin biskupuv, čo všecko na tíchto dvúch základéch stálo: Ženiťi sa ňeňi žádnímu od Boha zakázano a ňeženiťi sa jest jármo mnohím, ano, temer všeckím lidum ňe-znesitedlné, čo ňeščíslené príkladi z velkím dobrích pohoršením jasňe ukazujú. Z dvéch tíchto príčin víc, nežli viňésťi uložil, vi-nášil, že totižto biť bi i nádeje ňebilo, abi sa pre oprávňení kňe-zuv naších caelibát odtrženci s námi spojili, caelibát bi predce mel biťi opravený pre naše dobré, pre cirvi našéj prospech.

Prvňé, že ženiťi sa od Boha ňeňi žádnímu zakázano, lechkú ňeomilňe prácu visvetlil, neb zretedlná jest vec, že čistota radda jest toliko a radda tím jeďine daná, kterí ju aj zrozeňí a náchil-nosťi svoje pilňe povážíc, zachovávaťi múžú. Ale odtúď ňenasle-duje, že čo Búh ňezakázal, to cirkev zakázaťi ňemóhla; kďiž každoďenné skuseňí učí, že i svetské vrchnosťi mnohé veci neb zakazujú, kterích čiňení, nebo ňečiňení jináč aňi ro-zený, aňi zjevený boží zákon ňeuložil, než všem lidum po vúli nechal.

Ale on višéj postupoval a potem, nežli preukázal, že v prvňé cirvi veki običajňe i vetší (biskupi) i menší kňezi bívali ženatí, dúvoďil, jak ťešká a nebezpečná ťercha jest caelibát a odtúď zaví-ral, že ňemel biťi nikdi v zákon uveďený. Vikládáňí ťeškosťí bilo:

Naprv: Poneváďž všecko lidské stvoreňí, ňekolik černožlt-ních, k tovarišstvú ňesúcích vijmúc, k manželskému zvázaňí naklonnosť cíťi, náklonnosť tú od prvňích až roďičuv, kterím stav manželský prám aj rozkázaný bil, ďeďičuvalo. On ních prí-zeň táto prez všeckích prechází, od ních sa do všech jejích sinuv a dcér prelívá a viprádzňená biťi ňemúže, buďto je ňekterí do-času v sebe zadusujú.

Toto svedectvím Písma sv. potvrzuval, timi nadevšecko rád-koma, které společnú ženichuv ve všech napádajících bídách radosť, ťešení a spokojnosť ducha vikládajú a které všelijaké úzkosťi, tríznivosťi, smútki a boje vnitrné samotního spisujú.

Zlosť túto, toto také súžení tím vetšé a ukrutňejšé biťi ríkal pre kňezuv (cirkevníkuv rozumil všaďe), že oni musejú v pro-stred lidstvá bidliťi z obidvojím pohlavím, že všemi stavmi stále své zanepráddňeňí míťi a nastedovňe v najbližňejších ustavičňe k upadnuťí príležitosťách strvávaťi.

Naposledi prednášil a odtúď najvetšú moc reči svéj dával, mnohé zle zachovávaního caelibátu príkladi. Ten potupný najprv concubinát anebž spoluleh, který po ostrém obzvláštňe Hildebranda, jináč Hrehora tehož jména sedmího pápeža, man-želstva zákaze tak silňe v mnohích krajinách bil nastal a tak tuze prez mnohé roki až do tridentskího totižto snemu na všech vidomosť a vedomosť panuval a natolko, že pre dlhokú jeho trvácnosť a pre spolumisleňí kňezuv aňi za hrích juž ňebil po-kladan. Zdáliž pak aj po sneme tridentském, v nemž concubinát hodňe bil zaklnutý a caelibát na vimlúvnosť nadevšecko Layneza tisujevi potvrzený, vše zlé príkladi prestali, zdaliž tito naše časi mnoho pohoršeňá ňebívá dávano, na jedního každího zná-mosť, na jedního každího vnítrné mňení povolával.

O prícinách potem mlúvíc, pre které až dosavád utvrzený jednúc caelibát od kňezuv odňesťi ňechceli, dejžto každý vek bívali nalezení, jenž proťi nemu brojili, medzi jinšími aj tú biťi, že jsú biskupi običajňe starí juž muži. Neb u vás, praví, čokoliv nastavené, zmeňené a jakž ňeosožné zrušené bívá, to vše sa skrz biskupuv a rimanského pápeža konává. Juž jako bi biskupi a pápež k vinecháňí caelibáta a k nastaveňí u kňezuv stavu manželskího privolili, kďiž bi oňi do tehož stavu juž pre své roki vstúpiťi ňemóhli, krem jestli bi starí ňezdržánliví u lidu chceli slúťi. Nemohúc techdi, aneb ňesmejíc sebe stav manželskí príťi, aňi druhím ho ňeprajú a to vždicki pítajícim ho opakujú: Móhli  jsme mi, múžeťe aj vi v samotném živoťe strvaťi a usilujícimu sa Búh milosťi svéj daťi ňeodepírá. „Jen bi toto u mnohích ňe-znamenalo Boha pokúšaťi“, vivolal posledňe sin puperintendenta.

V reči svéj mal mnoho pravého a čo mlúvil, opatrňe, ňé s po-tupujícími slovámi mlúvil. Znaťi dával, že i mezi kacírmi jsú mírní a ňechcející sa s nami škareďe hrízťi lidé. A ňech jen naši jedni v nábožném s nimi hádáňí a dohaďuvaňí též strídmosť za-chovávajú (strídmosť, mírnosť, uzda pera a jazika jest velice prospešný k všemu prostredek), skusíme husťejšé jejích k nám sa navráceňí.

Pán biskup ňemalé srdca ťešeňí cíťil nad vislovenstvím sina svého. Van Stiphout pak, který aj predtím ňemlčal a aňi tova-riš cesti, aňi Renait, na konci poveďel: „Žáden ňetají, že cirkev naša naším kňezum stav manželský dopusťiťi múže, dúfáme ništmeňéj, že bárs ho aj dopusťí, vždi budú ňekterí, jenž pannen-stvý líbiťi a zachovávaťi budú. Čnosť táto, ačkoli mnohím ťešká, ňemožná ništmeňéj ňeňi jest. Pekné a svaté jest v sebe manželstvý, ale pekňejšé v sebe pannenstvý, buďto pre jedních (čo tajené biťi ňemúže), buďto pre jedních zúplna lepšá a pre duchovný jejích prospech dokonale užitečňejšá vec bívá man-želstvý častokráťe.

Toto pód večerú. – Po večeri pán biskup ňedlho hore strvá-val, lehnúl, ale sa sin ješťe zmlúval obzvlášť z Renéem, své jemu též skuseňí viprávajíc. Neb odtrženci karíci v kraji temto bidlící, poňeváďž zďe ňé prám mnoho sa móhli učiťi s chibi a úťisku učiteluv, do cudzích zém svích mladuchuv posílali a odtúď potem vicvičeňejší pricházili. Ale jím to juž zakázano jest, kďiž totižto vicvičeňí také osobitních ňekolik liduv mnoho stálo obecné dobré.

Ráno, kďiž sa lid poscházil na svú pobožnosť, aj oni vejšli do modlenice a Renéovi sa velice líbilo jednohrdlové jejích modle-ňí a spíváňí a odtúď nasledujíce na službi své bedleňí. S tím sa k Van Stiphoutovi obráťíc, ríkal: „Hle, skutečné potvrzeňí méj misle. Zďe spatrujeme, že jednoustovné pobožnosťi vikonávaňí všecki zmlúvki, ohlídáňí, usmíváňí zahaťuje“. – Po temto príj-dúc naspad a najprv pánu biskupovi, potem pani biskupce a všem za všecku povďečnosť slušňe poďekujíc, šli dalšéj.